Vatikán.
Ke 150. výročí založení italského deníku
La Stampa napsal papež František následující
úvodník:
Světem na počátku tohoto roku lomcují konflikty, násilí, nenávist, terorismus a nepředvídatelné ozbrojené útoky. Neschopnost dodržovat dohodnutá a nenásilná řešení, nezřídka hanebné ekonomické zájmy, stále intenzivnější obchod se zbraněmi, jehož se účastní také ti, kdo slovy hlásají mír, kontrola nad energetickými zdroji, chudoba a zaostalost - to jsou některé z příčin této komplikované války. Války, která denně kosí bezpočet nevinných obětí, okrádá o život spoustu dětí, uvádí do pohybu velké masy lidí prchajících před bombami a zmarem. Současně kolem sebe znovu spatřujeme projevy ekonomické krize a odvážíme-li se pohlédnout trochu dál, pak také děsivé důsledky chudoby, hladu a zaostalosti. Stejně tak nemůžeme zavírat oči před propastí, do níž se řítíme devastováním životního prostředí, vykořisťováním naší země bez nejmenšího pomyšlení na budoucí generace. Tváří v tvář tomu všemu si nesmíme nechat odcizit naději. Máme-li totiž dojem, že vyhrožuje a dotírá zlo, pak ve světě působí také dobro – oceán dobra. Má podobu toho, kdo pomáhá obětem bombardování v Sýrii. Dívá se očima těch, kdo přijímá migranty, aniž by podléhal pokušení uzavírat se a spatřovat „nepřítele“ v někom, kdo je jiný než on sám. Má ruce toho, kdo se snaží zaručit zítřek dětem a mladým lidem nemajícím budoucnost v chudých zemích. Má úsměv dobrovolníků, kteří se potkávají v nemocničních pokojích a dělí se o trochu svého času s osamocenými starými lidmi našich měst.
První výzva, kterou spatřuji, se týká každého z nás. Je to výzva k přemožení globalizace lhostejnosti. Tato sžíravá choroba, která zatvrzuje naše srdce, z nás činí narcisy schopné dívat se jenom na sebe a na svoje zájmy a odnímá nám schopnost plakat, soucítit a nechat se ranit utrpením druhých. Toto zkamenění srdce způsobuje, že si zvykáme na teroristické autobomby a jejich smrtící exploze kdekoli, na migranty, kteří se topí ve Středomoří na člunech proměněných v rakve, na bezdomovce, umírající zimou na našich ulicích, aniž by o tom byly zprávy. Takto postupně degradujeme, nikdo nám nepatří a nikomu nepatříme. Avšak život nám byl darován, jsme povoláni sdílet jej v našem společném domě a vzájemně se o sebe zajímat.
Druhou výzvou je ta, kterou bych nazval povoláním k realismu, a týká se nás jakožto lidí, společností a národů. Nemůžeme ji už ignorovat: chudoba, zaostalost, migrace, vykořisťování země a zamořování planety jsou fenomény, jež spolu hluboce souvisejí. Je zásadní hledat celistvá řešení na potírání chudoby, navracení důstojnosti vyloučeným a skartovaným lidem, a současně v péči o přírodu, počínaje tím nejcennějším, co v ní přebývá, totiž lidským životem.
Před dvěma tisíci let v Betlémě se Všemohoucí stal Dítětem. Rozhodl se přijít na svět v nejistotě, mimo reflektory, stranou svodů moci a zdání. Něžná revoluce Boha, který „mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil“, nás nadále oslovuje. Abychom Jej potkali, je třeba se sklonit, snížit a umenšit. Setkání pokoje, radosti a smyslu života nás přivádí k úžasu z Božího Dítěte, které přitakalo utrpení a smrti za nás. Pokoj a spravedlnost se budují den po dni, uznáním nepotlačitelné důstojnosti každého lidského života, počínaje tím nejmenším a nejvíce bezbranným, a uznáním každé lidské bytosti za našeho bratra.
Přeji deníku La Stampa u příležitosti 150. výročí jeho založení, aby vyprávěl o světě, ve kterém žijeme, a vždycky dovedl popisovat jeho komplikovanost, aniž by zapomněl na onen oceán dobra, který nám umožňuje hledět do budoucnosti s nadějí.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
