Potkal jsem na chodbě kláštera starého řeholníka, který roztomile bručel. ? Copak se zas děje? ? Ale je zase sdružení komunity. Dřív to nebývalo. Představení jsou tu, aby nařídili, ne abychom všechno prodebatovávali jako na schůzích. Nejvíc mně však jde na nervy tzv. hledání vlastní identity. Jako kdyby dodnes nikdy nikdo z nás nevěděl, co jsme zač. Musíme to teprve hledat!
Hledání identity se stalo skutečně moderním výrazem. Může to být prázdný slogan, může to být něco, co lidé ze starší generace nemohou chopit, ale může to být i něco, co skutečně odpovídá požadavkům dnešní doby. Každý výraz, který v jisté době vznikne, má nějaké pozadí, jinak by se neujal. Hledá cestu, kdo ji ztratil a neví kam jít. Zřejmě tedy hledá identitu ten, kdo neví čí nebo čím je. Jak je to možné?
To se stávalo vždycky. Hledat a najít svou identitu museli odjakživa umělci. Když otec Strauss nutil syna, aby byl úředníkem, mladý muzikant věděl, že není na správné cestě a trpěl. Ale neznal svou identitu, když se pokoušel skládat církevní zpěvy. Poznal, co v něm samém opravdu je, až začal skládat valčíky. Linné našel svou identitu jako botanik, jiný jako kněz nebo řeholník.
Každý z nás má od narození v sobě jakousi první skicu své povahy, svého nadání. Je bohužel skrytá. Vnější vlivy násilné nebo dobře míněné, nám vtiskují podoby, které původním rysům neodpovídají, nebo je naopak úplně přikreslí. Když se násilně brání přirozenému růstu tělesnému, následuje zmrzačení. Nestane se něco podobného i s duší? Jisté je, že při dnešních komunikačních prostředcích na nás působí mnoho vlivů, které nejsou vždy pozitivní.
Proč však hledají svou identitu řeholníci? I tu se stává cosi podobného jako s jednotlivcem. Zakladatel dal svému dílu jistý konkrétní cíl, určil prostředky, jeho skupina měla jistý charakter. Ale časem přišlo mnoho nových vlivů, musely se brát nové práce, i ty, které zakladatel zásadně odmítal, přišly nové směry v duchovnosti. Dnešní řeholník má tedy nejenom právo, ale povinnost se zamyslit: Jsme ještě tím, čím jsme měli být? Je to nové, co se zavedlo, v souladu s tím, co bylo na počátku? Budeme-li nesourodou snůškou různých disparátních vlivů, naše práce i náš osobní vývoj tím vážně utrpí. Dovedu tedy pochopit, že někteří řeholníci považují toto hledání identity za vážný požadavek dnešní doby. Ale dovedu též docela dobře pochopit bručení starého člena. I on totiž vede podvědomě boj o svou identitu. Bojí se, že chtějí rozleptat formu života, kterou on od mládí dával dohromady. Ví dobře, že by ho to psychicky zničilo.
Hledání identity je dnes vážný problém mladých misijních církví. Jejich členové vyrostli ze staletých kultur, ale křesťanství přijali ve formách evropských. Psychologicky se zdá, jakoby to byla nová záplata na starém šatě (srov. Mt 9,16), s nebezpečím, že se utrhne. Je potřeba najít nové konkrétní, souvislé vztahy mezi Kristem a starou staletou lidskou zkušeností.
Ale hledání identity se stává velmi závažnou otázkou při výchově každého jedince. Nedovedete si představit, řekl mě kolega z jedné americké university, jak jsou vnitřně naši studenti komplikovaní. Smísilo se u nás nesčetně mnoho národů a ras. Mám dojem, jakoby reakce každého jednotlivce se projevovaly podle zákonů mendelismu. Matka byla Koreánka, otec ukrajinský Němec, chlapec mluví jenom anglicky a navenek se chová jako 100% Američan. Jaké jsou jeho vnitřní city. Velmi často smíšené, neurčité. Ale od čas od času to vybuchne. Najednou se objeví čisté linie. Máte před sebou záhadný pohled Asiata se vší tajemností a nevypočitatelností a zítra třeba zase přesného Němce, který chce nalinkovat svou budoucnost až do smrti. Bojím se o takové chlapce, Myslím, že to nebudou mít v životě snadné. Nebudou nikdy dobře vědět, co jsou a jak se mají ke skutečnosti postavit. Neznají svou identitu.
Věřím tomu, že tu jde o velmi vážné pedagogické a sociální problémy blízké budoucnosti. Ale v jistém stupni, třebas méně tragickém, je totéž i vážná životní otázka nás všech. Kdo nám dnes může zaručit nerušený organický vývoj vlastní osobnosti? Kolikrát musí dnešní člověk změnit místo, zaměstnání, prostředí, známé. V mládí tím trpí, pak otupí. Ale to je snad ještě horší. Pochválil jsem paní jednoho diplomata, jak je její 12-letý chlapec vyspělý. Smutně si povzdychla: ?Bohužel! Poslední dobou jsme změnili už pět míst. Všude jsme pro chlapce našli francouzskou školu, aby měl alespoň jazykovou souvislost. Ale nikde jsme nebyli dost dlouho, aby si našel kamaráda. Rostl bez přátel. A my vlastně už také dobře nevíme, kam patříme".
Jsou-li takové situace časté, pak se ovšem ptáme, má-li to smysl svou identitu hledat, když nebudeme mít nikdy možnost ji doopravdy rozvinout. Sociologicky a psychologicky se to opravdu stává nemožné. Ale je možné a nutné hledání identity meta-psychologické, duchovní. Vždyť každá lidská osoba je svět, který Bůh stvořil, zachovává a řídí. Každému člověku Bůh od věčnosti svěřil jisté poslání a dává mu příležitost a možnost, aby je uskutečnil. Tato vnitřní struktura života je sice skrytá, ale často od času se zjevuje.
Sv. Ignác z Loyoly říká, že ji nejsnadněji objevíme, když se díváme nazpět. Pohled dopředu je proti slunci oslepuje. Ale pohled dozadu se stává jasnozřivým. Přihodilo se v životě mnoho věcí, které jsme nikdy nečekali. Události následovaly bez jakékoliv souvislosti. Byly chvilky, kdy už nás to všechno přestávalo těšit a zajímat. A přece stačí jeden jasnozřivý pohled nazpět, a vidíme, jak to všechno spolu souvisí, jak tomu vlastně ani nemohlo být jinak.
Pontský Evagrius nazývá tento uklidňující pohled do minulosti, toto nalezení identity v Božím plánu, kontemplace Prozřetelnosti. Podle kardinála Newmana je Prozřetelnost šňůra, na kterou se navlékají perly nalezené v moři života. Objevit Prozřetelnost ve svém životě je podle sv. Maxima Vyznavače cosi podobného jako vykopat nečekaně poklad na svém poli (srov. Mt 13,44). V tom okamžiku člověk pochopí, že má vlastně jenom jednu jedinou pevnou a zaručenou identitu: dělat Boží vůli, neodcizit se povolání, které mu Bůh svěřil a svěřuje.
odeslat článek
vytisknout článek
