Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   28. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

24.10.2016 

Putujeme a stáváme se všem vším ve snaze někomu pomoci

Promluva papeže na 36. generální kongregaci Tovaryšstva Ježíšova, Jezuitská kurie v Římě

Česká sekce RV

Drazí bratři a přátelé v Pánu,
když jsem v modlitbě přemýšlel o tom, co bych vám řekl, vzpomněl jsem si se zvláštním pohnutím na závěrečná slova, která pronesl bl. Pavel VI. na zakončení naší 32. Generální kongregace: „Takto, takto, bratři a synové. Vpřed in Nomine Domini. Jděme společně, svobodni, poslušni a sjednoceni v Kristově lásce k větší slávě Boží.“[1]

Také svatý Jan Pavel II. a Benedikt XVI. nás povzbuzovali, abychom „postupovali způsobem hodným povolání, kterého se nám dostalo (Ef 4,1)“[2] a „pokračovali na cestě svého poslání v plné věrnosti svému původnímu charizmatu. Jak už vám několikrát řekli moji předchůdci, církev vás potřebuje, počítá s vámi a nadále se na vás s důvěrou obrací, zejména když jde o dosažení těch fyzických i duchovních míst, kam jiní nepřijdou vůbec anebo jen s obtížemi.“[3]

Jít společně – svobodni a poslušni – putovat na periferie, kam jiní nedojdou, „pod Ježíšovým pohledem a hledět k horizontu, kterým je vždycky větší a ustavičně překvapující Boží sláva.“[4] Jezuita je povolán přemýšlet a – jak praví svatý Ignác - „vést život v kterékoliv končině země, kde se dá očekávat větší Boží služba a pomoc duším“ (Konstituce, 304). Je fakt, že „Tovaryšstvu má být domovem celý svět,“ říkával Nadal.[5]

Ignác napsal Borgiášovi ohledně kritiky jezuitů nazývaných „andělští“ (Oviedo a Onfroy), protože tvrdili, že Tovaryšstvo není dobře založeno a je třeba založit jej více duchovně. Duch, který je vede – psal Ignác – „neví, že věci Tovaryšstva jsou in fieri s výjimkou toho, co je nezbytné a podstatné.“[6] Moc se mi líbí tento Ignácův způsob vidět věci v jejich vznikání, v jejich uskutečňování, s výjimkou toho podstatného. Zbavuje tím Tovaryšstvo každého ochrnutí a osvobozuje od mnoha choutek.

Formule institutu je tím „nezbytným a podstatným“, co máme mít po všechny dny na očích hned po Bohu, našem Pánu: „záležitosti řádu jsou jakousi cestou k Němu“. Bylo tomu tak pro první druhy, kteří stanovili, aby tomu tak bylo i pro „následovníky tohoto života“. Jak chudoba, tak poslušnost či skutečnost, že nejsme vázáni určitými věcmi jako je chórová modlitba, nejsou nároky, ani privilegia, nýbrž pomůcky k mobilitě Tovaryšstva, aby mohlo „běžet po cestě za Kristem naším Pánem“ (Konstituce, 582) a díky slibu poslušnosti papeži mít „jistější vedení Duchem svatým“ (Formule institutu, 3). Ve Formuli spočívá Ignácova intuice a její podstatnost umožňuje Konstitucím neustále důrazně počítat s „místy, dobami a lidmi“, aby byla všechna pravidla - tantum quantum - pomocí v konkrétních věcech.

Kráčet pro Ignáce neznamená toulat se, nýbrž promítá se do něčeho kvalitativního, co je „ziskem“ a pokrokem, znamená jít vpřed a konat něco pro druhé. Tak to vyjadřují dvě Formule institutu schválené Pavlem III. (1540) a Juliem III. (1550), když soustřeďují práci Tovaryšstva na obranu a šíření víry a na život a vyučování lidí. Tady Ignác a první druhové používají slovo prospěch (ad profectum[7], srov. Flp 1,12.25), které je praktickým kritériem rozlišování vlastního naší spiritualitě.

