V těsném sousedství Quirinálského paláce, na samém počátku někdejší Via Pia ? dnes zvané Via XX Settembre ? najdeme jeden z klenotů římské barokní architektury, Berniniho kostel sv. Ondřeje. Sant´Andrea al Quirinale vznikl jako kostel jezuitského noviciátu. Jak k tomu došlo i proč stojí za to, neminout ho bez povšimnutí, uslyšíte v dnešním pokračování našeho sobotního cyklu.
Kostel zasvěcený apoštolu Ondřejovi stál na Quirinálském pahorku už ve
12. století. V roce 1565 došlo v jeho osudech k důležité změně. Jeho tehdejší patron, biskup z Tivoli, jej věnoval Tovaryštvu Ježíšovu. V té době se ještě na novostavbu nepomýšlelo. Jezuité měli stále dost práce na dokončení svého hlavního kostela Il Gesu. Tehdejší generální představený, František Borgia, překřtěný v Čechách na Borgiáše, zadal proto nutné restaurační úpravy řádovému architektu Giovanni Tristanovi. V roce 1568 byl upravený kostelík vysvěcen a rok na to se k němu přestěhoval jezuitský noviciát. Právě tam zemřel 15. srpna roku 1568 sv. Stanislav Kostka, mladý polský novic. Dodnes se v přilehlé budově ukazují místnosti, ve kterých žil.
V polovině 17. století bylo potřeba přikročit k dalším úpravám. Věc se však ukázala složitější, než by se zdálo ? těsná blízkost tehdejšího papežského sídla způsobila řadu průtahů a nedorozumění. Až konečně roku 1657 Alexandr VII. podpořil novou stavbu a vzal ji pod svou ochranu, s tím, že bude sloužit i jako papežská kaple.
Zakázku dostal tehdejší umělec číslo jedna města Říma, Gian Lorenzo Bernini.
Po několika půdorysných variantách, mezi nimiž se objevil i pětiúhelník, se Bernini rozhodl pro příčně orientovaný ovál. Byl to půdorys pro sakrální stavby nezvyklý, pravý opak dlouhých středověkých kostelů, s vloženými chóry, kde člověk stěží dohlédl k hlavnímu oltáři.
Bernini si svůj záměr u jezuitů prosadil ? však za něj také nechtěl žádný honorář, prý jen ?kus chleba do úst? a ?nějaký ten dárek?. Bohoslužby se začaly u svatého Ondřeje sloužit 13. listopadu roku 1670, ale na úplné dokončení bylo ještě třeba počkat.
Prostý základní rozvrh průčelí kostela doplnil Bernini portikem, který mu zajistil nezaměnitelnost, ale i zápis do dějin architektury, posléze mnohokrát opakovaný. Průčelí dělí jónské kladí - ne však lineárně ? ve střední části se odděluje od fasády a konvexně vybíhá do prostoru, podpíráno dvěma nakoso postavenými jónskými sloupy. Nad kladím se zvedají po obou stranách voluty sledující jeho průběh, které zároveň dokreslují prostorový útvar i zachovávají jeho otevřenost. Na ose doplňuje tuto architekturu erb hlavních mecenášů stavby z rodu Pamphili.
Vnitřek kostela je uspořádán jakoby nad dvěma příčně položenými Ondřejskými kříži. V praxi to znamená, že po stranách vchodu i hlavního oltáře jsou kaple nad oválným půdorysem a mezi nimi jsou vždy dvě nad obdélným půdorysem. Nejde však jen o hříčku nad papírem. Centrální půdorys, který zdůrazňuje paprsčité směry působí dynamičtějším dojmem, než kdyby zůstal zachován osový kříž. Bernini tak dokázal také to, že příčná osa nikterak nepřevážila, nemáme pocit, že by prostor uplýval do stran. Naopak. Ještě více byl zdůrazněn hlavní oltář - na tom architektovi záleželo především. Využil k tomu cíli všechny architektonické i scénické prostředky. Presbytář je v půdorysu protějškem portiku, o němž byla už řeč. Tvoří jej poměrně mělká apsida, rámovaná edikulou, tvarovanou ve vysokém architektonickém řádu jako změna rytmu i platického utváření stěny ? jakoby se sama architektura stavby sběhla a vytvořila slavnostní figuru. Zalomené kladí vynáší zdvojené korintské sloupy a korunuje segmentový štít, ve kterém se vzhůru do prosvětlené zlatisté klenby vznáší bílá postava titulárního patrona (podle Berniniho návrhu provedl Antonio Raggi). Že podobný triumf není samozřejmý potvrzuje výjev nad hlavním oltářem, kde jsme svědky Ondřejovy mučednické smrti na obraze od Guillauma Courtois. I ta však je podána už s vyhlídkou ke konečnému vítězství. Horní část obrazu totiž zasahuje světlo zhůry. Ve směru dopadajícího světla nechal Bernini sestoupit až do chrámového prostoru kus nebe: pro světce přicházejí andělé s korunou mučedníků. Obraz utrpení se proměňuje před očima ? neznamená už zmar, zkázu a prohru, ale vítězství jiného než pozemského řádu věcí. To měli mít před očima jezuitští novicové, kteří pak často vycházeli jako misionáři a nejednoho z nich čekal stejný osud jako první apoštoly.
Pozlacenou kupoli s bohatou štukaturou ve tvaru včelích plástvů provedl Pietro Sassi. Vzorec se perspektivně zmenšuje a přispívá k dojmu větší výšky a lehkosti klenby, posílenému ještě svazky pasů, které navazují na rytmus zdvojených pilastrů.
V postranních kaplích najdeme některé světce jezuitského řádu. Hned první kaple vpravo je zasvěcena sv. Františku Xaverskému. Giovanni Battista Gauli provedl roku 1676 hlavní obraz zobrazující smrt tohoto patrona všech jezuitských misionářů, roku 1552 v Indii. Také dva další obrazy jsou od téhož autora: Kázání sv. Františka a Křest pohanské královny. V další kapli vymaloval Francesco Brandi Pašiové scény.
Po levé straně hlavního oltáře je kaple Ukřižovaného, s pomníkem italského panovníka Karla Emanuela IV, který abdikoval roku 1802 a zemřel v jezuitském konventu (1819). Následuje kaple Stanislava Kostky s obrazem Zjevení P. Marie tomuto horlivému novicovi, od Carla Maratty. Výzdoba kaple vlevo od vchodu se protáhla až do roku 1726: na oltářním plátně od Ludovica Antonia Davida je zobrazena trojice zakladatelů Tovaryšstva Ježíšova - Ignác a oba Františkové ? v doprovodu Ludvíka Gonzagy, který byl právě toho roku kanonizován.
Také sakristie byla vybudována a vyzdobena podle Berniniho návrhu (1669-1670). V monochromních medailonech tam najdeme důležité okamžiky ze života jezuitského řádu: Tři japonské mučedníky, smrt sv. Františka Xaverského, Vidění sv. Ignáce v La Storta, sv. Ludvíka Gonzagu usebraného v modlitbě, sv. Františka Borgiu při adoraci eucharistického tajemství a Přijímání sv. Stanislava Kostky.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
