Nový portál Vatikánského rozhlasu

Cesena/Boloňa.

1. „Je třeba obnovit právo na dobrou politiku” – vyzval papež v Ceseně.
2. „Mladí a staří si na svojí životní cestě mají vzájemně pomáhat“ – radil Svatý otec na setkání s duchovenstvem a laickými členy farních rad.
3. „Nezaměstnanost není pouhá statistika“ – konstatoval papež před modlitbou Anděl Páně na setkání s představiteli světa práce v Bologni.
4. Papež mluvil o právu na kulturu, naději a mír během návštěvy nejstarší univerzity světa.
5. Nedělní bohoslužba na boloňském stadionu pro 44 tisíc lidí.

Papež František se v sedm hodin ráno z vatikánského heliportu vydal na jednodenní pastorační návštěvu dvou středoitalských měst – Ceseny a Boloně, která leží obě na území kraje Emilia Romagna a dělí je zhruba tři sta kilometrů. Jednodenní cestu zahájil v Ceseně, rodném městě dvou papežů napoleonských válek – Pia VI. (1717-1775) a jeho nástupce Pia VII. (1742-1823). Od narození prvně jmenovaného, papeže Giovanniho Angelica Braschiho letos o Vánocích uplyne 300 let a právě toto výročí se stalo podnětem k pozvání současného Petrova nástupce.

ad 1. Setkání s obyvateli Ceseny začalo symbolicky na hlavním náměstí (Piazza del Popolo), které navzdory brzké ranní hodině bylo zaplněno do posledního místa. Zde se mísí očekávání, touhy a nároky všech občanů tak, aby z nich vzniklo jednolité těsto obecného dobra, řekl papež František.

”Toto náměstí, stejně jako všechna další italská náměstí, tak upozorňuje na nezbytnost dobré politiky. Nikoli takové, která by otročila individuálním zájmům nebo panujícím frakcím a centrům. Je zapotřebí politiky, která by nebyla služkou ani vládkyní, nýbrž přítelkyní a spolupracovnicí (…). Politiky, která by dokázala sladit oprávněná očekávání jednotlivců a skupin a přitom by pevně držela kormidlo namířené na zájem všech občanů.”

Důvodem existence politiky je právě její nedocenitelná služba dobru –proto ji církev považuje za ušlechtilou formu milosrdné lásky a vybízí křesťany, aby na tomto poli vyvíjeli osobní úsilí, a to vždy z hlediska obecného dobra a za odmítání byť sebemenšího úkonu korupce, pokračoval papež. Pokud se to politikovi požaduje, měl by se kvůli obecnému dobru vzdát i osobních idejí, což z něj někdy činí mučedníka služby, podotkl dále.

”Vybízím, abyste od protagonistů veřejného života požadovali důslednost v jejich závazcích, připravenost, mravní poctivost, schopnost iniciativy, shovívavost, trpělivost a sílu ducha ke zvládání dnešních problémů, aniž byste ale trvali na nemožné dokonalosti.”

Upozornil papež shromážděné občany a varoval je před nekonstruktivní kritikou, protože již zdravý realismus napoví, že i ta nejlepší politická vedoucí třída nemůže vše vyřešit v krátké době. Politiky naopak vyzval k pokoře, častějšímu uznání vlastních chyb a omylů a dialogu mezi starší a mladší politickou generací. V kraji, kterým, jak poznamenal, tradičně hýbaly politické vášně, pak papež poukázal na nutnost politické nezávislosti.

”Zdá se, jakoby se politika v těchto letech stáhla před agresivitou a pronikání jiných forem moci – jako jsou finanční a mediální. Je třeba obnovit právo na dobrou politiku, její nezávislost a specifickou způsobilost ve službě obecnému dobru, konkrétní podpoře rodin a utváření solidního rámce práv a povinností, který má být vyvážený a platný pro všechny.”

ad 2. Z náměstí papež přejel do cesenské katedrály, kde jej očekávali diecézní kněží, řeholníci a řeholnice a laičtí členové farních rad. Papež v obsáhlé promluvě vyzval k blízkosti místní církve mladým lidem a rodinám a opětovně naléhal na dialog nejstarších s nejmladšími:

”Vracím se k tomuto tématu, protože mi leží na srdci. Mladému člověku, který nikdy nepoznal nikoho starého a neumí ho pohladit, něco chybí. A starci, který nemá dost trpělivost, aby si vyslechl mladého, také něco chybí. Oba si proto musí navzájem pomoci v další cestě – výchovou k citu a lásce.”

