Eminence, drazí bratři v episkopátu!
Jak je dobré, že jsme spolu! Děkuji kardinálu Patrick D´Rozariovi za jeho úvodní promluvu, v níž představil rozmanité duchovní a pastorační aktivity církve v Bangladéši. Ocenil jsem zvláště zmínku o prozíravém pastoračním plánu z roku 1985, který zdůraznil evangelní principy a priority, jimiž se řídí život a poslání církevního společenství v této mladé zemi. Moje osobní zkušenost z Aparecidy, odkud byla zahájena kontinentální misie Jižní Ameriky, mne přesvědčila o plodnosti těchto plánů, zahrnujících do procesu trvalého rozeznávání a jednání veškerý Boží lid.
Realita společenství byla jádrem tohoto pastoračního plánu a nadále inspiruje misijní horlivost, kterou se církev v Bangladéši vyznačuje. Těší mne, že tento plán je stále platným protože jednou z chorob pastoračních plánů je to, že brzo umírají. Ten váš trvá od roku 1985. Blahopřeji! Je vidět, že je vyhotoven dobře a odráží realitu země i vytrvalost biskupů. Vedení vašeho episkopátu tradičně vždycky vykazovalo ducha kolegiality a vzájemnou podporu. Tato kolegiální sympatie, kterou sdílíte se svými kněžími, se jejich prostřednictvím rozšířila i ve farnostech, komunitách a mnohotvárném apoštolátu vaších místních církví. Nachází výraz v serióznosti, s níž ve svých diecézích konáte pastorační vizitace a prokazujete konkrétní zájem o dobro svého lidu. Prosím vás služte nadále touto svojí přítomností. Chci zdůraznit, že to znamená nejenom nechat se vidět – to lze například prostřednictvím televize – ale jde o přítomnost Boha v nás; Boha, který se stal bližním a přiblížil se nám Vtělením Slova, náklonností Otce, který dal svého Syna, aby byl jedním z nás. Líbí se mi proto výraz, který jste tady zvolili, totiž »sloužit přítomností«. Biskup je ten, který je přítomen, je blízký i bližní. Zůstávejte tedy v této službě přítomnosti, která jedině může vytvářet svazky mezi vámi a vašimi kněžími, kteří jsou vašimi bratry, syny a spolupracovníky na Pánově vinici, i s řeholníky, kteří tak zásadně přispívají ke katolickému životu v této zemi.
Jedno bych rád zdůraznil, co se týče řeholníků. Jsme zvyklí mluvit o dvou cestách posvěcování v církvi: kněžská a laická. Avšak, co jsou sestřičky? Laičky? Nikoli. Nechme tedy, prosím, vyrůst vědomí, že je třetí cesta posvěcování, kterou je zasvěcený život. Není to přídavné jméno - laik či zasvěcený laik – nýbrž podstatné jméno. Tento je zasvěcený, tato je zasvěcená. TO je laik, to je kněz. Toto je důležité. Zároveň vás poprosím, abyste také prokazovali větší blízkost věřícím laikům. Je třeba podporovat jejich účinnou účast na životě jejich místních církví v neposlední řadě pomocí kanonických struktur, které zajistí, aby jejich hlas byl slyšen a jejich zkušenosti byly ceněny. Poznávejte a doceňujte charismata laiků, mužů i žen, a povzbuzujte je, aby svoje talenty dávali do služeb církve a společnosti jako celku. Myslím na početné katechisty této země, kde je jejich apoštolát podstatný pro růst víry a křesťanskou formaci nových generací. Jsou opravdovými misionáři a průvodci modlitby, zejména v těch nejodlehlejších místech. Buďte pozorní k jejich duchovním potřebám a jejich stálé formaci ve víře.
V těchto měsících příprav na příští biskupskou synodu všichni přemýšlíme o tom, jak umožnit našim mladým co nejlépe se podílet na radosti, pravdě a kráse naší víry. Bangladéš byl požehnán povoláními ke kněžství a k řeholnímu životu. Je důležité zajistit, aby byli dobře připraveni sdílet bohatství víry s ostatními, zejména svými vrstevníky. V duchu společenství, které sjednocuje generace, jim pomáhejme, aby se s radostí a nadšením chápali práce, kterou začali jiní, a věděli, že jednoho dne budou sami také povoláni ji předat dál.
