Rádio Vaticana

Carpi. Město Carpi v kraji Emilia Romagna, jehož metropolí je Bolgona, bylo založeno roku 751 longobardským králem Astolfem. Dnes tady žije 75 tisíc lidí. František je v pořadí čtvrtý papež, který sem zavítal. Prvním byl sv. Řehoř VII. v roce 1077, druhým sv. Jan Pavel II. v roce 1988 a Benedikt XVI. navštívil Carpi nedlouho po zdejším zemětřesení roku 2012.

Dnešní pastorační cestu z Říma do 345 kilometrů vzdáleného města Carpi podnikl papež vrtulníkem, který po hodinu a půl trvajícím letu přistál na tamějším ragbyovém hřišti, kde na něho čekal diecézní biskup Francesco Cavina a představitelé místní a krajské státní správy. Odtud se vydal do středu města na Náměstí mučedníků vřele vítán desetitisícovými zástupy. Papež František navštívil nejprve katedrálu Panny Marie Nanebevzaté, která byla minulou neděli inagurována po rekonstrukci, kterou si vyžádalo zemětřesení. V této bazilice se Petrův nástupce mimo jiné setkal také s kardinálem Carlem Caffarrou (foto), emeritním arcibiskupem nedaleké Boloni.

Na náměstí před chrámem, kde bylo připraveno 15 tisíc míst k sezení, pak za celkové účasti 70 tisíc lidí sloužil Svatý otec liturgii 5. neděle postní. S papežem koncelebrovali členové biskupské konference kraje Emilia Romagna a dvě stovky kněží z diecéze Carpi. Liturgii doprovázel dvousetčlenný sbor. Ve své homilii papež František komentoval dnešní evangelium (Jan 11,1-45) o „vzkříšení“ Lazara.

Poukázal nejprve na projevy lidských citů Božího Syna, jak je právě v této evangelní pasáži několikrát zdůrazněno:

„Také Ježíš je otřesen dramatickým tajemstvím ztráty drahého člověka: „Byl hluboce dojat“ a „zachvěl se“ (Jan 11,33). Potom „zaplakal“ (v.35) a vydal se ke hrobu, jak říká evangelium, „znovu hluboce dojat“ (v.38). Takové je srdce Boha: vzdálené zlu, ale blízké trpícímu; nenechává kouzelně zmizet zlo, ale soucítí s bolestí, osvojí si ji, proměňuje a přisvojí.“

Všimněme si však – pokračoval papež – že se Ježíš nenechává strhnout sklíčeností, nedává se pohltit emotivním prostředím okolní rezignace, ale s důvěrou se modlí.

„Takto nám Ježíš v tajemství utrpení, před nímž kapituluje myšlení i pokrok, podává příklad toho, jak se chovat. Neutíká před utrpením, jež patří k tomuto životu, ale nedává se uvěznit v pesimismu.“

U Lazarova hrobu - řekl dále papež - pak dochází k velkému střetu obou postojů: zklamání nad chatrností našeho smrtelného života, proniknutého úzkostí, a naděje, která přemáhá smrt a zlo. Tato naděje má jméno Ježíš. On nepřináší trochu toho blahobytu či nějaký ten přípravek na prodloužení života, nýbrž hlásá: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít“ (v.25). Proto říká rezolutně: „Odstraňte ten kámen!“ (v.39) a mocným hlasem zavolal na Lazara: „Pojď ven!“ (v.43).