Ve zlých časech Bůh projevuje svou blízkost, milost a prorockou sílu svého Slova. Církev je má zprostředkovávat a svědčit o nich rodinám, na které nejvíce dopadá tíže sociálně-hospodářské situace, aniž by se jim dostalo příslušné podpory. Rodina dnes trpí jednak jako instituce a základní buňka společnosti, jednak kvůli konkrétním každodenním obtížím.

”Nynější sociálně-ekonomická situace zpřetrhává ony krásné vazby, které rodiče poutají k dětem. Máme se zasazovat o to, aby se něco takového nedělo, aby rodiče mohli takzvaně “plýtvat časem” při hře se svými dětmi. Je to důležité! “

Vy sice děti nemáte, rozesmál papež přítomné kněze, ale když Bůh nenadělí děti, ďábel pošle synovce, citoval jedno italské přísloví, čímž odkázal ke starostem, které se navzdory bezdětnosti mohou vyskytnout. Přesto by kněz v různých etapách své služby neměl ztrácet radost ze svého povolání, vyzval papež a doporučil četbu posledních kapitol z exhortace Evangelii nuntiandi Pavla VI., kde se mluví právě o radosti.

”Kolikrát se lidé setkají se smutnými kněžími s protáhlým a nakyslým obličejem, který mne vede k otázce, zda si k snídani dali bílou kávu anebo ocet. Prosím, tak ne! Radost, radost! Když potkáš Pána, najdeš radost. Radost z bytí knězem, z Pánova povolání a následování, z hlásání Jeho slova, odpuštění, lásky, milosti. Radost z toho, že na konci dne padáme únavou – v tom je přece krása! – a že nepotřebujeme prášky na spaní. Jsi unavený, jdeš si lehnout a usneš sám od sebe…”

V samém závěru papež varoval zástupce cesenské diecéze před pomluvami v kněžském, řeholním i farním kontextu, které, jak řekl, jsou horší než teroristický atentát, a svěřil je ochraně jejich patronky – Panny Marie, Matky lidu, “tedy dobré, a nikoli populistické Matky”, uctívané v místní katedrále.

Následující přelet vrtulníkem do krajského města Boloni si vyžádal necelou půlhodinu, a proto ještě během dopoledne mohl papež František zavítat do tamního přijímajícího střediska pro migranty, kde zhruba tisíc lidí očekává vyřízení právních formalit. Většina vítajících tudíž držela v rukou transparenty, které papeže žádaly o pomoc při udělení osobních dokladů.

”Mnozí vás neznají a mají strach, který je vede k pocitu, že mají právo soudit, a to chladně a tvrdě jako někdo, kdo do věci dobře vidí. Tak to ale není, protože dobrý vhled zaručuje pouze blízkost, kterou poskytuje milosrdenství. Bez něho zůstává druhý člověk cizincem, ne-li nepřítelem, a nikdy se nemůže stát mým bližním. Z dálky můžeme vyslovit a myslet si cokoli, jak se to snadno děje, když se po internetu píší ony hrozné urážlivé věty. Jestliže na bližního pohlížíme bez milosrdenství, neuvědomujeme si jeho utrpení a problémy. Když se na druhého díváme nemilosrdně, hrozí nám, že také Bůh na nás pohlédne bez milosrdenství.”

