(srov.
Řím 8,19-27)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Často jsme pokoušeni myslet si, že stvoření je náš majetek, vlastnictví, které můžeme libovolně sdírat, aniž bychom se za to museli komukoliv zodpovídat. V úryvku z listu Římanům (8,22-26), který jsme právě vyslechli, nám však apoštol Pavel připomíná, že tvorstvo je podivuhodný dar, který do našich rukou vložil Bůh, abychom s Ním mohli navázat vztah a rozpoznat ve stvoření stopu Jeho plánu lásky, na jehož uskutečňování jsme všichni povoláni den po dni spolupracovat.
Nechá-li se však člověk strhnout sobectvím, zničí nakonec i to nejkrásnější, co mu bylo svěřeno. Je tomu tak i se stvořením. Pomysleme na vodu, která je tak krásná a tolik důležitá, dává nám život, ve všem nám pomáhá, ale při těžbě surovin se kontaminuje a stvoření se poškozuje. Je to jen příklad. Tragickou zkušeností hříchu jsme rozbili společenství s Bohem a přerušili původní společenství se vším, co nás obklopuje, uvedli jsme stvoření do zkázy, zotročili jej a podrobili svojí nicotnosti. Důsledek toho všeho máme denně dramaticky na očích. Rozbitím společenství s Bohem člověk ztrácí svou původní krásu a znetvořuje všechno, co má kolem sebe. Tam kde dříve všechno odkazovalo k Otci Stvořiteli a Jeho nekonečné lásce, nyní vnáší smutné a bezútěšné znamení lidské pýchy a nenasytnosti. Lidská pýcha vykořisťuje a ničí tvorstvo.
Pán nás však nenechává samotné a také v tomto bezútěšném rámci nám dává novou vyhlídku osvobození a všeobecné spásy. A na to s radostí poukazuje Pavel, když nás vybízí, abychom vnímali sténání celého tvorstva. Je to silný výraz: sténání celého tvorstva. Jsme-li vnímaví, skutečně kolem nás všechno sténá. Samotné tvorstvo i my lidé sténáme a Duch svatý vzdychá v nás, v našem srdci. Tyto vzdechy však nejsou neplodným a bezútěšným nářkem, nýbrž – jak upřesňuje Apoštol – sténáním rodičky, sténáním toho, kdo trpí, ale ví, že přichází na svět nový život. A v našem případě je tomu opravdu tak. Potýkáme se ještě s důsledky svého hříchu a všechno kolem nás dosud nese znamení našich námah, našich nedostatků a naší uzavřenosti. Současně však víme, že jsme byli zachránění Pánem a je nám již dáno nahlížet a okoušet v sobě a v tom, co nás obklopuje, znamení Zmrtvýchvstání, Paschy, která je příčinou nového stvoření.
Takový je obsah naší naděje. Křesťan nežije mimo svět, umí rozpoznat ve svém životě a v tom, co jej obklopuje, znamení špatnosti, sobectví a hříchu. Je solidární s tím, kdo trpí, kdo pláče, kdo je odsouván stranou a kdo zakouší beznaděj... Křesťan se však zároveň naučil dívat se na to všechno očima Paschy, očima Zmrtvýchvstalého Krista. Ví tedy, že prožíváme čas očekávání, čas horoucí touhy, která přesahuje přítomnost, čas naplňování. V naději víme, že Pán chce svým milosrdenstvím jednou provždy zahojit raněná a zdrcená srdce a všechno, co člověk svou bezbožností pošlapal. Tímto způsobem Pán obrodí nový svět a nové lidstvo smířené v Jeho lásce jednou provždy.
Kolikrát jenom jsme my křesťané pokoušeni zklamáním, pesimismem... Někdy podléháme zbytečnému nářku anebo se ocitneme beze slov a ani nevíme, oč se máme vlastně modlit a v co doufat... Opět nám však přichází na pomoc Duch svatý, dech naší naděje, který oživuje sténání i očekávání našeho srdce. Duch vidí za negativní zdání přítomnosti a už nyní nám zjevuje nová nebesa a novou zemi, které pro lidstvo připravuje Pán.
Přeložil Milan Glaser, SI
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
