Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Něha je charakteristickou vlastností Boha – kázal papež při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Komentoval tak čtení z knihy proroka Izaiáše (41,13-20) a verš dnešního Žalmu, který říká o Bohu, že »má soucit se všemi svými tvory« (145,9).

„Izaiáš prezentuje Boha, který k nám promlouvá jako tatínek ke svému dítěti, když připodobňuje svůj hlas tomu jeho a především jej laskavě ujišťuje: »Nestrachuj se. Já ti pomohu!« (Iz 41,13),“ kázal papež.

„Jako by nám Bůh chtěl zpívat ukolébavku. Náš Bůh je toho schopen. Takový je Jeho jemnocit: je otcem i matkou. Vícekrát řekl: »I kdyby matka na svoje dítě zapomněla, Já nezapomenu.« Nosí nás ve svých útrobách. Bůh se tímto dialogem stává maličkým, aby se nám dal pochopit a abychom k Němu měli důvěru a mohli Mu odvážně jako Pavel říkat: »Abba, tati.« Taková je Boží něha.“

Je pravda – pokračoval papež František - že Bůh, který je velký, nás někdy kárá, avšak svojí něhou se nám přibližuje a zachraňuje nás. A to tajemství a jedna z největších krás:

„Velký Bůh se stává maličkým a ve své nepatrnosti nepřestává být velkým. A v této dialektice velkého a malého spočívá Boží něha. Velký se stává nepatrným a nepatrný velkým. Narození Páně nám pomáhá to pochopit. V jeslích je maličký Bůh. Napadá mne jedna věta, kterou uvádí také svatý Tomáš Akvinský v první části své Summy. Vysvětluje otázku: co je božské? Co je nejvíce božské? Říká: Non coerceri a maximo contineri tamen a minimo divinum est [Nebýt omezen největším, ale být obsažen v tom nejmenším – to je božské], to znamená nebát se velkých věcí a brát zřetel na ty nepatrné. Toto je božské, obojí společně.“

„Bůh nám nejenom pomáhá, ale dává nám také příslib radosti a velké sklizně, aby nám pomohl ubírat se vpřed. Bůh je nejenom otcem, ale i tatínkem,“ řekl dále.

„Jsem schopen mluvit takto k Pánu nebo mám strach? Ať si každý odpoví. Někdo však může říci, může se ptát: »K čemu se vztahuje něha teologicky?Kde je Boží něha dobře patrná? Kde se nejlépe ukazuje?« - V ráně. Moje rána, tvoje rána. Kde se moje rány dotýkají Jeho ran. V těchto ranách jsme uzdraveni.“

V podobenství o soucitu a milosrdenství se Samaritán sklonil k člověku, který upadl do rukou lupičů, aby mu pomohl, ošetřil jeho rány a zaplatil za jeho zotavení. Teologicky se tedy Boží něha vztahuje k našim ranám, vysvětlil Petrův nástupce, který svoji homilii zakončil výzvou, abychom dnes rozjímali o Pánově výzvě: „Ukaž mi svoje rány. Zahojím ti je.“

(mig)