Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Nechat se těšit Pánem a neupřednostňovat svou zahořklost – kázal dnes papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Komentoval první liturgické čtení z knihy proroka Izaiáše (35,1-10), ve kterém Pán slibuje svému lidu útěchu.

„Pán přišel, aby nás těšil,“ zdůraznil papež v úvodu. „Svatý Ignác z Loyoly doporučuje rozjímat o »úřadu Těšitele« a srovnává jej s tím, jak si »přátelé navzájem dodávají útěchy« (Duchovní cvičení, 224). Pomysleme na velikonoční jitro Zmrtvýchvstání, kdy se Ježíš zjevuje apoštolům, kteří »pro samou radost [...] nemohli věřit« (Lk 24, 41). Pánova útěcha v nás vyvolává údiv,“ pokračoval papež.

„Není však snadné nechat se těšit. Snadnější je těšit druhé než se nechat těšit. Často jsme totiž upnuti k tomu negativnímu, lpíme na ráně hříchu ve vlastním nitru, u toho zůstáváme raději a sami, podobně jako onen nemocný člověk na lůžku z dnešního evangelia (Lk 5,17-26). Ježíš mu říká: vstaň! Vždycky je třeba vstát.“

„Problémem je fakt, že pokud jde o negativa, cítíme se být pány, jelikož v sobě nosíme zranění hříchu, zatímco pokud jde o pozitiva, jsme žebráky a nelíbí se nám žadonit o útěchu,“ vysvětloval dále papež a uvedl dva příklady. „Preferujeme zahořklost a své city připravujeme z vývaru zlosti, v zatrpklosti srdce, kdy je hořkost naším pokladem. Podobně jako onen nemocný, který 38 let lehával u rybníka Bethzatha, zatrpklý, protože mu nikdo nepomohl dostat se k vodě (srov. Jan 5,5-9). Zahořklá srdce upřednostňují hořkost před sladkostí. Mnozí upřednostňují onen »hořký kořen prvotního hříchu«, který nám utkvěl v paměti. A právě to je důvod, proč se nenecháváme těšit.“

„Hořkost nás vždycky nutí hořekovat – řekl dále papež. Lidé předkládají Bohu nářky, namísto chval; lamentování je hudba, jež doprovází náš život.“ František zmínil svatou Terezii (z Avily), která říkávala svým spolusestrám: »Běda sestře, která prohlásí, že se jí děje bezdůvodná nespravedlnost«. Zmínil také proroka Jonáše: „Tento laureát Nobely ceny za hořekování - řekl papež – utekl před Bohem, protože byl nespokojen, ocitl se v moři a byl pohlcen velrybou. Potom se vrátil ke svému poslání, a namísto toho, aby se radoval nad obrácením obyvatel Ninive, bědoval, že je Bůh zachránil. Naříkání je plné protiřečení,“ pokračoval papež a přidal vzpomínku na jistého dobrého kněze, který měl ve zvyku neustále si stěžovat a nikdy nebyl s ničím spokojen.

„Byl to dobrý kněz, o kterém říkali, že je ve zpovědnici velice milosrdný. Měl svůj věk a jeho spolubratři kněží o něm žertem vyprávěli, jak to s ním bude po smrti, až přijde do nebe. »První, co řekne svatému Petrovi namísto pozdravu, bude otázka: A kde je peklo? Svatý Petr mu ho tedy ukáže, a ten kněz se jej zeptá: A kolik je zavržených? – Jenom jeden. – Aha, takže vykoupení ztroskotalo!« - Tak je to s námi... Tváří v tvář zahořklosti, zášti a hořekování však církev říká: Odvahu, odvahu!“

„Proto Izaiáš vybízí k odvaze, neboť Bůh přichází lidi spasit“ – pokračoval papež a přešel k dnešnímu evangeliu, které popisuje scénu, v níž muži vynášejí na střechu lůžko s ochrnulým člověkem, aby jej otvorem ve stropě spustili před Ježíše. Měli na mysli jen jediné, totiž uzdravení ochrnulého. „Dnešní liturgie učí – řekl Svatý otec – jak „přijímat útěchu od Pána.“

„Není to snadné, protože k tomu, aby nás Pán potěšil, je třeba svléci své sobectví, svůj poklad, ať už je to zahořklost, hořekování a podobně. Každému nám dnes prospěje zpytovat své svědomí. Jaké je moje srdce? Chovám v sobě zahořklost? Mám zármutek? Jaká je moje mluva? Krásná a plná chvály Boží anebo samého lamentování? A prosme o milost odvahy, neboť v odvaze nás přichází potěšit Pán, a prosme: Pane, přijď a utěš nás!“

Končil papež František homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Spolu s ním koncelebrovali také členové poradní komise kardinálů, kteří se dnes po dvaadvacáté sešli s Petrovým nástupcem ke dvoudennímu zasedání o reformě římské kurie.

Další články z podrubriky Kázání z Domu sv. Marty

(mig)