Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „Pociťuji povinnost vyjádřit zvláštní obavy z násilné povahy mnoha dnešních migračních proudů,“ řekl papež František v promluvě k účastníkům Mezinárodního fóra Migrace a mír, které se v těchto dnech sešlo k rozhovorům na téma „Integrace a rozvoj, od reakce k akci“. Pořadatelem akce, kterou hostí poslanecká sněmovna v Římě, je vatikánský Úřad pro službu integrálnímu rozvoji člověka, Mezinárodní scalabriniánská síť pro migraci (Scalabrini International Migration Network) a Nadace Konráda Adenauera. Na Fóru vystoupí zítra se svým příspěvkem také kardinál státní sekretář Pietro Parolin. Cílem Fóra je zprostředkovat nové formy partnerství mezi vládními agenturami, mezinárodními a občanskými organizacemi, pokud jde o definici postupů a programů pro integraci migrantů a uprchlíků, ale také podporu rozvojovým programům v jejich domovských zemích.

Migrace není novým jevem v dějinách lidstva, řekl papež František v úvodu obsáhlého projevu, ve kterém se hojně odvolává na magisterium svých předchůdců. Poukázal na to, že ve všech epochách byla příležitostí k setkávání národů a zrodu nových civilizací. Podstatou migrace je hluboká touha po štěstí vlastní každé lidské bytosti, dodal:

„Počátek tohoto třetího tisíciletí je silně poznamenán migračními pohyby, které ať už jde o výchozí, tranzitní nebo cílové země, zasahují všechny části světa. Bohužel ve velké části těchto případů jde o nucené přesuny způsobené konflikty, přírodními katastrofami, pronásledováním, klimatickými změnami, násilím, extrémní chudobou a nedůstojnými životními podmínkami.“

Právě nucený charakter těchto pohybů je tím, co budí obavy a zároveň klade nové úkoly před politiky, občanskou společnost a církev, dodal papež a navrhl, aby se odpověď na tyto výzvy artikulovala na základě čtyř sloves: totiž přijímat, chránit, podporovat a integrovat.
Postoj odmítání je podle Františka v poslední instanci zakořeněn v egoismu, který se šíří prostřednictvím populistických demagogií. Proti němu je potřeba postavit velkorysý postoj přijímání těch, kdo klepou na naše dveře:

„Zodpovědné a důstojné přijetí těchto našich bratří a sester začíná jejich prvním ubytováním na odpovídajících a vyhovujících místech. Velká shromaždiště žadatelů o azyl a uprchlíků nepřinesla pozitivní výsledky, působila spíše nové situace zranitelnosti a strádání.“

Papež poukazuje na programy rozmísťující uprchlíky do různých lokalit, které usnadňují osobní kontakt, umožňují kvalitnější služby a díky tomu mají také větší naději na úspěch.
Zranitelnost migrantů, která z nich snadno činí oběti zneužívání, násilí nebo obchodu, nás vybízí k ochraně jejich nezcizitelných práv. Je to úkol, jehož není nikdo zproštěn, pokračoval František:

„Chránit tyto bratry a sestry je morální imperativ, na který je třeba odpovědět schválením jasných a relevantních právních nástrojů na mezinárodní i národní úrovni, přijetím správných a prozíravých politických rozhodnutí, preferencí konstruktivních, byť pomalejších procesů před profitem z okamžitého konsenzu, zaváděním včasných a zlidšťujících programů v boji proti »obchodníkům s lidským masem«, kteří vydělávají na neštěstí druhých, a koordinací snah všech činitelů, mezi nimiž – a tím si můžete být jisti – bude vždycky také církev.“

Samotná ochrana ale nestačí – pokračoval papež František. Je nutné podporovat integrální lidský rozvoj migrantů a uprchlíků. Tento rozvoj, který sociální učení církve označuje za nezadatelné právo každé lidské bytosti, zahrnuje přístup k základním dobrům i možnosti volby a růstu. Nesmí se zapomínat, že se přednostně týká také původní komunity, z níž migranti vyšli:

„...právě tam má být spolu s právem na emigraci zajištěno také právo nemuset emigrovat, totiž právo nacházet ve své vlasti podmínky, které dovolují důstojné uskutečňování vlastní existence.“

Dodal František a vyjádřil podporu mezinárodním projektům, které překračují partikulární zájmy, a kladou do svého středu zájmy migrantů.
Posledním bodem, který papež předložil k úvaze účastníkům Mezinárodního fóra o migraci a míru, byla integrace. František ji vymezil především negativně: nejde v ní ani o asimilaci ani o inkorporaci a zároveň nesmí skončit vzájemnou izolovaností a vytvářením ghett.