Prospěch není individualistický; je společný. „Cíl tohoto Tovaryšstva je s pomocí Boží starat se nejen o spásu a dokonalost vlastních duší, nýbrž stejně usilovně pracovat na spáse a dokonalosti bližních“ (Examen I,2). A pokud se Ignác ve svém srdci k něčemu klonil, byla to pomoc bližnímu, takže se zlobil, když mu říkali, že důvodem, proč někdo vstoupil do Tovaryšstva, byla „spása vlastní duše. Ignác totiž nechtěl lidi, kteří by byli dobří kvůli vlastnímu prospěchu, ale nenalezli by se v ochotě sloužit bližnímu: (Aicardo I bod 10, str. 41).

Prospěch v každé věci. Ignácova formule vyjadřuje určité napětí: „nejenom..., ale i...“. Toto smýšlení, které spojuje vlastní spásu a dokonalost se spásou a dokonalostí bližních, vychází ze svrchované Milosti a je vlastní Tovaryšstvu. Harmonizace tohoto a těchto napětí (kontemplace a činnost, víra a spravedlnost, charizma a instituce, komunita a poslání...) nenastává abstraktními formulacemi, nýbrž dochází k ní postupně tím, co Faber nazýval „naším způsobem jednání.“[8]Cestou a pokrokem v následování Pána Tovaryšstvo harmonizuje napětí, která nevyhnutelně vznikají a jsou vytvářena odlišnostmi lidí, které svolává, i posláními, která přijímá.

Prospěch není elitářský. Ignác ve Formuli pokračuje popisem prostředků, které přinášejí nejobecnější prospěch a jsou výslovně kněžské. Všimněme si však, že skutky milosrdenství jsou pokládány za samozřejmost. Formule o Tovaryšstvu říká (č.1), „aby se stejně projevilo i užitečným“ v prokazování milosrdenství! Skutky milosrdenství – péče o nemocné v hospicích, almužna přijímaná i dávaná, vzdělávání nejmenších, trpělivé snášení protivenství – byly životním prostředním, ve kterém se Ignác a první druhové pohybovali a žili, jejich vezdejším chlebem. Velice dbali na to, aby všechno ostatní nebylo překážkou!

Tímto prospěchem je nakonec to, „co více napomáhá k dobrému“. Jde o tzv. magis, ono plus, které Ignáce vede k tomu, aby začínal a doprovázel procesy a hodnotil jejich reálný vliv na lidský život ve věcech víry či spravedlnosti anebo milosrdenství a činorodé lásky. Magis je ohněm, horlivou činností, která otřásá usínajícími. Naši svatí ji vždycky ztělesňovali. O svatém Albertu Hurtadovi říkali, že byl „ostrým šípem, který uvíznul ve spícím těle církve“. Toto odporuje onomu pokušení, které Pavel VI. nazýval spiritus vertiginis – duchem závrati a De Lubac „duchovním zesvětštěním“ (mondénností). Toto pokušení není v první řadě morální, nýbrž duchovní a odvádí nás od toho, co je podstatné, tedy toho, co je prospěšné, zanechává stopu a ovlivňuje dějiny, zvláště v životě těch nejmenších.

„Tovaryšstvo je horlivost,“ říkával Nadal.[9] K oživení této horlivosti v poslání být prospěšní lidem v jejich životě a učení bych rád tyto reflexe konkretizoval ve třech bodech, které našemu způsobu jednání obzvláště prospívají, když se Tovaryšstvo nachází na těch místech, kde má působit. Mají co do činění s radostí, křížem a s církví, naší Matkou, a mají za cíl pokročit vpřed odstraněním překážek, které nám nepřítel lidské přirozenosti klade, když ve službě Bohu postupujeme od dobrého k lepšímu.

1. Naléhavě prosit o útěchu

V naléhavé prosbě o útěchu je vždycky možné pokročit vpřed. Ve dvou apoštolských exhortacích (Evangelii gaudium a Amoris laetitia) a v encyklice Laudato si´ jsem chtěl položit důraz na radost. Ignác v Duchovních cvičeních nechává svoje přátele rozjímat o „úřadu těšitele“, který je vlastní Zmrtvýchvstalému Kristu (DC, 224). Vlastním úkolem Tovaryšstva je těšit věřící lid a rozlišováním napomáhat k tomu, aby nás nepřítel lidské přirozenosti nezbavoval radosti: radosti z evangelizace, radosti z rodiny, radosti z církve, radosti ze stvoření... Aby nám ji nezcizil jednak malomyslností vzhledem k velikosti zla ve světě a k nedorozumění mezi těmi, kteří si předsevzali konat dobro, a jednak pošetilými radostmi, které jsou vždy na dosah ruky v kterémkoli obchodě.