Je nezbytné, aby více zemí zavedlo programy soukromé a komunitární podpory v přijímání migrantů, vyzýval papež dále, a otevřelo humanitární koridory pro uprchlíky v nejtěžších situacích, aby se zabránilo nesnesitelně dlouhému čekání při azylovém řízení a ztrátě času, která může vést k deziluzi. Zvláštní pozornost věnoval nezletilým migrantům, kteří potřebují něhu a mají právo na ochranu formou dočasné pěstounské péče. V krátkém pozdravu vybídl všechny přítomné ke chvíli ticha a modlitbě za zemřelé migranty a neopomenul poděkovat četným dobrovolníkům, většinou mladým lidem, a institucím za jejich úsilí a péči o obyvatele přijímacího střediska. V závěru papež zdůraznil zajímavou okolnost, potvrzující, že starobylé univerzitní město Boloňa bylo odjakživa známo vstřícnou otevřeností:

”Boloňa byla první evropským městem, které před 760 lety zrušilo nevolnictví a vykoupilo služebníky asi čtyř set městských pánů. Bylo jich opravdu hodně – přesně 5855. Boloňa přesto neměla strach. Vykoupila je na útraty městské správy, možná i z ekonomických důvodů, protože svoboda pomáhá všem a všem se vyplatí. Neměli strach z přijetí jedinců, kteří předtím nebyli považováni za lidi, a z uznání jejich lidství. Sepsali knihu se jmény každého z nich! Jak bych si přál, aby také vaše jména byla napsána a připomínána, abychom našli společnou budoucnost, jak se to stalo tenkrát.”

ad 3. Pravidelná papežova promluva před mariánskou modlitbou Anděl Páně se konala na prostranství před bazilikou sv. Petronia, impozantním gotickým dómem, největším, který byl zbudován z pálených cihel (132x60 metrů). Průčelí baziliky se tyčí do výše 60 metrů a na její stavbě pracovalo několik generací bezmála tři století (1390-1663). Zajímavostí je také to, že je větší než boloňská katedrála, která je zasvěcena sv. Petru, a že byla - jako ostatně všechny gotické sakrální stavby - vybudována společným úsilím občanských a církevních institucí. Na setkání před tímto emblematickým chrámem pozval Petrův nástupce představitele světa práce a svoji promluvu k nim uzavíral slovy:

„Ekonomická krize má evropskou i globální dimenzi, a jak víme, je to krize také etická, duchovní a lidská. U kořene je zrada na obecném dobru jednak ze strany jednotlivců a jednak mocenských uskupení. Je tudíž nezbytné odejmout ústřední postavení zákonu zisku a dát ho člověku a obecnému dobru. Aby však toto ústřední postavení bylo skutečné, účinné a nejenom verbálně proklamované, je zapotřebí rozmnožit příležitosti k důstojné práci. Je to úkol pro celou společnost. Zvláště v této fázi je veškerý sociální organismus ve svých nejrůznějších složkách povolán všemožně se snažit, aby práce - primární faktor důstojnosti - představovala ústřední starost.
Zde se nacházíme před katedrálou svatého Petronia, připomínaného jako Pater et Protector a znázorňovaného vždycky s obrazem tohoto města, který třímá v rukou. Tady vidíme fyzicky tři konstitutivní aspekty vašeho města: kostel, magistrát a univerzitu. Když spolu vedou dialog a spolupracují umocňuje se drahocenný humanismus, jehož jsou výrazem, a město takříkajíc „dýchá“, má horizont a nebojí se čelit výzvám, před nimiž stojí. Vybízím vás, abyste si cenili tohoto humanismu, jehož jste nositeli, a hledali moudrá a prozíravá řešení složitých problémů naší doby, které lze považovat nejen za těžkosti, nýbrž také za příležitosti k růstu a zlepšení. To co říkám platí pro celou Itálii i pro celou Evropu.
Drazí přátelé, jsem vám obzvláště nablízku a vkládám všechny vaše úzkosti a starosti do rukou Páně a Madony od svatého Lukáše. Obraťme se nyní modlitbou Anděl Páně k té, kterou všichni boloňané tolik ctí.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy před Angelus je ZDE

Po hlavní promluvě papež František zmínil včerejší beatifikaci slovenského salesiána Tita Zemana (1915-1969):

„Včera byl v Bratislavě (na Slovensku) beatifikován Titus Zeman, salesiánský kněz. Patří ke dlouhé řadě mučedníků 20. století, protože zemřel roku 1969 po dlouholetém věznění kvůli svojí víře a své pastorační službě. Jeho svědectví ať je nám oporou v těžkých životních okamžicích a pomáhá nám rozpoznat Pánovu přítomnost i ve chvíli zkoušky.“

Tolik Svatý otec před polední modlitbou Anděl Páně v Boloni.
Potom následoval v postranní lodi boloňské baziliky sv. Petronia společný oběd s bezdomovci a migranty.

