Děkujeme dnes Pánu za založení Kongregace pro východní církve a Papežského východního institutu papežem Benediktem XV. před sto lety v roce 1917. Tehdy zuřila První světová válka, dnes – jak jsem již několikrát zmínil – prožíváme další světovou válku, byť rozkouskovanou. A vidíme mnoho našich sester a bratří křesťanského východu, zkoušených dramatickým pronásledováním, a znepokojivě rostoucí diasporu. Plyne z toho spousta otázek, mnohá „proč“, která se podobají těm z prvního dnešního čtení z knihy proroka Malachiáše (3,13-20a).
Pán si nad svým lidem posteskl a řekl: „Drze proti mně mluvíte. Ptáte se: »Copak jsme mezi sebou mluvili proti tobě?« Říkáte: »Zbytečné je sloužit Bohu! Jaký užitek máme z toho, že vůči němu zachováváme závazky, že kráčíme před Hospodinem zástupů v kajícím šatě? Nyní musíme za šťastné prohlásit lidi zpupné, vždyť mají úspěch ti, kdo se dopouštějí bezbožnosti, pokoušejí Boha, ale zůstávají bez pohromy«“ (vv.13-15).
Častokrát máme také takovou zkušenost a nezřídka to slyšíme z důvěrných sdělení a zpovědí těch, kdo nám otevírají svá srdce. Vidíme ničemníky, takové, kteří jdou bez skrupulí za svými zájmy, utiskují druhé a zdá se, že jim se daří, dosahují toho, co chtějí a myslí jenom na to, jak si užívat života. Odtud ta otázka: „Proč Pane?“.
Tato „proč?“, objevující se také v Písmu svatému si klademe všichni. A odpovídá na ně samotné Boží Slovo. Právě v tomto úryvku z proroka Malachiáše čteme: „Hospodin to pozoroval a slyšel – před ním byla psána pamětní kniha pro ty, kdo se bojí Hospodina a ctí jeho jméno“ (v.16). Bůh tedy nezapomíná na svoje děti, pamatuje na spravedlivé, na ty, kdo trpí, jsou utiskováni, ptají se „proč?“ a přece nepřestávají důvěřovat Pánu.
Kolikrát se Panna Maria na svojí cestě ptala „proč?“, avšak v jejím srdci, kde o všem rozvažovala, dávala Boží milost zazářit víře a naději.
A to je způsob, jak prorazit do Boží paměti: naše modlitba, jak nás učí evangelium, které jsme právě slyšeli (srov. Lk 11,5-13).
Modlitba vyžaduje odvahu víry: mít víru, že nás Pán slyší, odvahu tlouci na dveře. Pán říká: „Každý, kdo prosí, dostává a kdo hledá nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře“ (v.10). A k tomu je zapotřebí odvahy.
Kladu si však otázku: je naše modlitba opravdu taková? Opravdu nás strhává, opravdu se zmocňuje našeho srdce a našeho života? Umíme zaklepat na srdce Boha? Na konci tohoto evangelního úryvku (srov. 11-13) se říká: „Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary...« A čekejme, co bude následovat. Říká: »čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!«. Právě toto je dar, to je to „více“ od Boha. To co nám Pán - Otec – dá navíc, je Duch. To je pravý dar od Otce. Člověk modlitbou klepe na dveře u Boha, aby prosil o milost. A On, který je Otcem, mne vyslyší a navíc mi dá tento dar: Ducha svatého.
Drazí bratři a sestry, učme se klepat na srdce Boha! A učme se to činit odvážně. Kéž tato odvážná modlitba inspiruje a živí také vaši službu v církvi. Tak přinese vaše počínání „ve svůj čas ovoce“ a budete jako strom, jehož „listí nevadne“ (srov. Žl 1,3).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