Tato „služba radosti a duchovní útěše“ koření v modlitbě. Spočívá ve vzájemném povzbuzování a povzbuzování všech k „vytrvalé prosbě o Boží útěchu“. Ignác to formuluje negativně v šestém pravidle o rozlišování duchů prvního týdne exercicií, když říká, že „velmi prospívá rozhodně se změnit ve vztahu k neútěše“ a důraz klade na modlitbu (DC, 319). Prospívá to, poněvadž v neútěše zjistíme, jak málo zmůžeme bez milosti a útěchy“ (srov. DC, 324). Praktikování prosebné modlitby o útěchu a její vyučování je zásadní služba prokazovaná radosti. Pokud se někdo necítí hoden (což je v praxi velmi časté), ať se snaží prosit o tuto útěchu alespoň z lásky ke zvěsti, poněvadž radost je pro evangelní zvěst konstitutivní, a ať o ni prosí také z lásky k druhým, ke své rodině a k světu. Dobrou zvěst nelze předávat se smutnou tváří. Radost není nějakou ozdobou „navíc“, nýbrž jasným ukazatelem milosti, ukazuje, že láska je činná, jednající a přítomná. Hledat radost proto neznamená hledat „nějaké speciální efekty“, které umí produkovat naše doba kvůli konzumním požadavkům, nýbrž hledat její existenciální ukazatel, jímž je „stálost“. Ignác prozřel a probudil se, aby rozlišoval duchy objevem rozdílné hodnoty trvalých a pomíjivých radostí (Poutník. Vlastní životopis sv. Ignáce z Loyoly, 8). Čas je pro něho prvkem, který dává klíč k rozpoznání činnosti Ducha.

V Exerciciích se pokrok v duchovním životě projevuje obdržením útěchy, když se postupuje od dobrého k lepšímu (srov. DC, 315) a také „veškerým vzrůstem naděje, víry a lásky a každou vnitřní radostí“ (DC, 316). Tato služba radosti byla tím, co vedlo první druhy k rozhodnutí nerozpustit, ale založit tovaryšstvo, které si spontánně nabízeli a sdíleli a jehož charakteristikou byla radost plynoucí ze společné modlitby, společného vycházení za posláním, opětovného setkání po návratu a z napodobování života, který vedl Pán a jeho apoštolové. Tato radost z explicitní zvěsti evangelia prostřednictvím hlásání víry a prokazováním spravedlnosti a milosrdenství vede Tovaryšstvo k vycházení do všech periferií. Jezuita je služebník radosti evangelia, ať už pracuje „řemeslně“ v rozhovorech a dáváním duchovních cvičení jedinému člověku, kterému pomáhá dosáhnout onoho „niterného místa, kde se mu dostává síly Ducha, který jej vede, osvobozuje a obnovuje,“[10] anebo když pracuje strukturálně organizováním děl formace, milosrdenství a reflexí, které jsou institucionálním prodloužením onoho záhybu, kterým se překonává vlastní vůle a začíná působit Duch. Dobře to vyjádřil M. De Certeau: exercicie jsou „povýtce apoštolskou metodou“, poněvadž umožňují „návrat k srdci, k principu poddanosti Duchu, který probouzí a vede toho, kdo exercicie koná, k osobní věrnosti Bohu.“[11]

2. Nechat se dojmout ukřižovaným Pánem

Vždycky lze pokročit v dojetí nad ukřižovaným Pánem, od Něho osobně a od Něho, který je přítomen v mnoha našich strádajících bratřích, kteří tvoří většinu lidstva! Otec Arrupe říkával, že tam, kde bolest, je Tovaryšstvo.

