Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. U příležitosti uzavření Svatého roku milosrdenství poskytl papež František čtyřicetiminutý rozhovor pro italskou katolickou televizi Tv2000 a rozhlasové stanici InBlu Radio. Ze třinácti otázek vystupuje mozaika událostí uplynulého roku: „Byl to požehnaný čas... z diecézí přicházejí zprávy o tom, že se lidé přiblížili k církvi a setkali se s Ježíšem,“ říká František. Vypráví o setkáních s nemocnými v terminálním stádiu, s bývalými ženami z ulice či s vězni v rámci „pátků milosrdenství“, ale hovoří i o obecnějších otázkách.

Papež František zdůrazňuje, že nejde o bilance, protože Svatý rok probíhal na celém světě a nikoli jenom v Římě. Nebylo to vyvrcholení, ale požehnání od Pána a další krok v jistém procesu:

„Je to určitá linie církevního společenství, která Milosrdenství – nechci říci odkrývá, protože tu vždy bylo, ale s důrazem hlásá. Je to určitá potřeba, která prospívá tomuto světu, jehož nemocí jsou skartace, uzavřenost srdce a egoismus. Otevíralo srdce a mnoho lidí se setkalo s Ježíšem...“

Jednou za měsíc, vždy v pátek, vyjížděl papež z Vatikánu za konkrétními skutky milosrdenství. Navštěvoval místa spojená s utrpením a utrpení tišící. Ze setkání, která se mu nejhlouběji zapsala do srdce, zmiňuje František dvě: setkání se skupinou žen, kterým se podařilo vyváznout z prostituce. Jedna z nich mu vyprávěla svůj příběh:

„...říkala mi: Otče, porodila jsem v zimě na ulici. Byla jsem sama. Moje holčička zemřela. Byla nucena pracovat na ulici až do toho dne, protože pokud nepřinášela svým trýznitelům dost peněz, tloukli ji holí a mučili ji. Jiné dokonce uřízli ucho... Myslel jsem nejen na ty, kdo je zneužívají, ale také na ty, kdo si platí tyto ženy: copak nevědí, že těmi penězi, kterými si zajišťují sexuální uspokojení, pomáhají také vykořisťovatelům?“

Papež připomíná také návštěvu ve dvou římských nemocnicích, kde se dotkl dvou hraničních momentů života: počátku a konce. Mluví o pláči matky, která porodila trojčata, z nichž jedno zemřelo. Jak podotkl, dvě krásné děti nedokázaly utěšit matku, která oplakávala ztrátu jednoho z nich:

„A já jsem myslel na návyk zbavovat se dětí před narozením, na tento strašlivý zločin: zbavují se jich, protože tak je to lepší, výhodnější. To je velmi těžký hřích a odpovědnost...“

Je skutečně možné, aby církev byla chudá pro chudé? Papež odpovídá, že největším Božím nepřítelem jsou peníze. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, Bohu a penězům - parafrázuje František slova z Matoušova evangelia:

„Ďábel se vždycky vkrádá přes kapsy, vždycky. To jsou jeho vstupní dveře. Je potřeba bojovat o chudou církev pro chudé, podle evangelia. Je třeba bojovat. A když čtu 25. kapitolu Matoušova evangelia, která je protokolem, podle něhož budeme souzeni, rozumím lépe, co znamená chudá církev pro chudé: jde o skutky milosrdenství. Je to možné, ale je potřeba vždy bojovat, protože pokušení bohatstvím je velmi velké.“

Pokud jde o pokušení, jaká jsou pokušení papeže, který sám sebe definuje jako hříšníka, na něhož pohlédl Pán?