V boloňské katedrále se po obědě papež setkal s duchovenstvem. Odpověděl spatra na dvě otázky. První se týkala rozměru bratrství ve služebném kněžství, a to jak řeholních, tak diecézních kněží, jakož i stálých jáhnů při šíření evangelia.

„Jak se vyjadřuje a roste evangelní požadavek bratrství v kněžském životě? Žít v diecézním rozměru církve. Mluvit vždy odvážně a jasně a snášet druhé – spolubratry i biskupa, mít dobrý vztah k Božímu lidu, jít vpředu a ukazovat cestu, být uprostřed prokazováním dobročinné lásky, i vzadu, pozorovat, jak postupuje lid a pomáhat těm, co jsou pozadu. A utíkat před jakoukoli formou klerikalismu, jehož hlavními a nejošklivějšími neřestmi je kariérismus a klevětění.“

Druhá otázka se týkala zasvěceného života a pokušení osvojit si v tomto životním stavu psychologii pouhého přežívání.

„Jádro psychologie přežívání, která je pouhým čekáním na smrt, není ani tak v čistotě či poslušnosti. Spočívá v chudobě. Ryba se kazí od hlavy, a zasvěcený život se začíná kazit nedostatkem chudoby. Sv. Ignáz nazýval chudobu „matkou a baštou“ řeholního života. Matkou, protože rodí řeholní život, a baštou, protože brání před mondénností. Psychologie přežívání tě vede k mondénnímu životu, mondénním nadějím, a nikoli na cestu božské, Boží naděje.“

Psychologie přežívání se vyhání ponížením, sblížením se s trpícím Ježíšovým tělem – to je psychologie budování Božího království, o které mluví Matouš v 25. kapitole evangelia.

„Sestoupit jako Ježíš. K trpícímu tělu, těm nejslabším a nemocným, ke všem, o kterých mluví 25. kapitola Matouše. Tady je horizontem nikoli hřbitov, je to úrodný horizont. Je to setba, růst dává Pán. Proto říkám dvě věci: chudoba a přiblížení se strádajícímu Kristovu tělu upřímně a bez ideologií.“

Končil papež František druhé nedělní setkání s duchovenstvem v katedrále sv. Petra boloňské arcidiecéze.

Z boloňské katedrály se papež František odebral do baziliky sv. Dominika, kde jej přivítali dominikánští řeholníci ke společné modlitbě před zakladatelovým sarkofágem. Do jejich řádové knihy Petrův nástupce vepsal: “Před hrobem sv. Dominika jsem se modlil za Řád bratří kazatelů. Prosil jsem za jeho členy, za milost, aby byli věrni obdrženému dědictví. Děkoval jsem Pánu za veškeré dobro, které Jeho synové prokazují církvi, a žádal jsem jej o dar výrazného nárůstu povolání. Drazí dominikáni, ať vám Pán Ježíš žehná a Panna Maria vás chrání. A prosím, nezapomínejte se za mne modlit. Bratrsky, František”.

ad 4. Na prostranství před bazilikou sv. Dominika se pak v nedělním odpoledni papež setkal s “učenou Boloní”, otevřenou světu svými “téměř tisíci lety humanitního školství, založeného na právu”. Jednalo se o předposlední zastávku v krajském městě. Alma Mater Studiorum, nejstarší univerzita západního světa (založená roku 1088 či 1119) původně pro výuku obojího práva - církevního i světského - tak zažila po téměř dvaceti letech papežskou návštěvu (naposledy přivítala Jana Pavla II. roku 1988). Rektor Francesco Ubertini při této příležitosti papeži Františkovi udělil nejvyšší akademickou poctu,Sigillum Magnum. Ve své promluvě vyšel římský biskup z pojmu universitas, obsahujícího ideu všeho, a tudíž také komunity. Jak řekl, všezahrnující univerzální charakter studia se inspiruje dvěma ideály – vertikálním, protože opravdu nelze žít bez toho, aniž bychom pozdvihli duši k poznání, a bez touhy mířit do výšin, a horizontální, protože bádání se uskutečňuje v týmu, za vzájemného podněcování a sdílení dobrých společných zájmů.

”Hledání dobra je totiž klíčem k tomu, aby se studia skutečně vydařila. Láska je přísadou, která ochucuje poklady poznání a zejména pak práva člověka a národů. V tomto duchu bych se rád zaměřil na trojici práv, která považuji za aktuální.”

Prvním je právo na kulturu, kterým papež nemíní pouze “svatosvaté právo na přístup ke studiu pro všechny zájemce”, nýbrž především “péči o moudrost, pojímanou jako lidské a polidšťující vědění”. Papež varoval před banálními a pomíjivými životními vzorci, které pohánějí k lacinému úspěchu a diskreditují oběti a vnucují tak přesvědčení, že studium bez okamžitého konkrétního výsledku nemá cenu. Cílem studia je ale kladení otázek a hledání životního smyslu, nikoli znecitlivění, vyvolané všední banalitou.

”Vaším velikým úkolem je reagovat na ochromující obehranou písničku kulturního konzumismu zásadním a dynamickým rozhodováním, výzkumem, poznáním a sdílením. (…) Vědění, které se dává do služeb nejlepšího plátce, aby pak přiživovalo rozdělení a ospravedlňovalo zvůli, totiž není kulturou. Kultura, jak sám termín napovídá, kultivuje, přispívá k růstu lidskosti. V kontextu dnešních nářků a rozruchu nepotřebujeme lidi, kteří by se vybíjeli hulákáním, nýbrž podpůrce dobré kultury. Potřebujeme slova, která by zasáhla mysl a naladila srdce, nikoli řev mířící na žaludek. Nesnažme se vyhovět posluchačům a neúčastněme se pobuřujícího divadélka, nýbrž se plně vložme do výchovy, která se z každého snaží “vytěžit” to nejlepší k dobru všech.”

Chraňme se pseudokultury, která člověka redukuje na odpad, výzkum na sledování zájmů a vědu na odborné znalosti, a naopak se dožadujme kultury, šité na lidskou míru, vědy, která uznává zásluhy a cení si obětí, techniky, která se nepodvoluje tržním záměrům, a výzkumu, kde nikoli vše, co by bylo vyhovující, je také povolené, zdůraznil papež a přešel k druhému právu z trojice – právu na naději:

”Je to právo nezažívat každodenní invazi rétorického strachu a nenávisti. Právo nebýt zavaleni populistickými frázemi a znepokojivým, výnosným šířením falešných zpráv. Právo na rozumné omezení takzvané “černé kroniky”, protože existuje také zamlčovaná “bílá kronika”, která by měla dostat hlas. Je to právo vás, mladých lidí, vyrůstat beze strachu v budoucnost a s vědomím, že v životě existují krásné a trvalé skutečnosti, na které se vyplatí vsadit. Právo na víru, že láska není na jedno použití a že práce není fata morgána, nýbrž příslib, který vyžaduje splnění.”

Univerzity by měly odolat převládajícímu strachu, stát se staveništěm naděje, řemeslnou dílnou, která učí zodpovědnosti za sebe i za svět. Nynější krize tak nabízí příležitost, provokující inteligenci a svobodu každého jedince, ze kterého se může stát řemeslný tvůrce naděje. Posledním z trojice práv je právo na mír, které je zároveň povinností, vepsanou v srdci lidstva, neboť “jednota má převahu nad konfliktem” (Evangelii gaudium, 226).

”Před stovkou let Benedikt XV., někdejší boloňský biskup, pozdvihl hlas proti “nesmyslnému vraždění” (List představitelům válčících stran, 1.7.1917), což se mnohým jevilo téměř jako urážka, protože se distancoval od “odůvodnění války”. Dějiny nás ale učí, že válka je vždy zbytečným masakrem. Pomáhejme si proto navzájem k “zavržení” válek, jak hlásá italská Ústava, a vstupme na cestu nenásilí a mírotvorné spravedlnosti. Vůči otázkám míru nelze setrvat v lhostejnosti nebo neutralitě. Kardinál Lercaro právě zde řekl: Církev nemůže zůstat neutrální vůči zlu, ať již pochází z jakékoli strany – jejím životem není neutralita, nýbrž proroctví. Nejsme neutrální, nýbrž stojíme na straně míru.”

