Nový portál Vatikánského rozhlasu

Pordedone. Čínské ministerstvo zahraničí ocenilo nedávné vystoupení vatikánského státního sekretáře, který během přednášky v severoitalském Pordedone, vylíčil dvě století obstrukcionismu západních mocností, které bránily navázání diplomatických vztahů mezi Čínou a Svatým stolcem. Kardinál Pietro Parolin sekretář Svatého stolce tak učinil v rámci obsáhlého pojednání věnovaného kardinálovi Celso Costantinimu (1876-1958), průkopníkovi dialogu mezi Svatým stolcem a Čínou a prvnímu apoštolskému delegátovi v Číně v letech 1922-1933.

Kardinál Parolin v přednášce pronesené minulou sobotu (27.8) ve městě, které se pojí k prvnímu misionáři v Číně Odorichovi z Pordedone z řádu Menších bratří (někdy Oldřich z Furlánska 1265-1331), jasně vytyčil pastorační a nikoli mondénní kritéria, jimž se řídí Svatý stolec v nynější nové etapě dialogu s pekingskou vládou. Tato snaha - jak řekl - směřuje „k dobru čínských katolíků a celého čínského lidu v souladu s celou společností a ku prospěchu světového míru“. V Pekingu se slova kardinála Parolina setkala s porozuměním, což není zanedbatelná zpráva. Již včera (29.8.) tisková mluvčí ministra zahraničí Čínské lidové republiky, Hua Chunying, na každodenním setkání s novináři potvrdila, že existují „velmi účinné komunikační kanály“: „Známe velmi dobře vzájemné postoje i starosti – řekla čínská diplomatka – a proto doufáme, že budeme moci společně pracovat na dalším pokroku v našich vztazích. Myslím, že to bude dobré pro obě strany.“

Pekingu zřejmě neunikla červená nit, kterou ve své promluvě sledoval hlavní představitel vatikánské diplomacie při vykreslování postavy kardinála Costantiniho, jehož trpělivé a houževnaté úsilí o navázání přímých diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a čínskou vládou naráželo na systematické a téměř vždycky úspěšné sabotáže západních mocností, které od 19. století bránily papeži v přímém jednání s Pekingem.

Vatikánský státní sekretář bez sáhodlouhých polemik či spikleneckých domněnek poukázal na archivní dokumenty a spolehlivé historické poznatky. Nastínil kolonialistické a imperialistické politiky západních mocností vůči Číně, zejména Francie a Anglie, jakož i misionářskou činnost církve v Číně během posledních dvou století. Připomněl, že již od roku 1720 až do roku 1810 sídlil přímo v Pekingu viceprokurátor Kongregace pro šíření víry (Propaganda fide), aby projednával s císařským dvorem záležitosti katolických misií.

Koloniální politika Francie a Anglie však během 19. století vyvrcholila takzvanými opiovými válkami proti Číně (1839-1842 a 1856-1860), které v konečném důsledku vedly k ochromení misijní činnosti církve na čínském území. Připomeňme, že opiové války byly zmíněnými západními mocnostmi vedeny proto, že císař uzavřel čínské přístavy anglickým lodím, které dovážely do země opium. Tento import měl pro čínskou společnost katastrofální následky. Lavinovitě se totiž začala šířit drogová závislost, čemuž chtěla císařská dynastie učinit přítrž. V reakci na uzavření přístavů proto Anglie a Francie vojensky napadly Čínu, dobyly její hlavní město a císař byl donucen své přístavy opět otevřít, aby zahraniční dovozci opia mohli nadále profitovat.

Kardinál Parolin poukazuje na výsledek těchto dnes pozapomenutých válek devatenáctého století. Byla jím „neblahá Dohoda - nazývaná Číňany dodnes „nerovná“ - jež západním mocnostem udělila požadované koncese, privilegia a imunitu. Dohoda z Tien-Tsin z roku 1858 navíc určila, že Francie bude na čínském území generálním protektorem křesťanů všech vyznání a všech národností, tedy i Číňanů.“ Misionáři se tak stali na dlouhou dobu rukojmím zahraniční mocnosti a tím nevítaným, ba podezřelým elementem v očích Číňanů. Zcela mimochodem stojí za pozornost, že právě z této doby pochází známý výrok Karla Marxe: „náboženství je opium lidu“.

Vraťme se však k přednášce kardinála Parolina. Teprve při vyhlášení Čínské republiky v roce 1912, kdy lid požadoval zrušení oné „nerovné dohody“ i podřízenosti západním mocnostem rozhodla nová republikánská vláda o navázání diplomatických vztahů se Svatým stolcem. Roku 1918 sice došlo k dohodě, ale v důsledku pokračujících obstrukcí západních států ji nebylo možno uskutečnit. Roku 1922 proto papež Pius XI. jmenoval zmíněného kardinála Costantinino svým delegátem v Číně. Jeho mise – upozornil kardinál Parolin – byla až do jeho příjezdu do Hong Kongu tajná, aby ji nepřekazily politické zájmy evropských mocností.“ Kardinál Parolin na dokreslení tehdejší situace citoval slova z deníku tohoto prvního papežského delegáta: „Považoval jsem za vhodné hlavně před Číňany nevzbudit ani sebemenší podezření, že katolické náboženství je chráněncem nebo ještě hůře politickým nástrojem evropských států. Chtěl jsem se na náboženském poli od počátku pohybovat volně a odmítal jsem, aby mne u místních představitelů doprovázeli vyslanci jiných států. Vyvolával bych totiž dojem, že v Číně podléhám oněm vyslancům.“ Kardinál Costantini, první apoštolský delegát v Číně, dokázal roku 1924 v Šanghaji uspořádat první čínskou národní synodu, rozběhnul proces náboženské dekolonizace a odstraňoval přetrvávající projevy tzv. francouzského protektorátu. Jeho pokusy o stanovení diplomatické dohody mezi Čínou a Svatým stolcem - řekl kardinál Parolin – však narážely na obrovské překážky. Proti dohodě se postavila Francie a dokonce i někteří francouzští biskupové a misionáři, takže se kardinál Costantini stal terčem neslýchaných útoků, které jej donutily roku 1933 diplomatickou misi přerušit.

Čínská ambasáda při Svatém stolci byla zřízena teprve po Druhé světové válce a to na žádost Číny, která chtěla dosáhnout stejného uznání jaké prokázal Vatikán Japonsku, které přitom bylo spojencem nacistického Německa. Apoštolská nunciatura – připomněl kardinál - byla otevřena v Pekingu roku 1946. Téhož roku „zřídil Pius XII. samostatný čínský episkopát a uznal jeho kompetence a také autonomii vůči západním institucím“. Lví podíl na tom měl právě kardinál Costantini ve funkci sekretáře Kongregace pro šíření víry (1935-1953). To všechno ovšem vzalo za své maoistickou revolucí.

Nynější situace jakkoli je odlišná, není zase tak docela nepodobná té, která panovala před 70 lety – uvedl státní sekretář Svatého stolce v závěru svého historického exkurzu o diplomatických vztazích s Čínou. Je však přáním papeže Františka – řekl v závěru své přednášky jeho nejužší spolupracovník – »prosazovat autentickou kulturu setkávání a harmonii celé společnosti, onu harmonii, která je tak milá čínské mentalitě« (22.5. 2016 Angelus). Takové je smýšlení římských biskupů, kteří se vždycky vyznačovali maximální pozorností, mimořádným nasazením a bezmeznou láskou vůči čínskému lidu.

(mig)