VaticanNews.va

   25. 6. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.4532
Poslechem z webových stránek.2915
Četbou textů na webových stránkách.4755
Poslechem i četbou.2884


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež: Všechny diktatury začínají šířením pomluv

O lásce k nepřátelům

Papež František: List o intekomuniu byl sepsán na můj pokyn


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Zprávy

 Cesty v Itálii 

20.6.2017 

Papež připomněl postavy dvou »nepohodlných« kněží

Itálie. Dnes dopoledne se římský biskup vydal na soukromou pouť za hranice svojí diecéze, do farností Bozzolo a Barbiana na sever od Říma, aby připomněl dvě postavy tamějších farářů, dona Prima Mazzolariho (1890-1959) a dona Lorenza Milaniho (1923-1967). Odkaz obou kněží poprvé spojil kardinál Albino Luciani, pozdější papež Jan Pavel I., který o nich řekl, že „si zasluhují takové místo, jaké mají v církvi a v srdcích všech, kteří je měli rádi“ (Camillo Bassotto, Il mio cuore è ancora a Venezia, 1990, str.121).

Svoji pouť zahájil papež František ve vzdálenější obci Bozzolo, která leží nedaleko Mantovy asi 400 km na sever od Říma a má přibližně čtyři a půl tisíce obyvatel. Vydal se tam v půl osmé ráno vrtulníkem z vatikánského heliportu. V lombardské obci jej přivítali místní regionální a církevní představitelé a jeho první kroky vedly ke hrobu dona Mazzolariho. Potom ve zcela zaplněném farním kostele oslovil papež František místní obec věřících:

Dnes jsem se sem do Bozzola a potom do Barbiany vydal na pouť ve šlépějích dvou farářů, kteří za sebou zanechali světlou, byť nesnadno schůdnou stopu služby Pánu a Božímu lidu. Již víckrát jsem řekl, že faráři jsou v Itálii silou církve. Jsou-li tváří neklerikálního kléru, uvádějí do života »farářské magisterium«, které je užitečné pro všechny.

V souvislosti s donem Mazzolarim, jehož diecézní beatifikační proces byl zahájen před dvěma roky, zmínil papež František respekt, který tomuto knězi, jenž na vlastní kůži prožil dvě světové války, veřejně projevili dva papežové, totiž Jan XXIII., který mu přiřkl titul „polnice Ducha svatého“, a Pavel VI., který o něm při audienci poutníků z Bozzola v roce 1970 řekl: „Ubíral se vpřed příliš dlouhými kroky a často jsme ho nemohli následovat! Trpěl tím on a trpěli jsme také my. Takový je osud proroků .“ Jan Pavel I. jej nazval „poslušným synem církve“.

Don Mazzolari byl farářem přesvědčeným o tom, že »osudy světa dozrávají na periferii« a ze svého lidství učinil nástroj Božího milosrdenství na způsob otce z evangelního podobenství, tak dobře popsaného v knize La piu bella avventura. Právem byl nazván farářem vzdálených, protože je vždy miloval a vyhledával. Nedělal si starosti s tím, jak definovat u psacího stolu metodu apoštolátu, která by byla pro všechny a vždycky účinná, nýbrž nabízel rozlišování jako cestu k interpretaci myšlení každého jednotlivého člověka.

„Tento milosrdný a evangelní pohled na lidstvo přivedl dona Mazzolariho také k přijetí nezbytné graduality. Kněz není tím, kdo požaduje dokonalost, ale tím, kdo každému pomáhá vydat ze sebe to nejlepší – pokračoval papež František a citoval bozzolského faráře: »Spokojme se s tím, co je našemu lidu možné. Mějme zdravý rozum. Bedra chudých lidí netřeba masakrovat.« (Preti cosi, 118-119).

Když byl kvůli těmto svým otevřeným slovům volán k poslušnosti, prožíval ji ve stoje jako zralý muž a současně vkleče, líbaje ruku svého biskupa, kterého nepřestával mít rád.