Svatý rok Milosrdenství je příhodným časem k reflexi nad službami milosrdenství. Říkám to v množném čísle, protože milosrdenství není abstraktní slovo, nýbrž styl života, který před slova klade konkrétní gesta, jež se dotýkají těla bližního a institucionalizují se ve skutcích milosrdenství. Pro nás, kteří konáme Exercicie, tedy milost, skrze niž nás Ježíš přivádí k podobnosti s Otcem (srov. Lk 6,36), začíná rozmluvou o milosrdenství, která je prodloužením rozmluvy s Pánem ukřižovaným pro moje hříchy. Celé druhé cvičení je rozmluvou plnou pocitů zahanbení, zmatení, bolesti a slz vděčnosti, když vidím, kdo jsem já – a umenšuji sebe, i kdo je Bůh, kterého velebím a „který mně až do tohoto okamžiku zachoval život“ (DC, 61); kdo je Ježíš ukřižovaný pro mne. Způsob, jakým Ignác žije a formuluje svoji zkušenost s milosrdenstvím, přináší obrovský prospěch osobní i apoštolský a vyžaduje pronikavou a vznešenou zkušenost rozlišování. Náš otec říkal (svatému Františkovi Borgiášovi): „Jsem sám o sobě přesvědčen, že i před milosti i po ní jsem venkoncem překážkou. Ale nad tím pociťuji jen větší uspokojení a duchovní radost v našem Pánu, protože si nemohu připisovat nic, co by se mohlo zdáti dobré.“[12] Ignác tedy prožívá čiré Boží milosrdenství v těch nejmenších věcech svého života i v sobě samém. A cítil, že čím více překážel, tím dobrotivěji s ním jednal Pán: „Tolikeré bylo Pánovo milosrdenství a tak hojná milost Jeho mírnosti a něhy, že čím více si přál být potrestán, tím dobrotivější byl Pán a tím hojněji jej obdařoval poklady své nekonečné štědrosti. Jindy měl za to, že na světě neexistuje člověk, ve kterém by tyto dvě věci přebývaly společně tak jako v něm; první je mnohost jeho selhání ve vztahu k Bohu a druhou množství a nepřetržitost milostí, kterých se mu z Jeho rukou dostává.“[13]

Ignác při formulování svojí zkušenosti s milosrdenstvím za pomoci těchto komparativních termínů – čím více pociťoval svoje selhání vůči Pánu, tím více překypovala Jeho milost, které se mu dostávalo – osvobozuje oživující sílu milosrdenství, kterou my nezřídka ředíme abstraktními formulacemi a legalistickými podmíněními. Pán, který na nás hledí s milosrdnou láskou, povolává nás a posílá, aby totéž milosrdenství v celé své účinnosti dosáhlo k těm nejchudším, hříšníkům, odepsaným, křižovaným a těm, co v dnešním světě trpí nespravedlností a násilím. Jedině zakusíme-li tuto ozdravující sílu ve svých živých ranách jako jednotlivci a jako organismus (komunita), ztratíme strach před dojetím z nezměrného utrpení našich bratří, trpělivě vykročíme s naším lidem na cestu a naučíme se od něho, jak mu nejlépe pomáhat a sloužit (srov. GK 32, d. 4 č. 50).

3. Velkodušně prokazovat dobro a smýšlet s církví

Vždycky je možné postupovat vpřed ve velkodušném prokazování dobra a smýšlet s církví, jak říká sv. Ignác. Tovaryšstvu je také vlastní služba rozlišovat způsoby našeho jednání. Faber to formuloval v prosbě o milost, „abych všechno dobré, co bych mohl vykonat, vymyslet nebo zařídit, se dálo prostřednictvím dobrého a ne zlého ducha.“[14] Tato milost rozlišit, že nestačí vymyslet, prokazovat či organizovat dobro, nýbrž konat jej prostřednictvím dobrého ducha, je tím, čím jsme zakořeněni v církvi, ve které působí Duch a dává jí různost svých charizmat k obecnému dobru. Faber řekl, že ti, kdo chtěli reformovat církev, měli v mnoha věcech pravdu, avšak Bůh ji nechtěl korigovat jejich metodami.