Citoval papež z kázání, proneseného boloňským arcibiskupem Giacomem Lercarem na první Světový den míru na počátku roku 1968 (1.1.1968), které odsoudilo americké bombardování Vietnamu. Papež František naléhal na ius pacis, právo všech lidí na nenásilné urovnání sporů.

”Ať vyjdou najevo leckdy temné pletichy a zájmy lidí, kteří vyrábějí násilí, podporují závody ve zbrojení, pošlapávají mír svými nekalými obchody. Univerzita vznikla, aby studovala právo, hledala možnost, jak bránit lidi, usměrňovala běžný života a hájila jej před logikou silnějšího, násilím a svévolí. Stojí před ní aktuální výzva – stvrdit práva lidí a národů, nejslabších a odepisovaných, a práva stvoření, našeho společného domova.”

Nevěřte nikomu, kdo by se vám snažil namluvit, že zápas za něco takového je zbytečný a že se stejně nic nezmění. Spolu s vámi sním o Evropě, která je “univerzitou a matkou”, upamatovává se na svou “kulturu”, vlévá svým dětem “naději” a je nástrojem “míru” pro celý svět, loučil se papež s boloňskými studenty.

ad 5. Vyvrcholením jednodenní papežské cesty byla večerní mše svatá na boloňském stadionu za účasti 44 tisíc lidí. Nedělní evangelium o dvou synech (Mt 21,28-32), kteří různě reagují na otcovu výzvu k práci na vinici, papež František promítl do našich životů:

”Co je řečeno nám? Že neexistuje křesťanský život, který je veden od psacího stolku, je vědecky zkonstruován a na uklidnění svědomí mu stačí plnění předpisu. Křesťanský život je skromná cesta svědomí, které nikdy není rigidní, vždycky se vztahuje k Bohu, umí litovat, svěřovat se Bohu ve svojí nouzi a nikdy si nenárokovat soběstačnost. (…) Klíčovým slovem je lítost, která umožňuje neustrnout, nestat se rigidním a netransformovat odmínutí Boha na přitakání Bohu; a přitakání hříchu na odmítnutí Pánovy lásky. Vůle Otce, který denně s jemnocitem promlouvá do našeho svědomí, se uskutečňuje pouze formou neustálé lítosti a konverze. Před každým jsou v posledku dvě cesty: být litujícím hříšníkem anebo přetvařujícím se hříšníkem. Záleží nikoli na úsudcích, které ospravedlňují a pokoušejí se zachovávat zdání, nýbrž na srdci, které putuje spolu s Pánem, denně zápasí, lituje a vrací se k Němu. Pán totiž hledá ty, kdo jsou čistého srdce, nikoli ty, kdo jsou čistí navenek.”

Toto podobenství nicméně odkazuje také k leckdy nesnadným vztahům mezi rodiči a dětmi, pokračoval Petrův nástupce:

“Dnes, při rychlosti, s níž se mění generace, se mocněji ukazuje potřeba nezáviset na minulosti, což se někdy projevuje dokonce vzpourou. Avšak, po uzavřenosti a dlouhém mlčení na jedné i na druhé straně je dobré obnovit setkání, třebaže možná ještě jsou obtížena konflikty. Ty se totiž mohou stát podnětem k nové rovnováze. Jako v rodině, tak i v církvi a ve společnosti se nikdy nezříkejme setkání, dialogu a hledání nových společných cest.

V závěru homilie a celé pastorační cesty papež boloňské církvi zanechal tři opěrné body k další pouti – Slovo, chléb a chudí – a opět se vrátil k postavě jednoho z boloňských pastýřů:

“Vytiskli jste nápis, který kard. Lercaro rád viděl napsaný na oltáři: „Sdílíme-li nebeský chléb, jako bychom nesdíleli ten pozemský?“ Prospěje nám, budeme-li si to stále připomínat. Slovo, Chléb a chudí: prosme o milost nezapomínat nikdy na tyto základní živiny, jež jsou nám oporou na této cestě.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

 

Další články z podrubriky Cesty v Itálii

(RaVat)