„Drazí bratři a sestry, i my jsme povoláni rozhodnout se, na jakou stranu se postavit. Lze stát na straně hrobu anebo na Ježíšově straně. Někdo se nechá uzavřít do zármutku a někdo se otevře naději. Někdo vězí v troskách života a někdo, jako vy, s pomocí Boží sbírá trosky a s trpělivou nadějí opět staví.“
Tvář v tvář velkým životním „proč“ jsou před námi dvě cesty: stát a melancholicky hledět na včerejší a dnešní hroby anebo dovolit Ježíšovi, aby přistoupil k našim hrobům. Ano, protože každý z nás už má nějaký malý hrob, nějakou trochu odumřelou zónu ve svém srdci: zranění, příkoří utrpěné či spáchané, zahořklost, která nedává pokoje, vracející se výčitku, hřích, který se nedaří překonat. Rozpoznejme dnes tyto svoje malé hroby, které máme v sobě, a pozvěme tam Ježíše. Je to divné, ale často zůstáváme v temných jeskyních svého nitra sami, místo abychom tam pozvali Ježíše. Jsme pokoušeni ustavičně hledat sebe sama, mudrovat a hrabat se v úzkostech, lízat si rány, místo abychom šli za Tím, který praví: „Pojďte ke mně, všichni kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Nenechme se uvěznit pokušením zůstat sami a bez důvěry plakat nad tím, co se nám přihodilo; nepodléhejme nesmyslné a nekončící logice strachu, rezignovanému opakování, že všechno jde špatně a nic není jako kdysi. Toto je atmosféra hrobu, Pán však touží, abychom vykročili na cestu života, setkání s Ním, důvěry v Něho a vzkříšení srdce. „Vstaň a pojď ven!“ - toto od nás žádá Pán, je s námi a žádá nás, abychom se vydali na tuto cestu.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Po bohoslužbě poděkoval papeži zdejší biskup mons. Francesco Cavina, který mimo jiné řekl:

„Svatý Otče, na tomto náměstí je starobylé a nové srdce Carpi. Srdce, které občas pociťuje únavu z cesty, někdy vzhledem k výzvám, jež jsou na obzoru, tepe nepravidelně a jindy se ze strachu téměř zastavuje. Vaše přítomnost mezi námi a vaše slova, mohu-li to tak říci, jsou jakýmsi kardiotonickým stimulátorem, který našim srdcím umožňuje opět radostný rozlet a důvěru dosvědčovat Život, který semper vincit - vždycky vítězí. Život je zabitý a vzkříšený Kristus, který stále osvobozuje od strachu, neboť, jak říká sv. Kateřina Sienská: Strach mají pouze ti, kdo si myslí, že jsou osamoceni. A my nejsme sami! Dostalo se nám privilegia, neboť Pán Ježíš, církev a Petrův nástupce kráčí s námi a ukazují k jistému cíli našeho života: věčnému životu. Děkuji Svatý Otče!“

Po diecézním biskupovi se papež František ujal slova, aby přítomné vyzval ke společné mariánské modlitbě Anděl Páně. Poděkoval zejména nemocným, kterých bylo přítomno čtyři a půl tisíce, za to, „že svým utrpením pomáhají nést církvi Kristův kříž“. Mimo jiné také řekl:

„Děkuji tobě, drahý biskupe Františku, a vám všem, biskupům kraje Emilia Romagna za vaši účast. Stůjte po boku svých kněží, naslouchejte jim, prokazujte jim jemnocit a buďte jim starostlivě nablízku.
Nakonec bych rád poděkoval všem a každému z vás, drazí věřící: kněžím, řeholníkům a řeholnicím, místním představitelům a zejména těm, kdo se podíleli na organizaci této návštěvy. Myslím zvláště na skauty AGESCI a sbor, složený ze zástupců všech diecézních chórů, kteří provázeli tuto liturgii. Svěřme svůj život a osudy církve a světu Marii a společně se pomodleme Anděl Páně.“

Po mši svaté obrátil papež František pozornost k některým mezinárodním událostem. Nejprve vyjádřil soustrast Kolumbii, kde sesuv půdy způsobil smrt stovkám lidí, a vyjádřil blízkost pozůstalým svojí modlitbou. Potom se vyjádřil ke násilným střetům v Demokratické republice Kongo, kde v kraji Kasai dochází k ozbrojeným srážkám s mnoha oběťmi, přičemž nejsou ušetřeny ani kostely, nemocnice a školy. „Ujišťuji všechny svojí blízkostí tomuto národu a všechny vybízím k modlitbě za pokoj, aby srdce autorů těchto zločinů nezůstala otroky nenávisti a násilí, které působí jenom zkázu,“ řekl papež František, který nakonec zmínil i nepokoje ve Venezuele a Paraguay a také tamnější obyvatelstvo vyzval ke zklidnění, dialogu a ke hledání politických řešení.