„Ve svém spise Křížová cesta chudého – citoval papež dále dona Mazzolariho – mluví o tom, že milosrdná láska (caritas) je otázkou spirituality a vidění: »Kdo má málo lásky, vidí málo chudých; kdo má mnoho lásky, vidí mnoho chudých; kdo nemá žádnou lásku, nevidí žádného chudého«. A na jiném místě říká: »Kdo zná chudého, zná bratra; kdo vidí bratra, vidí Krista; kdo vidí Krista, vidí život a jeho opravdovou poezii, protože láska je nebeská poezie, která sestoupila na zem«.“

Drazí přátelé, děkuji vám za vaše přijetí ve farnosti dona Prima. Buďte hrdí, že zrodila takové kněze a nepolevujte ve snaze stát se také takovými kněžími a křesťany, i když je k tomu zapotřebí bojovat se sebou samými, nazývat pokušení, která nás ohrožují, jejich jmény a nechávat se uzdravovat Božím jemnocitem. A kdybyste si museli přiznat, že jste si tak docela neosvojili lekci dona Mazzolariho, zvu vás, abyste tak učinili dnes. Pán, který vždycky vzbuzoval ve svaté matce církvi pastýře a proroky podle svého srdce, ať nám dnes pomůže, abychom je dále neignorovali. Viděli totiž daleko a kdybychom je následovali dříve, ušetřili bychom si mnohá utrpení i ponížení.

„Častokrát jsem mluvil o tom, že pastýř musí umět kráčet jednak na čele svého lidu, aby ukazoval cestu, jednak vprostřed na znamení svojí blízkosti a také na konci, aby povzbudil ty, kdo zůstali vzadu – pokračoval papež a znovu citoval otce Prima Mazzolariho: »Když vidím, že lid sklouzává k nebezpečných srázům, stavím se dozadu; když je třeba stoupat nahoru, jdu v čele. Mnozí nechápou, že mne v obou případech podněcuje tatáž láska a že to nemůže nikdo udělat lépe než kněz« (Scritti politici, str. 195).

Kriste, přišel jsi pro všechny. Pro ty, kdo věří, i pro ty, kdo říkají, že nevěří. Jedni i druzí, někdy ti druzí více než ti první, pracují, trpí a doufají, že svět bude trochu lepší. Kriste, narodil jsi se »mimo domov« a zemřel »za městem«, abys byl ještě viditelněji křižovatkou a místem setkání. Nikdo není mimo spásu, Pane, protože nikdo není mimo tvou lásku, kterou nepoděsí, ani nezkrátí naše opozice, či naše odmítnutí.

Zakončil papež František svoji promluvu slovy modlitby otce Prima Mazzolariho v lombardské farnosti Bozzolo.

Odtud se papež - opět vrtulníkem – vydal na jih do 220 km vzdálené obce Vicchio u Florencie, na jejímž území se nachází farnost Barbiana, která se pojí se jménem jiného v Itálii známého kněze dona Lorenza Milaniho, který sem byl poslán v prosinci roku 1954, kdy tu žilo 40 lidí. Po konfliktech s florentskou arcibiskupskou kurií měl právě tam trávit svého druhu „církevní exil“. Kdo byl tento kněz, kterému chtěl papež František dnes vzdát hold?

„Pocházel z rodiny velice dobře situované na kulturní, sociální a ekonomické úrovni. Rozhodl se tento svůj původ rozcupovat, aby se stal chudým mezi chudými. Jak po jazykové stránce, tak svým způsobem bytí a jednání. Udělal to velice rázně a s odhodláním, aby nikdo nedokázal vnímat rozdíl mezi ním a jeho „ovečkami“, především dětmi, pro které založil školu.“ Říká don Alessandro Andreini z komunity San Leolino a duchovní asistent toskánské Unie katolických novinářů.

Lorenzo Milani, kněz, který v padesátých a šedesátých letech svými nekonformními výroky provokoval autority, vybízel k evangelijní radikálnosti, ale hlavně ji sám dokázal žít, pocházel z rodiny deklarovaných agnostiků. Jeho matka Alice Weissová (1895-1978) se sice narodila v Terstu, pocházela však z české židovské rodiny - dědeček Emil Weiss přišel na svět v Krpech u Mladé Boleslavi. Byla vzdělanou ženou, žačkou Jamese Joyce´a. Ze strany svého otce, Albana Milaniho, dědice věhlasného archeologa a numismatika Luigiho Adriana Milaniho, měl otevřené dveře do prostředí florentských společenských elit.

V bohémském, ateistickém a volnomyšlenkářském prostředí se pohyboval až do roku 1942, kdy v jedné kapli vzal náhodně do ruky misál a přečetl si mešní řád. O rok později oficiálně konvertoval a o pár měsíců později vstoupil do semináře. 13. července 1947 jej kardinál Elia dalla Costa ve florentském dómu vysvětil na kněze. Už ve farnosti San Donato di Calenzano, kde působil jako kaplan, se zapojil do vyučování v místní lidové škole. Jeho nekonformní způsoby ho však dovedly na dokonalou periferii:

„My ho dnes dokážeme ocenit, ale v padesátých a šedesátých letech psal věci pro svou dobu naprosto nepřijatelné. Jako například tajný dopis čínským misionářům, kteří přijdou v 21. století znovu evangelizovat Itálii... Je to fikce, ale pro církev padesátých let, přesvědčenou, že má společnost pod kontrolou, to byla opravdu pěkná provokace,“ dodává don Andreini.

V Barbianě založil don Milani školu určenou pro nejnižší společenské vrstvy. Provozoval ji na faře při svém malém kostelíku. Byl přesvědčen, že právě vzdělání otevírá dveře porozumění světu i křesťanské víře:

„Slovo je základem rovnosti“, říkával. Chtěl pomáhat lidem, kteří neovládali umění mluvit a nedokázali se dobře vyjádřit, aby tak mohli činit. Viděl v tom první krok ke spravedlnost a k pravdě, k lidskému i sociálnímu rozvoji. Don Milani říkával: nemusím dělat nic jiného, protože jakmile lidé, děti budou schopní kriticky myslet, dojdou ke křesťanství sami.“

Také výchovné metody dona Milaniho ve své době vybočovaly. Zrušil tělesné tresty, které tehdy povoloval zákon, a zaměřil se na koncept učitele jako přítele – rovněž v protikladu k převládajícímu modelu autoritativního profesora. Jeho metoda – říkával – spočívala v tom trávit s dětmi čas, věnovat se jim a trpělivě čekat, až pochopí i ten nejposlednější.
Některé radikální výroky kritizující elitární přístup ke školství – jako tzv. Dopis profesorce (Lettera a una professoressa) sepsaný krátce před smrtí v roce 1967 - mu vynesly zařazení mezi katolické komunisty a staly se inspirací pro tzv. osmašedesátníky. Jak ovšem tvrdí znalci jeho spisů, ke všem totalitarismům, včetně komunismu, si zachovával kritický odstup a odsuzoval je.

„Přišel jsem do Barbiany, abych vzdal hold památce kněze, který dosvědčil, jak v odevzdanosti sebe sama Kristu potkávat bratry v jejich potřebách, sloužit jim a vystupovat na obranu a podporu jejich lidské důstojnosti, se stejnou odevzdaností, jakou nám ukázal Ježíš, až ke smrti na kříži.“

Zahájil papež František svou promluvu na prostranství před kostelíkem v Barbianě, kde se shromáždili rovněž někteří žáci ze škol, kde don Milani vyučoval:

„Vy jste svědkové toho, že tady jistý kněz žil své poslání, na místech, kam ho církev povolala, v plné věrnosti evagneliu, a právě proto také v plné věrnosti každému z vás, které mu Pán svěřil. A jste svědky jeho zápalu pro výchovu, jeho úmyslu probouzet v lidech lidskou dimenzi, aby se otevřeli božské.“

Dodal papež se skrytou narážkou na některé nedávné pokusy diskreditovat osobnost dona Milaniho a podsouvat mu pedofilní sklony. Představa dona Milaniho, že je třeba dát lidem „slovo“ jako klíč k plnému občanství a ke společnosti platí svým způsobem i pro naši dobu, pokračoval papež. Jedině tak budeme totiž schopni rozlišovat mezi často zmatenými výroky, které se na nás snáší, a dát výraz nejhlubším aspiracím svého srdce, pokračoval František.

„Chtěl bych z tohoto místa poděkovat všem vychovatelům, kteří se věnují službě pro růst nových generací, a zejména těm mladým, jež se ocitli v nouzi. Vaše poslání je plné překážek, ale také radostí. Především však je to poslání. Poslání lásky, protože není možné učit bez lásky a bez vědomí, že to, co dáváme, není nic jiného než uznání práva „učit se“. A učit je zapotřebí mnoho věcí, nejzákladnější z nich je však růst ve svobodném myšlení, schopném konfrontovat se s realitou a orientovat se v ní pod vedením lásky, připravenost zavdat si s druhými, brát na sebe jejich těžkosti a zranění, a unikat veškerému egoismu, abychom sloužili společnému dobru.“

Kladl papež na srdce lidem shromážděným v Barbianě. Pak se obrátil ke kněžím florentské arcidiecéze, z nichž někteří žili ještě po boku dona Lorenza. Poukázal na to, že dílo tohoto jejich spolubratra je plně zakořeněno ve víře, která se ve svém absolutním nároku stává naprostým sebedarováním Pánu, naplněným v kněžské službě. Ocitoval pak svědectví dona Bensiho, který Lorenza Milaniho doprovázel v jeho konverzi:

„Aby zachránil svou duši, přišel za mnou. Od onoho srpnového dne až do podzimu do sebe doslova rval evangelium a Krista. Ten chlapec se vrhl rovnou k absolutnu, bez kompromisů. Chtěl být spasen a vést ke spáse druhé, za každou cenu. Průzračný a tvrdý jako diamant, musel se bez meškání zranit a zraňovat“ (Nazzareno Fabretti, Intervista a Mons. Raffaele Bensi, Domenica del Corriere, 27. června 1971). Být knězem pro něho bylo způsobem, jak žít Absolutno.“

Citoval papež matku dona Lorenza, která v něm dokázala rozpoznat tento rozměr, ačkoliv sama zůstala agnostičkou. „Bez této žízně po absolutnu lze být dobrými funkcionáři posvátného, ale není možné být kněžími, skutečnými kněžími, kteří jsou schopní stávat se Kristovými služebníky v bratřích,“ pokračoval František a vybídl kněze, aby byli muži upřímné, pravdivé a nerozředěné víry, aby milovali církev a učili lásce k ní, zejména – po vzoru dona Milaniho - jako ke starostlivé matce chudých a křehkých.

„Prve než skončím, nemohu zamlčet, že gesto, které jsem dnes učinil, má být odpovědí na prosbu, s níž se don Lorenzo vícekrát obracel na svého biskupa, totiž aby byl uznán a pochopen ve své věrnosti evangeliu a ve správnosti své pastorační činnosti.“

Jak papež dodal, florentští biskupové tak už při různých příležitostech učinili, a nyní se k nim připojil římský biskup. Nikoli proto, aby smazal hořkosti, které doprovázely život dona Milaniho, ale aby ukázal, že církev v jeho životě uznává exemplární způsob služby evangeliu, chudým a církvi – zakončil papež František promluvu v Barbianě.
Do Vatikánu se vrátil kolem 14h.



Další články z podrubriky Cesty v Itálii

(RaVat)

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
24.4.17 Papež po stopách otců Mazzolariho a Milaniho



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Každý ať si položí otázku, zda umí vnímat útěchu Ducha

Papež se poprvé setkal s Organizací afrických protestantských církví

Náboženství není problém, nýbrž součást řešení

Úřad pro komunikaci již není sekretariátem

Blahořečena paraguayská karmelitka María Felicia od Svátostného Ježíše

Kolumbův list se vrátil do Vatikánské knihovny

Pět let vězení pro kněze za držení pedopornografického materiálu

Papež František: List o intekomuniu byl sepsán na můj pokyn

Papež: Prosme Boha, aby učinil náš život prostší

Blízký východ ovládl hřích, řekl římský biskup podpůrcům východních katolických církví

Přemýšlejte o svých kořenech a hřbitovech, vyzval papež misionáře Božího slova

Římský biskup v Ženevě

 Nově na webu
Svatý otec: Při plození dítěte jednají rodiče jako spolupracovníci Boha

Publicistika: Ideolog Muslimského bratrstva zednářem

Publicistika: Není-li Bůh, lidská práva se hroutí

Rozhovory: Ekumenismus a proselytismus se vylučují

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv červen 18
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

Starší zprávy >

Náš tip

Božím lidem je třeba se stát

Gaudete et exsultate

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího