Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Jako při mnoha jiných příležitostech vyzval papež František také dnes ke klidu, umírněnosti a serióznosti při diskusi o otázkách, které často rozbouří množství emocí. Jedná se o konec lidského pozemského života, o kterém ve Vatikánu v těchto dnech diskutuje 130 odborníků ze třicítky převážně evropských zemí. Sympozium organizuje největší nevládní lékařská organizace, World Medical Association, (WMA), Světová lékařská asociace, založená v roce 1947 a sdružující 85 národních lékařských společností, spolu s Papežskou akademií pro život. Poselství papeže Františka na konferenci přečetl kardinál Peter Turkson, předseda Úřadu pro službu integrálnímu lidskému rozvoji.

V jeho úvodu papež poukazuje na značné klady nových terapeutických poznatků a techniky, ale také na dnešní možnost prodlužovat život za podmínek, za jakých by to minulosti nebylo myslitelné. Stále účinnější podpora či dokonce nahrazování nedostatečných biologických funkcí nemocného těla však nemusí napomáhat lidskému zdraví, podotýká římský biskup a dožaduje se širšího uplatňování moudrosti v době, která se musí vyrovnávat s mnohem záludnějším pokušením protrahované léčby, která neprospívá celistvému dobru člověka.

Na základě církevního učení (promluvy Pia XII. na kongresu anesteziologů v roce 1957 a Prohlášení o eutanazii, vydaného Kongregací pro nauku víry 1980) pak papež František poukazuje na případy, kdy je morálně povoleno zříci se užití terapeutických přístojů anebo přerušit jejich činnost. Děje se to ve chvíli, kdy jejich nasazení neodpovídá etickému a humanistickému měřítku, nazvanému „přiměřenost léčby“. To bere v úvahu očekávané výsledky terapie, přihlíží ke stavu nemocného a jeho fyzické a mravní síle a umožňuje dospět k rozhodnutí, které se morálně označuje za zřeknutí se „vehementní terapie“. Takováto volba, pokračuje papež, se zodpovědně zhošťuje limitu lidské smrtelnosti, ve chvíli, kdy mu nelze odporovat. „Nechce se tím přivodit smrt: uzná se, že jí nelze zabránit“, cituje Petrův nástupce Katechismus katolické církve (2278). Tento odlišný úhel pohledu vnáší lidskost do doprovázení umírajícího, aniž by se otevírala cesta k ospravedlňování ukončení života, a má zcela jiný etický význam než eutanazie, která nadále není dovolena, protože smrt navozuje úmyslně.

Konkrétní kontext klinické praxe nicméně nepovoluje mechanickou aplikaci všeobecných pravidel, píše dále papež, a vybízí proto k pozornému rozlišování, které bere v potaz mravní objekt spolu s danými okolnostmi a úmysly zainteresovaných subjektů. „Rozhodnutí musí udělat pacient, jestliže je k tomu ještě způsobilý a schopný“ (tamtéž), zdůrazňuje Svatý otec, a to v dialogu s lékaři. V současném zdravotnickém kontextu toto rozhodování není jednoduché, protože terapeutický vztah mezi lékařem a pacientem ztratil ucelenost a lékařský zákrok je zprostředkován vnější technologií a organizací. V rozhodovacím procesu také hraje roli přístupnost terapeutického zákroku, která se zužuje na stále nepočetnější privilegované vrstvy, bohaté země nevyjímaje.

Všechny tyto faktory dopadají na klinickou praxi, která by přesto měla dbát na nejvyšší přikázání zodpovědné blízkosti v souladu s evangelním příběhem o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,25-37), doporučuje papež. Kategorickým imperativem je nikdy neopustit nemocného, nýbrž prokazovat mu lásku sobě vlastním způsobem – jako otec či matka, syn nebo dcera, lékař či zdravotní sestra. Ačkoli nikoli pokaždé můžeme zaručit vyléčení, vždy můžeme a máme poskytnou péči a bránit oné nejvyšší úzkosti a utrpení v umírání, kterými jsou bolest a samota, vysvětluje papež a vyzdvihuje v této souvislosti nezastupitelnou úlohu paliativní medicíny.

V závěru poselství Petrův nástupce vybízí ke klidné a rozvážné debatě o delikátních otázkách konce života, na které je nutné v demokratických společnostech hledat co možná nejvíce sdílená řešení, včetně normativních. Stát se nemůže zříci obrany všech zainteresovaných subjektů a obhajoby základní rovnosti, podle níž je každý člověk právně uznán za lidskou bytost, která žije s ostatními v jedné společnosti. Zvláštní pozornost je nutné věnovat nejslabším, kteří sami nemohou prosadit své zájmy. Pokud se vytratí tyto podstatné hodnoty vzájemného soužití, selhává také možnost dorozumět se o uznání druhého člověka, která je předpokladem jakéhokoli dialogu a společně organizovaného života. Z toho důvodu také legislativa v oblasti lékařství a zdravotnictví vyžaduje širokou vizi a ucelený pohled na to, co nejvíce podporuje obecné dobro v konkrétních situacích, uzavírá papež poselství na vatikánské sympozium o konci života.

(jag)