„Pokušení, jaké má kterýkoli jiný člověk, podle svých vlastních slabostí, které ďábel vždy používá: netrpělivost, egoismus, trocha lenosti... A pokušení nás budou doprovázet až do poslední chvíle...“

Pán na mne i nadálé pohlíží s milosrdenství, aby mne zachránil, uzavírá papež a přechází k další otázce, která mu leží na srdci, totiž problém vězňů. „Proč oni a ne já,“ říkám si často, když navštěvuji vězení, pokračuje František:

„Kolik náběhů ke špatným věcem jsem měl ve svém životě a kdyby mi Pán nedržel ruku na rameni... to je to »proč oni a ne já«. Mezi námi je však rozšířen určitý názor, že totiž ten, kdo udělal něco špatného, musí pykat. Vězení se chápe jako trest. A to není dobré. Mysleme na opětovné zařazení do společnosti. Opravdový trest nemůže existovat bez naděje. Neobsahuje-li trest naději, pak není křesťanský, ani lidský.“

V souvislosti s touto problematikou mluvil papež také o matkách a manželkách vězňů, které docházejí do vězení navštěvovat svoje syny a manžely, přičemž nezřídka musejí od okolí snášet posměch a ponižování.
Potom se otázky stočily opět na osobní rovinu. S odkazem na poslední katechezi Svatého roku, kde byla řeč o trpělivém snášení protivných lidí, se jeden z redaktorů zeptal, zda je pro papeže těžší snášet pomlouvače anebo lichotníky?

„Ty druhé. Jsem alergický na lichotníky. Mám na ně alergii. Je to však přirozené, není to ctnost. Lichotník používá druhého k dosažení vlastního cíle. A je to rovněž nedůstojné. V Buenos Aires jim říkáme (leccapiedi) patolízalové. Ale pomlouvači, ti když o mně mluví špatně, zasloužím si to, protože jsem hříšník. Toto mne napadne. Ne kvůli tomu, co mi říkají, ale kvůli tomu, co nevědí. Tak tento problém řeším. Lichotník je však ... nevím, jak se to řekne italsky...“

„Slizký,“ napoví redaktor a papež přisvědčí. „Co byste řekl tomu, kdo si – někdy i mezi křesťany - myslí, že milosrdenství deformuje spravedlnost?“ – zněl další dotaz.

„V posledku jde o problém morální rigidity, která je za tím. Starší bratr z podobenství o marnotratném synovi je rigidní. Myslí si, že bratr si nezaslouží, aby jej otec přijal. Rigidita se vždycky staví na místo soudce. Tahle přísnost však Ježíšovi není vlastní. Ježíš učitelům Zákona vytýká, že jsou pokrytci. Postačí si přečíst 23. kapitolu Matouše. Oni teoretizují a říkají: milosrdenství ano, ale důležitá je spravedlnost. V Bohu však – a platí to i pro křesťany – je spravedlnost milosrdná a milosrdenství spravedlivé. Nelze je od sebe oddělovat. Jak to vysvětlit?... Jdi za profesorem teologie, ať ti to vysvětlí...“
směje se papež.

Potom se redaktor zeptal, zda nás prožité milosrdenství zavazuje také ve vztahu k institucionálnímu světu politiky a států. Papež se rozhovořil o kardioskleróze, kterou definoval jako neschopnost vnímat něhu, soucit a blízkost; řekl, že tato neschopnost je základem dnešní skartační kultury: „Věřím, že milosrdenství je lékem na tuto nemoc,“ konstatoval.
„Může však milosrdenství budovat vztahy mezi státy,“ pokračoval redaktor.

„Pomysleme na třetí světovou válku, kterou prožíváme, protože třetí světová válka je rozkouskovaná. Kousek tam, kousek onde, ale jsme ve válce. Prodávají se zbraně a prodávají je výrobci a obchodníci. A prodávají je oběma stranám konfliktu, protože to přináší zisk. Tady je obrovská tvrdost srdce: chybí něha. Svět dnes potřebuje jakousi revoluci něhy... Myslím, že státy, které jsou ve válce, by měly správně smýšlet o hodnotě života. Neříkat, že na životě nezáleží, protože důležité je území nebo nějaký jiný zájem... Život je cennější než území! Pro výrobce zbraní a obchodníky se zbraněmi je však život tím, co má nejmenší cenu. Jak jsem slyšel od jednoho Němce: Dnes je tou nejlevnější věcí život.“

Říká mimo jiné papež František v rozhovoru pro italskou katolickou televizi TV2000.

(RaVat)