„Co se týče nově příchozích, očekává se od nich, že se nebudou uzavírat kultuře a tradicím hostící země a budou zejména ctít její zákony, na druhé straně se rozhodně nesmí opomíjet rodinná dimenze integračního procesu. Proto pociťuji povinnost poukázat na magisteriem častokrát zdůrazňovanou nutnost politiky, která usnadňuje a upředňostňuje slučování rodin.“

Papež poznamenal, že „pro křesťanskou komunitu je pokojná integrace lidí různých kultur v jistém smyslu rovněž odrazem její katolicity, neboť jednota, která neruší etnickou a kulturní různorodost představuje právě ten rozměr života církve, který je v Duchu letnic otevřen pro všechny a chce všechny obejmout.“ V obecně platném smyslu pak skloňování uvedených sloves v první osobě singuláru i plurálu představuje povinnosti, které máme vůči bratřím a sestrám nuceným opustit své domovy, shrnul František. Jsou to povinnosti spravedlnosti, civilizace a solidarity, pokračoval.
V první řadě povinnost spravedlnosti povolává všechny k zodpovědnému sdílení dober, které nabízí země, podle zásad distribuční spravedlnosti.

„Není možné, aby skupinka jednotlivců kontrolovala zdroje poloviny světa. Není možné, aby lidé a celé národy byly nuceny pouze sbírat drobky. A nikdo se nemůže cítit v klidu a dispenzován od morálních imperativů, které se odvozují ze společné odpovědnosti za správu naší planety, odpovědnosti, která byla opakovaně zdůrazňována mezinárodní politickou komunitou, stejně jako magisteriem.“

Povinnost spravedlnosti, jak papež zdůraznil, znamená také smíření dějin s globalizovanou současností. Míní se tím přetržení bludného kruhu cynického zneužívání některých oblastí dravou logikou trhu; nápravu toho, co Benedikt XVI. označoval za nové formy kolonialismu a vytváření závislostí na nových hegemonech.

Druhou povinnost, s jejímž vědomím máme k migrantům přistupovat, označil František za povinnost civilizace, totiž uplatňování principů přijetí a bratrství, které jsou společným dědictvím lidství a moudrosti. Papež poukázal na jejich kodifikaci ve Všeobecné deklaraci lidských práv, citované také encyklikou Benedikta XVI. Caritas in veritate (č.33), kde se mluví o nezcizitelných právech migrantů. Ústřední postavení lidské osoby je třeba potvrdit a nedovolit, aby její zásadní důstojnost zatemnily – jakkoli nezbytné - byrokratické či administrativní požadavky, zdůraznil František. K povinnosti civilizace přiřadil také obnovení konceptu bratrství, založeného ve vztahovosti, která je základní charakteristikou lidské bytosti.
Jako poslední jmenoval papež povinnost solidarity. V souvislosti s tragickým osudem mnoha uprchlíků ocitoval otázku z knihy Geneze, s níž se Bůh obrátil ke Kainovi, který se právě dopustil vraždy:

„Kde je tvůj bratr?“ (srov. Gen 4,9) Tato otázka, kterou Bůh klade člověku od počátku, se nás týká, zejména dnes ve vztahu k bratřím a sestrám, kteří migrují: „Není to otázka obrácená k druhým, je to otázka, která se obrací ke mně, k tobě, ke každému z nás“. Solidarita spočívá ve schopnosti porozumět potřebám bratra a sestry, kteří jsou v nesnázích, a vzít je za své.“

V tom je základ tradice pohostinství, přítomný v různých náboženských tradicích. Křesťanství pak v cizinci spatřuje přímo Ježíše Krista, poukázal papež citací z Matoušova evangelia (25,35). Všichni proto mají změnit svůj postoj k migrantům a uprchlíkům, přejít od postoje obrany a strachu, nevšímavosti či marginalizace k postoji, který se zakládá na kultuře setkání, jediné, jež je schopná budovat spravedlivější a bratrštější svět – uzavřel papež František svou promluvu k účastníkům Mezinárodního fóra o migraci a míru.

(job)