Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Pokračujeme v katechezi věnované mši svaté. Porozumění kráse eucharistické slavnosti bych rád začal od velmi jednoduchého aspektu, že totiž mše je modlitbou, ba dokonce je povýtce tou nejvznešenější, nejvelebnější a zároveň „nejkonkrétnější“ modlitbou. Je setkáním lásky s Bohem skrze Jeho Slovo a skrze Ježíšovo Tělo a Krev. Je to setkání s Pánem.

Nejprve si však musíme odpovědět na jednu otázku. Co je vlastně modlitba? Je to především dialog, osobní vztah s Bohem. A člověk byl stvořen jako bytost, která má osobní vztah s Bohem a realizuje se plně pouze v setkání se svým Stvořitelem. Cesta života vede vstříc definitivnímu setkání s Pánem.

Kniha Geneze tvrdí, že člověk byl stvořen k obrazu a podobě Boha, který je Otcem i Synem i Duchem svatým, dokonalým vztahem lásky, kterou je jednota. Z toho můžeme chápat, že my všichni jsme stvořeni, abychom navázali dokonalý vztah lásky v nepřetržitém dávání a přijímání a tak mohli nalézt plnost svého bytí.

Když byl Mojžíš před hořícím keřem povolán Bohem, tázal se, jaké je Jeho jméno. A co odpověděl Bůh? »Já jsem, který jsem« (Ex 3,14). Tento výraz ve svém původním smyslu vyjadřuje přítomnost a přízeň. Bůh totiž vzápětí dodává: »Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův« (v.15). Tak také Kristus, když povolává svoje učedníky, volá je, aby byli s Ním. Toto je tedy největší milost: můžeme zakoušet, že mše, eucharistie je výsostným momentem přebývání s Ježíšem a skrze Něho s Bohem a s bratřími.

Modlit se znamená také - jako v každém opravdovém dialogu - umět setrvat v mlčení. V dialozích existují momenty mlčení, společného ztišení s Ježíšem. Jdeme-li však na mši a přijdeme možná o pár minut dříve, začneme klábosit s někým, kdo je vedle nás. Není to však chvíle ke klábosení. Je to chvíle ke ztišení, abychom se nachystali k dialogu. Je to chvíle k usebrání srdce, abychom se připravili na setkání s Ježíšem. Mlčení je velice důležité. Vzpomeňte, co jsem řekl minulý týden: nepřicházíme na divadlo, jdeme na setkání s Pánem, a mlčení nás připravuje a provází. Zůstávejme mlčky s Ježíšem. A z tajemného Božího mlčení vyplyne Jeho Slovo, které zazní v našem srdci. Samotný Ježíš nás učí, že je reálně možné „přebývat“ s Otcem, a dává to najevo svojí modlitbou. Evangelia nám ukazují Ježíše, jak se odebírá do ústraní, aby se modlil, a učedníci, kteří pozorují tento Jeho důvěrný vztah s Otcem, pocítí přání mít v něm účast a žádají: »Pane, nauč nás modlit se« (Lk 11,1), jak jsme před chvílí slyšeli ve čtení na začátku audience. Ježíš odpovídá, že první nezbytností modlitby je umět říci „Otče“. Dejme si pozor: nejsem-li schopen říci Bohu „Otče“, nejsem schopen se modlit. Musíme se naučit říkat „Otče“, to znamená stanout v Jeho přítomnosti se synovskou důvěrou. Abychom se to však naučili, je třeba pokorně uznat, že potřebujeme poučení, a jednoduše říci: Pane, nauč mne modlit se.

Toto je první bod: být pokorní a uznat, že jsme dětmi; spočinout v Otci a důvěřovat Mu. Ke vstupu do nebeského království je nezbytné být maličcí jako děti. V tom smyslu, že děti dovedou důvěřovat, vědí, že se někdo stará o ně, o to, co budou jíst, co si obléknou, a tak dále (srov. Mt 6,25-32). Toto je počáteční postoj: důvěřovat a svěřovat se jako děti rodičům; vědět, že Bůh na tebe pamatuje, pečuje o tebe, o mne a o všechny.

Druhou dispozicí, která je rovněž vlastní dětem, je ochota nechat se překvapit. Dítě neustále klade tisíce otázek, protože touží objevit svět, a diví se dokonce maličkostem, protože všechno považuje za nové. Pro vstup do nebeského království je nezbytné umět žasnout. Zeptejme se: necháváme se v našem vztahu s Pánem, v modlitbě udivit anebo myslíme, že modlit se znamená mluvit k Bohu, jako to dělají papoušci? Nikoli, znamená to svěřit se, otevřít srdce a nechat se udivit. Necháváme se překvapit Bohem, který je vždycky Bohem úžasu? Setkání s Pánem je totiž vždycky živé, nikoli muzeální. Je to živé setkání, a my přicházíme na mši, nikoli do muzea. Jdeme na živé setkání s Pánem.

V evangeliu je řeč o jistém Nikodémovi (srov. Jan 3,1-21), starším muži, který byl v Izraeli autoritou a přichází za Ježíšem, aby Jej poznal. Pán k němu promlouvá o nezbytnosti »znovu se narodit« (srov. v.3). Co to znamená? Je možné narodit se znovu? Žít znovu s chutí, radostí a úžasem? Lze to i tváří v tvář tolika tragédiím? To je základní otázka naší víry a touha každého věřícího, totiž touha narodit se znovu, radost začít znovu. Máme tuto touhu? Přeje si každý z nás, aby se znovu narodil a setkal s Pánem? Máte tuto touhu? Vskutku je možné snadno ji ztratit, protože v důsledku mnoha aktivit a plánů, které chceme uskutečnit, nám nakonec zůstává málo času a ztrácíme ze zřetele základ: život svého srdce, svůj duchovní život, kterým je setkání s Pánem v modlitbě.

Pán nás vskutku překvapuje, když nám ukazuje, že nás má rád i v našich slabostech. »Ježíš Kristus [...] je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa« (1 Jan 2,2). Tento dar, pramen opravdové útěchy – Pán totiž vždycky odpouští a těší – je darem, který je nám dáván skrze eucharistii, onu svatební hostinu, kde se Ženich setkává s naší slabostí. Mohu říci, že když přistupuji na mši k přijímání, setkává se Pán s mojí slabostí? Ano. Můžeme to říci, protože je to pravda! Pán se setkává s naší slabostí, aby nás opět přivedl k našemu prvotnímu povolání, totiž být k obrazu a podobě Boha. To je prostředí eucharistie; toto je modlitba.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience