Končí velikonoční doba, padesát dní, které bylo od Ježíšova zmrtvýchvstání do Letnic, zvláštním způsobem poznamenáno přítomností Ducha svatého. On je totiž velikonočním Darem
par excellence. Je to Duch Stvořitel, který stále činí nové věci. Dvě novinky nám podávají dnešní liturgická čtení. V prvním Duch vytváří z učedníků
nový lid, v evangeliu tvoří v učednících
nové srdce.
Nový lid. V den letnic sestoupil shůry Duch v podobě „jazyků, které byly jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky“ (Sk 2,3-4). Takto Boží Slovo líčí působení Ducha, který se nejprve nad každým usazuje a potom všechny přiměje mluvit. Každému dává nějaký dar a všechny shromažďuje v jednotě. Jinými slovy, tentýž Duch tvoří různost i jednotu a utváří tímto způsobem rozmanitý a jednotný, nový lid: všeobecnou církev. Nejprve s představivostí a nevyzpytatelností tvoří různost; v každé době totiž dává rozkvět novým a různým charismatům. Potom tentýž Duch uskutečňuje jednotu: spojuje, shromažďuje a skládá harmonii: „Svojí přítomností a svým působením činí z odlišných a oddělených duchů jednotu“ (Cyril Alexandrijský, Komentář k Janovu evangeliu, XI, 11). Takto je jednota opravdová, tedy podle Boha, který není uniformitou, nýbrž jednotou v různosti.
Při tom je dobré vzájemnou pomocí čelit dvěma opakujícím se pokušením. Prvním je hledání různosti bez jednoty. Děje se tak rozlišováním, utvářením uskupení a stran, zatvrzováním se ve výlučných pozicích, uzavíráním se do vlastních partikularismů, ba považováním se za lepší nebo za takové, kteří mají vždycky pravdu, to jsou takvaní strážci pravdy. Takto se volí část, nikoli celek, přísluší se k tomu či onomu namísto k církvi, rodí se straničtí „přívrženci“ a nikoli bratři a sestry v témže Duchu; křesťané, kteří jsou „pravicoví či levicoví“ a nikoli Ježíšovi; neohební strážci minulosti či avangardisté budoucnosti namísto pokorných a vděčných dětí církve. Toto je různost bez jednoty. Opačným pokušením je hledání jednoty bez různosti. Tak se jednota stává uniformitou, povinností, aby se všechno dělalo společně a stejně a všichni stejným způsobem přemýšleli. Tak se jednota stává homologací a neexistuje už svoboda. Svatý Pavel však říká, „kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17).
Naše modlitba k Duchu svatému je proto prosbou o milost obdržet Jeho jednotu, pohled, který objímá a miluje, přesahuje osobní preference, mou církev, naši církev; milost brát na sebe jednotu mezi všemi, anulovat klevety, které rozsévají jed koukolu a závisti, protože být muži a ženami církve znamená být muži a ženami společenství; a prosit také o srdce, které vnímá církev jako svoji matku a svůj domov: přívětivý a otevřený domov, kde se sdílí mnohotvárná radost Ducha svatého.
A přicházíme ke druhé novince, kterou je nové srdce. Vzkříšený Ježíš, který se poprvé ukázal svým učedníkům, říká: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny“ (Jan 20,21-23). Ježíš neodsuzuje ty svoje, kteří ho opustili a zřekli se Jej během Umučení, nýbrž dává jim Ducha odpuštění. Duch je první dar Zmrtvýchvstalého a je dáván především na odpuštění hříchů. Toto je počátek církve, toto je pojivo, které nás drží pospolu, malta, která drží cihly domu pohromadě: odpuštění. Odpuštění je totiž darem té nejzazší moci, je tou největší láskou, která nás sjednocuje navzdory všemu, brání zhroucení, posiluje a upevňuje. Odpuštění osvobozuje srdce a umožňuje začínat znovu: odpuštění dává naději, bez odpuštění se nebuduje církev.
Duch odpuštění všechno řeší svorností a nutí nás odmítat jiné cesty. Cesty těch, kteří ukvapeně odsuzují, slepé cesty těch, kdo zavírají každé dveře, jednosměrné cesty těch, kdo druhé kritizují. Duch nás naopak vybízí, abychom se ubírali obousměrnými cestami obdrženého a darovaného odpuštění, božského milosrdenství, které miluje bližního, a lásky, „kvůli níž se všechno má nebo nemá stát, má nebo nemá změnit“ (Izák z Hvězdy, Kázání 31). Prosme o milost neustále zkrášlovat tvář naší Matky církve, obnovovat se odpuštěním a napravovat sebe sama. Jedině tak budeme moci v lásce napravovat druhé.
Prosme Ducha svatého, oheň lásky, který plane v církvi i v nás, třebaže Jej často zakrýváme popelem svých vin: „Duchu Boží, Pane, který jsi v mém srdci a v srdci církve, ty, který neseš církev vpřed, utváříš ji v různosti: přijď. K životu Tě potřebujeme jako vodu: sestup znovu na nás a uč nás jednotě, obnov naše srdce, nauč nás milovat, jako Ty miluješ nás, a odpouštět, jako odpouštíš Ty.
Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
