Nový portál Vatikánského rozhlasu

Krakov/Aleppo. Jedním z nejpohnutějších momentů Světových dní mládeže v polském Krakově bylo svědectví mladé Syřanky Rand Mittri. Šestadvacetiletá animátorka salesiánské oratoře v Aleppu je pronesla při modlitební vigílii s papežem Františkem a stovkami tisíc vrstevníků z celého světa.

”Dennodenně žijeme ve městě, které je obklopeno smrtí. Stejně jako vy za sebou ráno zavíráme dveře, když odcházíme do práce a nebo do školy. A v tutéž chvíli nás sevře strach, že se nevrátíme, že už se neshledáme se svou rodinou anebo svým domovem tak, jak jsme jej opustili. Možná nás v ten den čeká smrt, nebo bude zavražděna naše rodina. Je to bolestný a tíživý pocit, když víme, že nás ze všech stran obestupuje smrt a zabíjení a že neexistuje způsob, jak mu uniknout. Není tu nikdo, kdo by nám pomohl. Bože, kde jsi? Proč jsi na nás zapomenul? Opravdu existuješ? Proč s námi nemáš slitování? Nejsi snad Bohem lásky? Každý den si klademe tyto otázky, na které nemám odpověď.”

V tichu, které se po těchto slovech rozprostřelo, Rand pokračovala ve vyprávění o své službě v salesiánské oratoři a neubránila se dojetí, když mluvila o zabitých kamarádech jako o mučednících nesmyslné války. Její svědectví zakončilo rozhodné vyznání víry.

”Tato silná životní zkušenost mne naučila, že víra v Krista stojí výše než okolnosti, ve kterých žijeme. Je to pravda, která se nerodí z klidného a bezproblémového života. Stále více věřím, že Bůh existuje navzdory veškeré naší bolesti. Věřím, že někdy nás skrze tuto bolest učí pravému významu lásky. Víra v Krista je pro mne důvodem k životu, je mou radostí a nadějí. Nikdo mne nemůže obrat o tuto ryzí radost.”

Papež František se pak ve své meditaci vrátil ke slovům syrské dívky:

”Dost bylo zapomenutých měst“, jak říká Rand; nikdy už nesmí dojít k tomu, aby bratři „obklíčeni smrtí a zabíjením“ cítili, že jim nikdo nepomůže. Drazí přátelé, zvu vás ke společné modlitbě za mnohé trpící oběti války, která probíhá v dnešním světě, abychom jednou provždy pochopili, že nic neospravedlňuje prolití krve bratra a že není nic cennějšího než člověk, kterého máme před sebou.”

Salesiánské skupiny z celého Blízkého východu do Krakova doprovázel o. Simon Zakarian, který několik let vedl Centrum Dona Boska v Aleppu, než převzal zodpovědnost za salesiánské středisko v Damašku. Při zpáteční cestě, která vedla přes italský Milán, s ním rozmlouval list Tempi (9.8.2016).

“Dny strávené v Polsku byly skutečnou milostí”, vypráví syrský kněz. “Poláci se na nás dívali s úžasem a obdivem, zvali nás do hlavního televizního vysílání a divili se, že nechceme požádat o azyl, ale vrátit se domů. Naši mladí jim odpovídali, že Sýrie je jako nemocná matka, kterou nesmí opustit. A navíc se cítí zavázáni posláním vůči svým mladším kamarádům a dětem…” V Itálii se mladí Aleppané setkali s mládeží salesiánských oratoří. Pět set mladých Italů si vyslechlo vyprávění syrského studenta, který líčil jeden z nejhorších dní v Aleppu: “Noční bombardování rozeselo smrt všude po sousedství. On však měl zkoušku na univerzitě, a proto ráno vstal a cestou do školy natáčel na mobil celou trasu – zničenou čtvrť a všudypřítomnou zkázu. Plakal přitom, ale nevzdal se, složil úspěšně zkoušku a vrátil se domů”, říká o. Zakarian.

Co se stalo s mladými lidmi, kteří se zúčastnili krakovských Dní mládeže?, ptal se dále italský list. “Museli prozatím zůstat v jednom salesiánském domě poblíž Tartousu, společně se 140 dětmi a mladými lidmi z Aleppa, kteří tam přijeli na prázdiny. Přístup do Aleppa je zablokovaný kvůli bombardování. Denně po telefonu opakují: Jakmile bude cesta volná, vrátíme se, smrti se nebojíme. Jsou to všechno mladí lidé ve věku 20 až 26 let a chtějí se vrátit do města, které umírá!”. Kvůli protiofenzívě tzv. povstaleckých sil – které tvoří 3500 mužů ze všech džihádistických a proamerických skupin – je odříznuta od zásobování rovněž část města, kontrolovaná vládou. Mluvíme tu o téměř milionu lidí, vysvětluje syrský salesián, ačkoli západní tisk se soustřeďuje hlavně na utrpení civilního obyvatelstva v zóně kontrolované povstalci, kteří civilisty využívají jako lidské štíty.

“Z města mám zprávy o tom, že za několik posledních týdnů ceny závratně vzrostly a váleční spekulanti si mnou ruce. Přesto jsme otevřeli letní oratoř, do které se letos zapsalo více dětí než vloni, navzdory tomu, že dvě třetiny křesťanů už z Aleppa odešly. Měli jsme 800 zapsaných a v Damašku 1100. Farnosti a oratoře jsou posledním místem radosti a naděje pro lidi, kteří Sýrii nemohou anebo nechtějí opustit.” Otec Simon je přesvědčný, že účast mladých lidí na krakovském setkání, ačkoli nebyla příliš početná, bude mít velký dopad na křesťanská společenství, která dosud vytrvala: “Mnozí mladí lidé mi řekli, že jim tato zkušenost změnila život. Poprvé si totiž uvědomili, kolik lidí na světě se za ně modlí a podporují je. Zjistili tak, že nejsou sami, a to jim dodalo elánu. Jeden vysokoškolák, který kvůli válce přestal se studiem, se mi svěřil, že chystá změnu. Rozhodl se vrátit do školy, poté co viděl silnou víru mnoha mladých lidí a dotkla se jej papežova slova. Také já chci zanechat svou stopu v dějinách, zdůraznil.”

Otec Simon Zakarian pochází z Kámišlí na severovýchodě Sýrie, kde dosud žijí jeho rodiče a jedna sestra. Ostatní sourozenci (šest bratrů a jedna sestra) se přestěhovali do Švédska a Nizozemska. “Moji bratři zvou rodiče k sobě, ale ti jim odpovídají: Zůstaneme, i kdyby přišel Islámský stát”, vypráví syrský kněz. Mnohé rodiny a univerzitní studenti však nadále zemi opouštějí. Odcházejí do Německa, které jim na kauci osmi tisíc euro uděluje víza a umožňuje studium.” V Damašku je podle syrského salesiána situace klidnější, dodávka vody a proudu nebyla přerušena a zásobování funguje, ačkoli také v hlavním městě hrozí nebezpečí: “Před několika týdny jsme spolu s dalšími vychovateli ze salesiánského střediska riskovali život, když jsme projeli ulicí, na které pár minut poté raketa zabila dvanáct lidí”. Organizace letního salesiánského centra se naštěstí obešla bez obětí na životech a jeho účastníci se tak mohli zamýšlet na Božím milosrdenstvím a příběhem proroka Jonáše, uzavírá o. Simon pro italský list Tempi.

(jag)