Nový portál Vatikánského rozhlasu

Svatosti,
Pane premiére, vážení představitelé a členové diplomatického sboru,
Drazí biskupové a kněží,
Drazí bratři a sestry,

Děkuji Bohu, že mohu svoji pouť do Gruzie završit usebráním v tomto posvátném chrámě. Tady chci také z hloubi poděkovat za přijetí, kterého se mi dostalo, za vaše dojemné svědectví víry, které mne velice povzbudilo, a za dobré srdce Gruzínců. Svatosti, přicházejí mi na mysl slova Žalmu: „Jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu: jak nejlepší olej na hlavě“ (Žl 133,1-2). Nejdražší bratře, Pán nás obdařil radostí ze setkání a výměny svatého políbení, dal nám vonné pomazání svornosti a seslal nám i tomuto milovanému národu hojné požehnání na cestu.

Gruzínština má významově bohaté výrazy pro přátelství a blízkost mezi lidmi. Jeden takový ušlechtilý a ryzí termín vyjadřuje ochotu zastoupit druhého, postarat se o něho, vyslovit životem „chtěl bych být na tvém místě“: shen genatsvale. Sdílet ve společenství modlitby a v jednotě duší radosti i úzkosti, nést břemena jedni druhým (srov. Gal 6,2): kéž tento bratrský křesťanský postoj poznamená naši společnou cestu.

Tato velkolepá katedrála, která uchovává četné poklady víry a historie, nás vybízí, abychom se upamatovali na minulost. Je to více než nezbytné, protože „úpadek lidu začíná tam, kde se vytrácí paměť minulého“ (Ilja Čavčavadze, Lid a dějiny). Dějiny Gruzie jsou jako starobylá kniha, která na každé stránce vypráví o svědcích svatosti a křesťanských hodnotách, jež utvářely duši a kulturu této země. Tato ceněná kniha podává rovněž gesta velkorysé otevřenosti, pohostinnosti a integrace. To jsou nedocenitelné a stále platné hodnoty pro tuto zemi a pro celý region, poklady, které dobře vyjadřují křesťanskou identitu, která trvá, pokud má dobré základy ve víře a současně zůstává otevřená a ochotná, nikdy rigidní či uzavřená.

Křesťanské poselství, jak připomíná toto posvátné místo, bylo během staletí sloupem gruzínské identity, poskytovalo stabilitu uprostřed mnoha otřesů a - bohužel - nezřídka také tehdy, kdy byla tato země trpce odkázána sama na sebe. Pán však milovanou gruzínskou zemi nikdy neopustil, protože je „věrný ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají“ (Žl 145,13-14).

Jemná a soucitná blízkost Páně je tady reprezentována zejména znamením posvátné suknice. Tajemství této „nesešívané, v jednom kuse odshora až dolů setkané suknice“ (Jan 19,23), od začátku přitahovalo pozornost křesťanů. Antický otec, svatý Cyprián z Kartága, prohlásil, že v nesešívané Ježíšově suknici se ukazuje „pojítko svornosti, která neoddělitelně sjednocuje“, onu „jednotu, která sestupuje shůry, tedy z nebe a od Otce a absolutně ji nelze trhat“ (O katolické jednotě církve, 7). Posvátná suknice, tajemství jednoty nás vybízí, abychom zakoušeli velkou bolest nad rozděleními, ke kterým v průběhu dějin mezi křesťany došlo. Jsou to opravdové tržné rány, které byly zasazeny Pánovu tělu. „Jednota, která přichází shůry“, Kristova láska, která nás spojila a darovala nám nejenom svůj šat, ale samo své tělo, nás však zároveň podněcuje k upřímné činorodé lásce a vzájemnému porozumění, abychom tyto rány opět zacelili, oživováni duchem čirého křesťanského bratrství. To vše si zajisté žadá trpělivost, kterou kultivuje důvěra v druhého a pokora, avšak bez obav a malomyslnosti, v radostné jistotě, kterou nám umožňuje okoušet křesťanská naděje. Ta nás podněcuje věřit, že rozpory je možné uzdravit a překážky odstranit, vybízí nás, abychom se nikdy nezříkali příležitostí k setkání a dialogu a chránili a zdokonalovali společně to, co už existuje. Myslím například na probíhající dialog smíšené teologické komise a další plodné příležitosti k výměně.

Svatý Cyprián tvrdil, že „Kristova suknice, která je jediná, nerozdělená a z jednoho kusu, indikuje nerozdělitelnou svornost našeho lidu, nás, kteří jsme se oblékli v Krista“ (tamt. 195). Ti kdo byli pokřtěni v Krista, praví přece apoštol Pavel, byli oblečeni v Krista (srov. Gal 3,27). Proto navzdory našim omezením a nehledě na jakýkoli následný historický či kulturní rozdíl, jsme povolání být „jedno v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28) a neklást na první místo nesoulad a rozdíly mezi pokřtěnými, protože je opravdu mnohem více toho, co nás pojí než dělí.

V této patriarchální katedrále přijímá mnoho bratří a sester křest, jehož gruzínský výraz dobře zachycuje novost života obdrženého v Kristu a poukazuje na osvícení, jež dává smysl všemu, neboť vyvádí z temnoty. V gruzínštině má stejný kořen také slovo výchova, která se tak těsně pojí ke křtu. Ušlechtilost jazyka tak přivádí k pojímání krásy křesťanského života, který je od počátku zářivý a zůstává takovým, pokud setrvává ve světle dobra a odmítá temnotu zla a pokud ve věrnosti svým kořenům neupadne do uzavřenosti, která život zatemňuje, nýbrž uchovává si ochotu přijímat, osvojovat si a být osvícen vším, co je krásné a pravdivé. Kéž je skvělost bohatství tohoto lidu poznávána a ceněna, abychom v rámci společného obohacování mohli ještě více sdílet poklady, které Bůh dává každému, a vzájemně si pomáhat k růstu v dobrém!

Ze srdce ujišťuji o své modlitbě za to, aby Pán, který všechno obnovuje (srov. Zj 21,5), na přímluvu svatých bratří Petra a Ondřeje, mučedníků a všech svatých, umožnil, aby rostla láska mezi věřícími v Krista i průzračné hledání všeho, co nás může sblížit, smířit a sjednotit. Kéž bratrství a spolupráce roste na všech úrovních, kéž nám modlitba a láska stále více umožňují přijímat upřímnou Pánovu touhu po všech, kdo v Něho věří, prostřednictvím apoštolů, kteří „jsou jedno“ (srov. Jan 17,20-21).

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy