Prezidentské volby ve Spojených Státech jsou rozhodnuty. Charakterizovala je mimořádně vysoká volební účast, proměnlivé bilance předběžných výsledků i přemílání prognóz a statistik, zkrátka atmosféra napětí, jak má být. Přestože západoevropský tisk už několik týdnů ovládaly titulky hlásající poplašné zprávy o rozpolcenosti Ameriky, nelze nakonec než konstatovat, že jsme byli svědky voleb v zemi, která podle své dlouhé demokratické tradice má ve zvyku rozhodovat mezi kandidáty dvou hlavních politických stran. Volební účast, s téměř 60-ti procenty nejvyšší od roku 1968, potvrdila vůli Američanů rozhodovat o vlastním osudu.

Zdálo by se, že černobílý pohled převládl spíš v Evropě: pro válku a proti válce v Iráku. Militantní Bush versus mírumilovný Kerry. Nutno dodat, že přání je otcem myšlenky ? a například prokerryovští Francouzi mohli do poslední chvíle sledovat na hlavním programu v TV dokumentární sestřihy, ukazující Bushe jako směšného militantního pomatence, a jeho soka jako slušného občana a hrdinu z Vietnamu. Jisté je, že na základě podobně nestranných dokumentů by pro Bushe nehlasoval ani jeden Američan, natož 51%. Pokus převést americké volby na problém národní bezpečnosti a války v Iráku je přinejmenším podezřelý. Už volební kampaň dala jasně najevo, že jde o otázky, ve kterých jsou často karty rozdány natolik zřetelně, že by je oba kandidáti ve stávající situaci museli řešit podobně.

Jenže tady už zabíháme do složitých problémů. Snazší je ponechat válku jako heslo a proti ní postavit heslo mír. O tom jak heslo ?mír? pohodlně zakrývá pohled na všechny další rozpory, není třeba našince s delší pamětí přesvědčovat. V amerických volbách se sázelo i na jiné hodnoty. Nebudeme se na tomto místě pokoušet o politické analýzy. Podívejme se ale z blízka na roli víry a náboženství.

Pozornému pozorovateli americké volební kampaně neuniklo, že velký prostor a významnou roli dostala témata eticko-náboženská. Témata jako interrupce, eutanázie, klonování, pojetí manželství byla na denním pořádku. Před měsícem připravil ?Catholic Digest? rozhovory s oběma prezidentskými kandidáty, ve kterých se přímo dotazuje na náboženství a s ním související témata. Na první otázku ? o roli náboženství ve veřejném životě ? odpovídají Kerry i Bush podobně. Shodují se, že Američan žije svou víru veřejně. Upomíná na hodnoty, posiluje charakter země ? říká Kerry a dodává: ?Politická debata je posilována morálním a prorockým hlasem lidí víry.? Bushova odpověď je o poznání delší a strukturovaná. Nejprve argumentuje proč hraje náboženství ?životně důležitou roli pro život jeho země?. Akcentuje odluku církve od státu, ale stejně důrazně je proti vytlačování náboženství a hodnot v náboženství zakořeněných z veřejného života. Kdo by tak činil podle nově potvrzeného prezidenta špatně rozumí Americké historii a prvnímu dodatku americké ústavy. Pak se výslovně zmiňuje o roli katolických charitativních organizací, jmenuje společnost sv. Vincenta z Pauly, Kolumbovy rytíře, Covenant House a Jesuit Refugee Service. Oceňuje jejich práci a slibuje odstraňování překážek, které by jim bránili působit po boku státních organizací. ?Věřím, že skupiny založené na náboženském přesvědčení se mohou ucházet o vládní fondy, aniž by skrývaly nebo rušily svůj náboženský charakter.? ? uvádí Bush. V závěru pak vztahuje otázku sám na sebe. Hlásí se k prosazování osobní zodpovědnosti za životní rozhodnutí, která je leitmotivem všech republikánských volebních kampaní. A končí poděkováním za modlitby Američanů. ?Provázejí mě modlitby milionů Američanů. Nemohli bychom od našich krajanů žádat žádný větší dar.? ? prohlašuje Bush. A našinec zalapá po dechu. Amerika je přeci jen jiná.

Ale pokračujme dál v otázkách, které položil Catholic Digest prezidentským kandidátům. Redaktor se ptá senátora Kerryho, co pro něj znamená jeho katolická víra. Víra byla mým průvodcem, morálním kompasem a podporou ? uvádí Kerry. Za absolutní kritérium dobrého a zlého označuje dvě velká evangelijní přikázání: miluj Boha z celého srdce, duše a mysli a bližního jako sebe sama. Podle Kerryho je v této perspektivě třeba považovat úsilí o sociální spravedlnost a rovnoprávnost na celém světě nikoli za věc politické módy nebo sociální teorie, ale za přímé Boží přikázání. Otázka pro prezidenta Bushe zněla tentokrát jinak: Co vzkáže těm, kdo kritizují jeho otevřené spoléhání na Boha. ?Neskrývám to, že jsem osobně ovlivněn vírou. Věřím ve vyšší moc a myslím, že národ to potřebuje vidět? ? odpovídá Bush a vyjmenovává slavné předchůdce, počínaje Georgem Washingtonem, kteří činili totéž. Zároveň přiznává významnou roli těm, kdo formovali svědomí Američanů ? jako např. Martin Luther King a další. Nezapomíná ani na Jana Pavla II., který ? jak říká Bush ? připomněl Americe její zvláštní povolání šířit spravedlnost, chránit slabé a trpící na světě. ?Ve svých projevech nekážu, ale myslím, že je dobré, aby lidé věděli, kdo je jejich prezident a čemu věří.? - tvrdí Bush.

Řada představ o tom, jak aplikovat výše uvedené předpisy je obsažena v odpovědích na další otázky. Z nedostatku místa přeskočme až k jedné z posledních, kde se redaktor opět dotazuje na přímou souvislost politiky a náboženství. ?Proč by katolíci měli volit právě vás?? Hlasy katolíků nebere na lehkou váhu žádný z kandidátů (podle posledních statistik tvoří ve Spojených Státech 23% obyvatel). Kerry se nicméně poněkud vágně odvolává na dlouhou historii sociálního učení církve. Přirozeně se nechlubí názory, ve kterých je v příkrém rozporu se současným sociálním učením církve. Konstatuje však otevřeně, že jeho plán je zakotvený v křesťanských hodnotách, znovu zdůrazňuje své řešení problému bezpečnosti, slibuje snížení státního deficitu, nová sociální opatření a nezvyšování daní pro střední společenské vrstvy. Bush si je oproti tomu zřetelně jistější v kramflecích. Ví totiž, že řadu témat sdílí s oficiální katolickou linií: jmenuje ochranu života, obranu lidské důstojnosti, podporu rodin a manželství. Připomíná péči o ještě nenarozené děti, odmítnutí interrupce částečným porodem i podporu řady dalších akcí za ochranu nenarozeného dítěte. ?Lidský život není zboží a nevěřím, že by mohl vznikat s jediným důvodem, aby byl zničen.? ? uvedl prezident Bush. Proto se hlásí k naprostému zákazu klonování člověka, odmítá zákony o eutanázii, bere za svou ochranu lidského života ve všech jeho fázích a podporuje posvátnost manželského svazku muže a ženy.

Tento poněkud zdlouhavý přehled naznačuje několik věcí: jednak, že náboženské téma v Americe na rozdíl od Evropy není vytlačeno na okraj společenského života, a podruhé, proč miliony amerických katolíků hlasovaly pro metodistu z Texasu.
Ve svém pravidelném komentáři označil ? trochu pateticky - Bushe za prezidenta ?s katolickou duší? také autor známého papežova životopisu, George Weigel. Neznamená to, že nebyl kritický k některým chybám Bushovy administrativy, nicméně důvody očekávané podpory Bushe z katolické strany shrnul do dvou okruhů: za posledních 40 let se změnilo učení katolické církve a změnila se také demokratická strana. V posledních dokumentech ? v konstituci II. Vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě (Gaudium et Spes) a v encyklikách Jana Pavla II. (Laborem Exercens, 1981; Centesimus Annus, 1991; a Evangelium Vitae, 1995) ? církev učí, že svobodná společnost je složitým souhrnem vztahů mezi demokratickou politickou společností, volným trhem a veřejnou morálkou. Klíčem k ostatnímu však zůstává sféra morálky ? upozorňuje Weigel. Právě proto nemají všechny požadavky na prezidenta z katolického pohledu stejnou hodnotu. Tak si Weigel ? ve zkratce - vysvětluje hromadný přechod amerických katolíků, kteří dříve pravidelně volili demokratickou stranu, do republikánského tábora. Nedopouští se však naivního vynášení republikánů do nebes. ?Žádná politická strana není ideálním místem pro ty, kdo berou vážně katolické sociální učení. Ale pro takové katolíky jako jsem já, je dnes nesrovnatelně lepším místem než před 40-ti lety.? ? uzavírá George Weigel.

Co dodat? 80% Evropanů se prohlašuje za křesťany a přesto náš nový ústavní dokument o křesťanství mlčí. Buttiglione vyslovil v evropském parlamentu slovo hřích ? a jakkoli se dá polemizovat s vhodností jeho vyjádření, jisté je, že dostává vyhazov. Evropa je zkrátka jiná. Mezi její paradoxy patří i to, že ještě dřív, než Kerry pogratuloval prezidentu Bushovi ? jak žádá rituál, potvrzující volební porážku ? gratuloval ke znovuzvolení amerického prezidenta jeho vášnivý oponent, španělský premiér Zapatero, přední aktivista laické rekonkvisty Evropy.