Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán/Vilnius. Zítra, tedy v neděli 25. června, bude připočten mezi blahoslavené litevský arcibiskup Teofilius Matulionis (1873-1962), vězeň gulagu i dalších kriminálů, jehož život zrcadlí pohnuté osudy jeho země v první polovině 20. století.

„Budoucí blahoslavený Teofilius Matulionis, je skutečně Božím darem: pastýř věrný Ježíšovu evangeliu a církvi v dobách sovětského pronásledování církve. Je symbolem všech dalších mučedníků a těch, kdo zůstali věrní křesťanskému životu. Bude to také poprvé, co na Litvě proběhne beatifikace, a tedy jde o skutečně historickou událost. Zúčastní se jí nejen věřící ze všech litevských diecézí, ale také ze sousedních zemí: z Polska, Běloruska, Lotyšska a z Ruska, protože mons. Matulionis po mnoho let pracoval v Sant Petersburku.“

Říká pro Vatikánský rozhlas třetí nástupce arcibiskupa Matulionise na biskupském stolci v Kaišiadorys. Beatifikace se zúčastní rovněž prezídium Konference evropských episkopátů v čele s kardinálem Angelem Bagnaskem a jeho dvěma zástupci westminsterským arcibiskupem Nicholsem a poznaňským arcibiskupem Gądeckim. Českou republiku bude reprezentovat pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka. Podle přání litevských biskupů proběhne slavnost také souběžně s vůbec prvním Národním dnem litevské mládeže.

Teofilus Matulionis se narodil 22. června 1873. Po ukončení gymnázie v litevském Dyneburgu vstoupil v roce 1892 do semináře v Sankt Petersburgu. 7. března roku 1900 byl vysvěcen na kněze a prvních deset let pracoval jako kaplan a později farář v litevských farnostech. Od roku 1910 působil v Sankt Peterburgu jako kaplan kostela sv. Kateřiny a z pověření mohylevského biskupa budoval v dělnické čtvrti kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Jeho stavbu však v roce 1917 přerušila říjnová revoluce.

Šest let po komunistickém převratu byl Teofilius Matulionis spolu s mohylevským biskupem Janem Cieplakem a dalšími patnácti petrohradskými kněžími zatčen agenty NKWD a odsouzen na tři roky. Díky úsilí svých farníků však vyšel z moskevských kriminálů po dvou letech a vrátil se do farnosti Nejsvětějšího srdce v Petrohradu, přejmenovaného mezitím na Leningrad. 28. prosince 1928 byl - se souhlasem papeže Pia XI. – tajně jmenován pomocným biskupem a koadiutorem apoštolského administrátora v Leningradu. Dva týdny nato (9. ledna 1929) přijal biskupské svěcení z rukou biskupa leningradského apoštolského vikariátu, Antonína Małeckého.

Ještě téhož roku (25. listopadu 1929) byl biskup Matulionis zatčen podruhé a odvezen do jednoho z nejhrozivějších lágrů sovětského svazu, do gulagu na Soloveckých ostrovech v Bílém moři. Tam byl také v roce 1933 byl odsouzen k roční izolaci a těžkým pracím. Zachránila ho výměna vězňů mezi Litvou a Sovětským svazem, díky které byl 19. října 1933 spolu s desítou dalších kněží a třemi laiky propuštěn. Přestože se chtěl dále věnovat apoštolské činnosti v Rusku, byl přinucen k návratu na Litvu. Následujícího roku mohl vycestovat a 24. března 1934 jej přijal papež Pius XI. na soukromé audienci. Poté podnikl cestu do Svaté země, Spojených států a do Polska. Po návratu na Litvu se stal pomocným biskupem v Kaunasu a posléze byl jmenován vrchním kaplanem litevské armády. Kvůli sovětské invazi 15. června 1940 však plnil tuto funkcí jen velmi krátce.

Za německé okupace, v roce 1943, byl jmenován biskupem Kaišiadorys. O rok později však sovětské vojsko Litvu opět obsadilo a komunistický režim ihned odstartoval další vlnu pronásledování církve. 18. prosince 1946 byl biskup Matulionis zatčen potřetí. Soudní výrok ho poslal na sedm let do vězení (rozsudek z 27. září 1947). Trest odpykával z větší části ve Vladimiru, ve středním Rusku. Když v roce 1954 z kriminálu, vyšel byl umístěn do Domu pro choromyslné v ruském Permu. Na Litvu se vrátil až o dva roky později, se zákazem sídlit ve své diecézi. Usadil se tedy na faře v Birštonasu, kde žil pod stálým dohledem agentů KGB. Navzdory chabému zdraví a pokročilému věku se usilovně staral litevskou církev. Na biskupy a kněze apeloval, aby nepřistupovali na kompromisy a nekolaborovali s režimem.

Na vánoce roku 1957 z vůle papeže, avšak bez souhlasu komunistického režimu, udělil biskupské svěcení Vincentovi Sladkevičiusovi, který se později stal kardinálem. Sankcí za to byla internace ve městě Šeduva, co nejdále od jeho diecéze.
31. května 1960 papež Jan XXIII. udělil internovanému biskupovi titul asistenta Svatého stolce a 9. února 1962 hodnost arcibiskupa. Boží služebník Teofilius Matulionis zemřel 20. srpna 1962, tři dny po jedné ze zevrubných domovních prohlídek.

Navzdory utrpení se arcibiskup Matulionis dožil 89 let, a jeho smrt je považována za mučednickou. Prefekt Kongregace pro svatořečení, kardinál Amato, k tomu pro náš rozhlas dodává.

„Martirium propter aerumnas carceris znamená smrt způsobená utrpením ve vězení. Strádání a mučení však nezlomilo jeho vůli. Nepřátelství, s nímž se setkal, nemělo žádné rozumné odůvodnění, bylo pouze plodem nenávisti k Ježíšovu evangeliu a k církvi. Kristova milost mu dala sílu a odvahu vytrvat s pevností ve víře. Mnozí v něm proto už tehdy viděli „pravého Božího muže“ a „světce“. Jeho heroismu si povšimli i pronásledovatelé. Dokonce i jeden z vedoucích představitelů sovětského aparátu s obavami řekl: „Není vyloučeno, že v budoucnosti ho Vatikán prohlásí za svatého a v takovém případě se jeho hrob stane místem navštěvovaným poutníky.“ A tato jeho předpověď se svrchovaně naplnila.“
Říká kardinál Amato k zítřejší beatifikaci litevského arcibiskupa Teofilia Matulionise.

(job)