Značná sociální aktivita církve v Bangladéši směřuje k rodinám, zejména ve snaze o podporu žen. Lidé této země jsou známí svojí láskou k rodině, svojí pohostinností, úctou k rodičům a prarodičům a péčí o staré, nemocné a nejvíce bezbranné lidi. Tyto hodnoty potvrzuje a povznáší evangelium Ježíše Krista. Zvláštní výraz uznání patří všem, kdo tiše podporují křesťanské rodiny v jejich poslání denně dosvědčovat smiřující Pánovu lásku a dát poznat Jeho výkupnou moc. Jak praví exhortace Ecclesia in Asia: „rodina není pouhým předmětem pastorační péče církve, ale je také jedním z nejúčinnějších aktérů evangelizace“ (č.46).
Významný cíl, na který poukázal zmíněný pastorační plán a který nabyl prorocké dimenze, je upřednostnění chudých. Katolické společenství v Bangladéši může být hrdé na historii své služby chudým, zvláště v těch nejodlehlejších zónách a v kmenových společenstvích. V této službě nadále pokračuje svým výchovně-vzdělávacím apoštolátem, nemocnicemi, klinikami a zdravotními středisky a rozmanitými charitativními díly. A přece zvláště ve světle nynější uprchlické krize vidíme, jak velice mnoho je třeba ještě učinit! Inspirací vašich asistenčních středisek musí být vždycky pastorační láska, která je ochotna rozpoznávat lidská zranění a osobně každému velkoryse odpovědět. Ve snaze o vytváření „kultury milosrdenství“ (srov. Misericordia et Misera, 20) prokazují vaše místní církve svoji přednostní volbu chudých, posilují hlásání nekonečného Otcova milosrdenství a přispívají nemalou měrou k integrálnímu rozvoji svojí vlasti.
Důležitým momentem mojí pastorační návštěvy v Bangladéši je mezináboženské a ekumenické setkání, které se bude konat bezprostředně po našem setkání. Ve vaší zemi se etnická různost odráží v různosti náboženských tradic. Církev, která se snaží rozvíjet mezináboženské poznání semináři a didaktickými programy, jakož i osobními kontakty a iniciativami, přispívá k šíření dobré vůle a harmonie. Ustavičně se snažte budovat mosty a prosazovat dialog, poněvadž toto úsilí nejenom usnadňuje komunikaci mezi různými náboženskými skupinami, ale také probouzí duchovní energie nezbytné pro obnovu země v jednotě, spravedlnosti a pokoji.
Když se náboženští představitelé veřejně vysloví proti násilí, které je zastíráno religiozitou a snaží se nahradit kulturu konfliktu kulturou setkávání, čerpají z nejhlubších duchovních kořenů svých různých tradic. Prokazují rovněž nedocenitelnou službu budoucnosti svých zemí a našemu světu, když učí mladé lidi kráčet cestou spravedlnosti: „je třeba provázet generace a umožňovat jim dozrát, aby odpovídaly na paličskou logiku zla trpělivým růstem v dobru“ (Promluva k účastníkům mezinárodní konference za mír, Káhira, 28. dubna 2017).
Drazí bratři biskupové, jsem vděčný Pánu za tyto chvíle bratrských rozmluv a sdílení. Jsem také rád, že mne tato apoštolská cesta přivedla do Bangladéše a mohl jsem dosvědčit životnost a misijní horlivost církve v této zemi. Předložme Pánu radosti i těžkosti vašich místních komunit a společně prosme o nové seslání Ducha svatého, aby nám udělil sílu k hlásání novosti evangelia „s odvahou (parresia) a nahlas, v každé době a na každém místě, i proti proudu“ (Evangelii gaudium, 259). Kéž kněží, řeholníci, zasvěcené osoby a věřící laici svěření do vaší pastorační péče nacházejí stále novou sílu být „evangelizátory, kteří hlásají dobrou zvěst nejenom slovy, ale především životem proměněným Boží přítomností“ (ibid.). Co nejsrdečněji vám všem uděluji své apoštolské požehnání. A prosím vás, nezapomeňte se za mne modlit.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