Tovaryšsvu je vlastní takové jednání, které smýšlí (cítí) s církví. Jednat takto, neztrácet pokoj a radost a brát v úvahu hříchy, které vidíme jak u sebe jakožto lidí, tak ve strukturách, které jsme vytvořili, v sobě zahrnuje nesení kříže, zakoušení chudoby a ponížení, v čemž nás Ignác povzbuzuje, abychom to buď trpělivě snášeli anebo si přáli.[15] V těch největších protivenstvích se Ignác nejprve příkladně usebral a teprve potom mluvil či jednal, aby jeho působení bylo velkodušné. Pravidla pro smýšlení (cítění) s církví nečtěme jako přesné instrukce o kontroverzních bodech (některý z nich může působit poněkud nehotově), nýbrž jako příklady, jimiž Ignác ve své době vybízel k agere contra, tedy k jednání proti anticírkevnímu duchu a cele a rozhodně se přikláněl na stranu naší Matky, církve, nikoli proto, aby odůvodnil diskutabilní pozici, nýbrž otevřel prostor, ve kterém by tehdy mohl působit Duch.

Velkodušná služba a rozlišování z nás činí muže církve – nikoli klerikální, nýbrž církevní – muže pro druhé, aniž bychom si ponechávali něco svého, co izoluje, nýbrž vkládali všechno, co máme, do společenství a do služby.

Nejdeme osamoceně, ani pohodlně, jdeme se „srdcem, jež nezpohodlní, neuzavírá se do sebe, ale buší v rytmu cesty, kterou se má ubírat spolu s celým Božím lidem“. Putujeme a stáváme se všem vším ve snaze někomu pomoci.

Toto sebezřeknutí způsobuje, že Tovaryšstvo bude a stále může mít tvář, důraz a způsob, jak být ze všech národů a kultur, včleňovat se všude do specifik srdce každého národa, utvářet církev s každým, inkulturovat evangelium a evangelizovat kulturu.

Prosme Pannu Marii na cestě (Madonna della strada) v synovské rozmluvě nebo jako mluví služebník ke své Paní, aby se za nás přimlouvala u „Otce milosrdenství a Boha veškeré útěchy“ (2 Kor 1,3), ať nás společně vždy přidruží ke svému Synu Ježíši, jenž bere a vybízí nás, abychom spolu s Ním nesli kříž světa. Svěřme jí náš „způsob jednání“, aby byl církevní, inkulturovaný, chudý, služebný a svobodný od každé mondénní ambice. Prosme naši Matku, aby vedla a doprovázela každého jezuitu spolu s dílem věřícího Božího lidu, ke kterému je poslán, na těchto cestách útěchy, soucitu a rozlišování.

Přeložil Milan Glaser


[1] Promluva k účastníkům 32. Generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova, 3. prosince 1974.

[2] Homilie při zahájení 33. Generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova, 2. září 1983.

[3] Promluva k účastníkům 35. Generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova, 21. února 2008.

[4] František, Homilie na svátek Jména Ježíš, 3. ledna 2014.

[5] Mnadal V 364-365.

[6] List 51, Františku Borgiášovi, červenec 1549, 17 N.9.

[7] Ad profectum animarum in vita et doctrina Christiana – in Monumenta Ignatiana, Constitutiones T. I (MHSI) Roma, 1934, 26 a 376. Srov. Konstituce Tovaryšstva Ježíšova doplněné poznámky 34. Generální kongregací a Doplňkové normy, 32-33.

[8] Srov. MF 50,69, 111, 114 etc.

[9] Srov. Mnad V, 310.

[10] Petr Faber, Memorial, Paris, Desclée, 1959, česky Krátký život, dlouhé cesty, Refugium, Velehrad 2004; srov. Introduction de M. De Certau, str. 74.

[11] Introduction de M. De Certau a Memorial, Paris, Desclée, 1959, str. 76.

[12] Ignác z Loyoly, List 26 Františkovi Borgiášovi z konce roku 1545, z Výbor z listů a instrukcí svatého Ignáce z Loyoly, Praha, Vyšehrad 1940, str. 65-66.

[13] P. Ribadeneira, Vita di S. Ignazio di Loyola, Roma, La Civilita Cattolica, 1863, 336.

[14] Petr Faber, Krátký život, dlouhé cesty č. 51.

[15] Srov. Directorio Autografo, 23.



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
31.7.20 Papež navštívil rezidenci generálního představeného jezuitů
14.12.19 Papež: Rozlišování v naslouchání je pilířem dialogu
13.12.19 Miguel Ángel Fiorito S.I. - Mistr dialogu
7.11.19 Sledování pouze lidské logiky vede k zoufalství, řekl papež jezuitům
27.9.19 Jezuita nerozděluje, řekl papež africkým spolubratrům



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti