V dnešním pokračování našeho pořadu se vrátíme do chrámu Santa Maria sopra Minerva. V tomto chrámu, nedaleko Panteonu, jsou pohřbeni dva snad nejproslulejší světci dominikánské řeholní rodiny: sv. Kateřina Sienská a věhlasný renesanční malíř, Beato Angelico.
Sv. Kateřina Sienská, žena, která domlouvala papežům i králům, se narodila roku 1347 jako 23. dítě svých rodičů. Odmalička snila o tom, že se připojí
k následovníkům sv. Dominika. Přestože se nikdy nenaučila číst a psát, po celý život diktovala svá literární díla, a to dokonce i tři naráz, třem zapisujícím současně. Pavel VI. ji roku 1970 vyhlásil za Učitelku církve. V listech šokovala přímostí a nestrojeností. Kardinálům podporujícím vzdoropapeže napsala: ?Jak si to představujete? Jste jako kytky, které nevydávají vůni, ale páchnou tak, že od nich zasmrádá celý svět.? Přesvědčila papeže Řehoře XI. k návratu do Říma a jeho nástupce, Urban VI., ji povolal ke svému dvoru. Tak přišla roku 1378 do Říma a neúnavně odtud rozesílala dopisy přesvědčující vladaře i církevní hodnostáře o tom, že Urban je Petrovým Nástupcem. Každý den se v Bazilice sv. Petra modlila za jednotu církve ? a po dvou letech této práce zemřela, ve svých 33 letech, roku 1380.
Svatá Kateřina byla pohřbena na hřbitově Santa Maria sopra Minerva. Tři roky po smrti byla její hlava oddělena a jako vzácná relikvie převezena do rodné Sieny, kde je uchovávána v chrámu sv. Dominika. Tělo je dnes pochováno pod hlavním oltářem kostela Santa Maria sopra Minerva. Mezi léty 1430 ? 1855 byla pohřbeno v kapli po pravé straně presbytáře, kde Giovanni De´Vecchi vymaloval na konci 70. let 16. století historie z jejího života.
Současný hlavní oltář je neogotický, stejně jako úprava chóru, ze kterého byly v duchu purismu odstraněny veškeré barokní úpravy ze začátku 17. století. Socha sv. Kateřiny spočívající v hlavním oltáři se však datuje do roku 1430.
Po stranách presbytáře jsou náhrobky dvou renesančních papežů z rodiny Medici: Lva X. ? od Raffaella da Montelupo, a vpravo od Nanniho di Baccio Bigio náhrobek nešťastného papeže Klementa VII., jemuž bylo souzeno zažít Sacco di Roma ? vyplenění Říma, roku 1527.
Michelangelovým dílem je vlevo od presbytáře socha Zmrtvýchvstalého Krista. Bývala součástí dnes zničeného oltáře. Dílo započaté roku 1519 ve Florencii dokončil v Římě Pietro Urbani o dva roky později. Kristus je zobrazen takříkajíc jako heroi nebo vítěz antických her. Zlehka objímá nástroj svého triumfu ? kříž. Smrt je přemožena, nesvazuje strachem, nemá žádnou vládu. V řeči renesančního umění nebylo lepšího způsobu, jak zachytit toto vítězství než pečlivou kompozicí postavy, dodržující všechny kánony dobrého umění.
U příležitosti jubilejního roku 1600 vznikl po levé straně presbytáře boční vchod, o 70 let později (1674) zarámovaný monumentálním náhrobkem kardinála Carla Bonelliho, podle návrhu architekta Carla Rainaldiho a s výzdobou, na které se sešly významní sochaři poberniniovské generace ? Ercole Ferrata a jeho žáci. Ten se spolu s Antoniem Raggim a Giovanni Antonio Marim podělil rovněž o sochařskou část pomníku kardinála Domenica Pomentela.
Originálně provedená bronzová mříž vyznačuje místo, kde byl pohřben slavný dominikánský malíř, zvaný Fra Angelico nebo Beato Angelico, vlastním jménem Giovanni da Fiesole (1387-1455). Jeho životopisci tradují, že malování provázel vždy modlitbou a byl přesvědčen, že kdo chce dobře malovat Krista, musí se mu podobat. Jeho dílo nezapře úsilí směřovat k andělské kráse a lehkosti, ovšem ani jeho počátky v malbě knižních miniatur, které ho vedly k dekorativním detailům a světlým, zářivým barvám. Roku 1445 jej papež Evžen IV. pozval do Říma a zadal mu práci ve Vatikánu. Přestože za hlavními díly Fra Angelica je třeba vypravit se do Florencie, zejména do kláštera San Marco, jeho fresky jsou k vidění dodnes také v kapli Mikuláše V. ve Vatikánu.
K sakristii kostela Santa Maria sopra Minerva, byla roku 1637 přenesena místnost, ve které zemřela Sv. Kateřina Sienská. V levém transeptu kostela byla v polovině 17. století vybudována honosná kaple sv. Dominika. V dnešní podobě vděčí za svůj vzhled Filippo Raguzzinimu. Vysvěcena byla až roku 1725. Zdobí ji sochy čtyř biskupů dominikánského řádu a po pravé straně pozdější náhrobek papeže Benedikta XIII. Na hlavním oltáři je obraz sv. Dominika, kopie podle Fra Angelica, vsazený do oltářního plátna ze 17. století. Při boční zdi transeptu následuje náhrobek sochaře a architekta, Andrea Bregna, z počátku 16. století, připisovaný Luigi Caponimu.
Kaple v levé lodi pocházejí ze třetí čtvrtiny 16. století, kdy byl generálním představeným dominikánů Vincenzo Giustiniani (1558-70). První je zasvěcena sv. Piu V., dominikánskému papeži, o němž byla nejednou řeč. Na oltářním plátnu od Andrey Procacciniho zdvíhá tento papež Kříž po vítězství v bitvě u Lepanta (1571).
Při pilíři oddělující boční a hlavní loď najdeme náhrobek dominikánky Marie Raggi, provedený osobně Gian Lorenzo Berninim, po roce 1647. Rozevlátá drapérie, nad níž andílci vynášejí medailon s portrétem řeholnice se brání truchlivým tónům náhrobků pojatých jako zvěčnění čísi podoby. Pohyb, který je projevem všeho životného, doprovází duši řeholnice a zlatý kříž ve vrcholu nadzvedává smuteční roušku na znamení konečného vítězství života.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
