Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „Levičák, revolucionář, excentrik, buřič a odbojník“ – to jsou jen některá označení, která si za svůj krátký kněžský život vysloužil don Lorenzo Milani, a to z laického i církevního prostředí. Pocházel z majetné a kultivované florentské rodiny, dostalo se mu vytříbeného vzdělání v Miláně, avšak ve dvaceti letech konvertoval z judaismu ke křesťanství a po studiu ve florentském semináři přijal kněžské svěcení, aby mohl, jak sám napsal, sloužit Kristu, jeho evangeliu a nejposlednějším bližním, a tak splácet svou dosavadní existenci. Činil to někdy natolik drasticky, že se nutně střetával se svým okolím, nikoli však ve jménu jakési modernizace církve, protože jsou dobře známy jeho četné výroky o věrnosti celibátu, hierarchii a svátostem. Milaniho souborné dílo (dva svazky o třech tisících stranách) bylo v neděli večer představeno na milánském knižním veletrhu (Don Milani, Tutte le Opere, Meridiani Mondadori). Jeho kurátor, italský historik Alberto Melloni, jako první recenzi uvedl devítiminutové videoposelství papeže Františka, které v jistém smyslu napravuje odsouzení prvního Milaniho spisu (Esperienze pastorali) na stránkách vatikánského listu L´Osservatore Romano (1958).

“»Nikdy se nevzbouřím proti církvi, protože několikrát týdně potřebuji, aby mi byly odpuštěny hříchy. Kdybych opustil církev, nevěděl bych, kde toto odpuštění hledat.«, napsal 10. října roku 1958 don Lorenzo Milani, převor v Barbianě. Rád bych, abychom na život, dílo a kněžství dona Milaniho pohlíželi právě z perspektivy tohoto úkonu, kterým se svěřuje Božímu milosrdenství a mateřské církvi.“

Uvozuje papež svou úvahu o knězi, který zemřel v necelých 44 letech, a se zvláštním citem připomíná zejména jeho útlou knihu sepsanou spolu se žáky venkovské farní školy v toskánské lokalitě Barbiana (foto). Tento „Dopis jedné paní profesorce“ (Lettera ad una professoressa”) je obžalobou tehdejšího školství, které „léčí zdravé a odmítá nemocné“, tedy nevěnuje se problematickým a zejména nemajetným žákům.

“Jako vychovatel a učitel Milani nepochybně razil originální cesty, někdy možná příliš předbíhající dobu, a tudíž nesnadno pochopitelné a bezprostředně přijatelné. Vlivem rodinné výchovy (…) přivykl takové intelektuální dialektice a ryzosti, které se občas jevily jako přílišná drsnost, ne-li přímo vzdor. Tyto povahové vlastnosti si uchoval také po konverzi a při výkonu své kněžské služby. Je pochopitelné, že tím vznikalo tření, jiskření a také občasné nepochopení ze strany církevních i občanských struktur, z důvodu jeho přednostní volby chudých a obhajoby výhrady svědomí.“

Je však dobré podotknout, že v poselství zmíněná „antiklerikální a nevěřící“ Milaniho rodina svého syna po konverzi nezatratila. Zejména jeho matka, Alice Weissová, jej hmotně i morálně podporovala a pečovala o něj při těžké nemoci.
Dějiny se stále opakují, pokračuje papež František. Přál bych si, abychom na dona Milaniho vzpomínali jako na věřícího člověka, zamilovaného do církve navzdory svým ranám, a na zaníceného vychovatele, jehož pojímání škoství přináší odpověď na nároky, kladené srdcem i rozumem mladých lidí.

“Jeho neklid nebyl plodem vzpoury, nýbrž vycházel z lásky a něhy, které pociťoval vůči svým žákům. Vůči svému stádci, pro které trpěl a bojoval, aby mu daroval důstojnost, která mu někdy byla odpírána. Byl to duchovní neklid, živený láskou ke Kristu, evangeliu, církvi, společnosti a škole, kterou si vysnil jako „polní nemocnici“, pečující o zraněné a navracející do života vyřazené a odepsané. Učit se, poznávat, vědět, směle promlouvat na obhajobu vlastních práv – tato slovesa don Lorenzo denně skloňoval, přičemž vycházel z četby Božího Slova a slavení svátostí natolik, že jeden kněz, který jej velmi dobře znal, o něm mluvil jako o člověku, který se „přesytil Kristem“.“

Nad Milaniho životem často visel stín kříže, dodává Svatý otec, avšak on sám sebe trvale vnímal jako součást velikonočního Kristova tajemství. Utrpěné rány a kříž v něm nikdy nezatemnily světlo Zmrtvýchvstalého, protože jeho starostí bylo jediné – aby jeho žáci rostli s otevřenou myslí a přijímajícím srdcem plným soucitu. V závěru papež František cituje z Milaniho dopisu jednomu z žáků:

“Pipettovi, mladému komunistovi, který svému učiteli říkal: „Kdyby všichni kněží byli jako vy, tak to by byla jiná…“, don Milani odpověděl: »Pamatuj, Pipetto, toho dne, kdy spolu vyvrátíme brány nějakého parku a zřídíme chudinský domov v boháčově sídle, toho dne tě zradím. V onen den budu moci konečně provolat jediné vítězství, hodné Kristova kněze: Blahoslavení chudí, neboť jejich je nebeské království. Onoho dne s tebou nezůstanu, ale vrátím se do tvého páchnoucího promáčeného domku a budu se za tebe modlit před svým ukřižovaným Pánem.« (Dopis Pippetovi, 1950)“

Přibližuje římský biskup myšlení jedné z velice složitých postav italské církve, dona Lorenza Milaniho.

(jag)