Po bohoslužbě se papež odebral do místního semináře, kde poobědval. Ve tři hodiny se pak v seminární kapli sešel s místními kněžími (foto), avšak bez televizních kamer a rozhlasových mikrofonů.

Nejenom renesanční filosof a humanista Giovanni Pico della Mirandola či katolický kněz Zeno Saltini, zakladatel hnutí Nomadelfia, jsou známými rodáky dvacetitisícového městečka Mirandola, kam papež František zavítal v neděli odpoledne v rámci pastorační návštěvy do kraje Emilia Romagna. Když se zde v květnu roku 2012 zatřásla země, zemřelo osmadvacet lidí, zřítilo se několik kostelů, včetně mirandolské katedrály, a miliardové škody utrpěla celá řada dalších historických budov, mimo jiné hrad zmíněného šlechtického rodu Pico, který vévodil Mirandole po čtyři století.

Papež nejprve vstoupil do mirandolského dómu, aby na oltář položil kytici květů na památku obětí ničivého zemětřesení, a poté na prostranství před katedrálou vyzval zástupy místních obyvatel, aby „nepodléhali malomyslnosti tváří v tvář těžkostem, které dosud přetrvávají.“ V úvodu promluvy připomenul okamžitý zájem a starost svého „ctěného předchůdce Benedikta XVI.“, který kraj navštívil bezprostředně po zemětřesení, a ubezpečil o trvalé podpoře a sympatiích celé církve. Zároveň ocenil důstojnost a pracovitost místních lidí navzdory mnoha utrpěným vnitřním ranám.

„V bolestných událostech jste rozpoznali a přijali tajemnou přítomnost Otce, který i v těch nejtěžších zkouškách miluje. Rány byly uzdraveny, ano byly uzdraveny. Jizvy však zůstávají a po celý život zůstanou. Kéž vám pohled na tyto jizvy dodává odvahu, abyste nadále rostli a vychovávali svoje děti v oné důstojnosti a v onom duchu naděje a odvahy, které jste měli ve chvílích bolesti.“

Papež poukázal na značné škody, které zemětřesení způsobilo na historických a uměleckých památkách středoitalského kraje, které, jak dodal, jsou symbolem spirituality a civilizace veškerého lidu. A neváhal se obrátit s důraznou žádostí na příslušná místa státní správy a politiky:

“Velmi mnoho bylo již vybudováno. Je však nyní velice důležité rozhodně se zasadit o obnovu historického jádra, které je místem dějinné paměti a tvoří neodmyslitelné prostory společenského a církevního života. Jsem si jist, že všem aktérům nebude chybět dobrá vůle, aby aby zajištěna rychlá realizace nezbytných prací pro obecné dobro.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy v Mirandole je ZDE

Na doklad papežových slov a za bouřlivého potlesku oznámil místní biskup, mons. Francesco Cavina, že diecéze obdržela nezbytná stavební povolení a v krátké době zahájí renovaci mirandolské katedrály. Svatý otec poté sestoupil z pódia a ještě dlouze zdravil shromážděné obyvatele. Poslední zastávkou jednodenní návštěvy v středoitalském kraji byla mirandolská čtvrť San Giacomo in Roncole, kde papež položil květiny u památníku obětí zemětřesení.

Další články z podrubriky Cesty v Itálii

(RaVat)