Drazí mladí, přišli jste do Krakova, abyste se setkali s Ježíšem. A dnešní evangelium mluví právě o setkání Ježíše s jistým mužem, Zacheem v Jerichu (srov.
Lk 19,1-10). Ježíš tam nejenom káže nebo někoho zdraví, ale – jak praví evangelista –
prochází tímto městem (v.1). Jinými slovy, Ježíš si přeje přiblížit se životu každého z nás a projít naši cestu až do dna, aby se Jeho a náš život opravdu potkaly.
Tak došlo k tomu nejpřekvapivějšímu setkání, a to se Zacheem, vrchním celníkem, tedy výběrčím daní. Zacheus byl totiž bohatý spolupracovník nenáviděných římských okupantů, sdíral vlastní lid a byl z těch, kteří se pro svoji špatnou pověst nemohli k Mistrovi ani přiblížit. Avšak setkání s Ježíšem mu změnilo život, jako se stalo a denně se může stávat každému z nás. Zacheus však musel čelit určitým překážkám, aby se s Ježíšem setkal, nejméně třem, které mohou něco říci také nám.
První je malá postava: Zacheus nemohl Mistra spatřit, protože byl malý. Také dnes nám hrozí, že zůstaneme daleko od Ježíše, protože se necítíme na výši, protože o sobě máme nízké mínění. Je to nemalé pokušení, které se netýká pouze sebeúcty, ale také víry. Víra nám totiž říká, že se „nejen smíme nazývat Boží děti, ale že jimi také jsme“ (1 Jan 3,1): jsme stvořeni k Jeho obrazu; Ježíš na sebe vzal naše lidství a Jeho srdce se od nás nikdy neodloučí; Duch svatý si přeje přebývat mezi námi; jsme povoláni k věčné radosti s Bohem! Taková je naše „postava“, toto je naše duchovní identita: jsme milované děti Boha, navždy. Chápete tedy, že nepřijímat se, žít nespokojeni a myslet negativně znamená neuznat naši nejopravdovější identitu. Je to jako otočit se opačným směrem, když na mně chce Bůh spočinout zrakem, znamená to zhasit sen, který pro mne má. Bůh nás miluje takové, jací jsme, a žádný náš hřích, poklesek či pochybení nezmění jeho mínění. Pro Ježíše, jak ukazuje evangelium, není nikdo podřadný a vzdálený, nikdo není bezvýznamný, ale všichni jsme milovaní a důležití: jsi důležitý! A Bůh počítá s tebou, takovým jakým jsi, nikoli kvůli tomu, co máš. V jeho očích nemá žádnou cenu oděv, který nosíš, nebo mobil, který užíváš; nezajímá jej, zda jsi podle módy, zajímáš jej ty, takový jaký jsi. V jeho očích máš platnost a tvoje hodnota je nedocenitelná.
Když se nám v životě stane, že zamíříme dolů místo nahoru, může nám pomoci tato velká pravda: Bůh je v lásce věrný, ba dokonce umíněný. Pomůže nám pomyšlení, že nás má rád více než my sami sebe a že v nás věří víc než my sami v sebe, je vždycky naším „fandou“ jako ten nejneochvějnější z fanoušků. Vždycky nás očekává s nadějí, i když se uzavíráme do svého smutku neustálým přemítáním o utrpěných příkořích a o své minulosti. Oblíbit si smutek však není hodné našeho duchovního formátu! Je to přímo virus, který infikuje a zablokuje všechno, zavírá každé dveře, znemožňuje restartovat život, začít znovu. Bůh však umíněně doufá, vždycky věří, že můžeme povstat, a nerezignuje, když vidí, že jsme sklíčeni a bez radosti. Je smutné vidět někoho mladého bez radosti. Je užitečné každé ráno se modlit: „Pane, děkuji ti, že mne máš rád; jsem si jist, že mne máš rád, dej ať si zamiluji svůj život!“ Nikoli svá pochybení, která je třeba napravit, nýbrž život, který je velkým darem: je čas milovat a být milován.
Zacheus potkal na cestě k Ježíši druhou překážku: ochromující ostych. O tom jsme trochu mluvili včera večer. Můžeme si představit, co se dělo v Zacheově srdci než vylezl na onen fíkovník. Nastal pořádný boj: na jedné straně velká zvědavost, totiž poznat Ježíše; na druhé straně riziko děsné ostudy. Zacheus byla veřejná osoba; věděl, že když zkusí vylézt na strom, stane se on, šéf a mocný, ale velice nenáviděný muž, směšnou podívanou pro všechny. Překonal však ostych, protože Ježíšova přitažlivost byla větší. Když zakusíte, že je někdo natolik přitažlivý, že se do něho zamilujete, pak se snadno stane, že rádi děláte věci, které byste nikdy nedělali. K něčemu podobnému došlo v Zacheově srdci, když pocítil, že Ježíš je natolik důležitý, že by pro Něho učinil cokoliv, protože On byl jediný, kdo jej mohl vytáhnout z tekutých písků hříchu a nemilosti. Proto ochromující ostych nepřevážil: Zacheus – říká evangelium – „běžel napřed“, „vylezl“ a potom, když jej Ježíš zavolal, „rychle slezl“ (vv.4.6). Riskoval a vydal se všanc. A to je tajemství radosti i pro nás: nezhášet hezkou zvědavost, ale vydat se všanc, protože život netřeba zavírat do zásuvky. Na Ježíše nelze čekat vsedě se založenýma rukama. Tomu, který nám dává život, nelze odpovědět pouhou myšlenkou nebo „esemeskou“!
Drazí mladí, nestyďte se přinést mu do zpovědnice všechno, zvláště slabost, únavu a hříchy. On vás dokáže překvapit svým odpuštěním a svým pokojem. Nemějte strach mu přitakat vší silou svého srdce, velkodušně mu odpovědět a následovat jej! Nenechte si umrtvit duši. Vaším cílem ať je láska krásná, která vyžaduje také odříkání a mocné odmítnutí dopingu úspěchu za každou cenu a drogy smýšlení zaměřeného pouze na sebe a svoje pohodlí.
Kromě malé postavy a ochromujícího ostychu existuje třetí překážka, se kterou se Zacheus musel vyrovnat už nikoli v sobě, ale kolem sebe. Je to reptající zástup, který mu nejprve překážel a potom ho kritizoval: Ježíš prý neměl vstupovat do jeho domu, do domu hříšníka! Jak obtížné je přijmout Ježíše doopravdy, jak těžké je akceptovat „nekonečně milosrdného Boha“ (Ef 2,4). Budou vám moci bránit a snažit se vám namluvit, že Bůh je vzdálený, rigidní a málo vnímavý, dobrý vůči dobrým a zlý vůči zlým. Náš Otec však „dává vycházet slunci pro zlé i pro dobré“ (Mt 5,45) a pobízí nás k pravé odvaze, totiž abychom byli silnější než zlo tím, že budeme milovat všechny, dokonce i nepřátele. Budou se vám moci smát, protože věříte v tichou a pokornou sílu milosrdenství. Nemějte obavy a přemýšlejte o slovech těchto dnů: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Budou vás moci označovat za snílky, protože věříte v nové lidství, které nepřijímá nenávist mezi národy, nepovažuje státní hranice za bariéry a nesobecky a bez zášti střeží vlastní tradice. Neklesejte na mysli: svým úsměvem a svou otevřenou náručí hlásejte naději a buďte požehnáním jediné lidské rodiny, kterou tady tak dobře reprezentujete!
Zástup onoho dne Zachea soudil, shlížel na něho zvysoka. Ježíš však jednal opačně a „podíval se nahoru“ (v.5). Ježíšův zrak vidí za nedostatky a spatřuje člověka; nezastavuje se u minulého zla, nýbrž tuší budoucí dobro; nevzdává se před uzavřeností, ale hledá cestu jednoty a společenství; mezi všemi nezůstává u zdání, ale hledí do srdce. Ježíš hledí do našeho srdce, tvého i mého srdce. S tímto Ježíšovým pohledem můžete dát vyrůst jinému lidstvu, nečekat, až vám řeknou, že jste „dobří“, nýbrž usilovat o dobro kvůli dobru samému, spokojit se s čistým srdcem a mírumilovně bojovat za poctivost a spravedlnost. Nezastavujte se na povrchu věcí a nedůvěřujte mondénní liturgii zdání, nalíčení duše budícímu lepší vnějškový dojem. Dobře však instalujte to nejstabilnější připojení, totiž srdce vidoucí a neúnavně předávající dobro. A radost, kterou jste od Boha zadarmo dostali, prosím, zadarmo dávejte (srov. Mt 10,8), protože na ni čekají mnozí!
Slyšme na závěr Ježíšova slova adresovaná Zacheovi, jako by byla určena dnes každému z nás: „Pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě“ (v.5), otevři mi bránu svého srdce. Ježíš zve také tebe: „Dnes musím zůstat v tvém domě“. Mohli bychom říci, že Světový den mládeže začíná dnes a pokračuje zítra doma, protože tam se s tebou chce Ježíš od této chvíle setkávat. Pán nechce zůstat jenom v tomto krásném městě nebo v hezkých vzpomínkách, ale přeje si přijít do tvého domu, přebývat denně v tvém životě: studiu a pracovních začátcích, přátelství, citech, plánech a snech. Jak se těší z toho, když se Mu v modlitbě toto všechno přináší! Jak jen doufá v to, aby mezi všemi každodenními kontakty a chaty byla na prvním místě zlatá nit modlitby! Jak jen si přeje, aby Jeho Slovo promlouvalo do každého tvého dne a aby se Jeho evangelium stalo tvým a bylo ti „navigátorem“ na životních cestách!
Když tě žádá, aby směl vstoupit do tvého domu, jako to chtěl po Zacheovi, oslovuje tě jménem. Nás všechny volá jménem. Tvoje jméno je pro Něho cenné. Jméno Zacheus evokovalo v tehdejším jazyce paměť Boha. Důvěřujte paměti Boha: Jeho paměť není „harddisk“, který zaznamenává a archivuje všechna naše špatná data. Jeho pamětí je něžné srdce, které se raduje, když definitivně maže každou stopu naší špatnosti. Zkusme nyní také my napodobit věrnou paměť Boha a opatrovat dobro, které jsme obdrželi v těchto dnech. Mlčky vzpomínejme na toto setkání, opatrujme vzpomínku přítomnosti Boha a Jeho Slova, oživujme v sobě Ježíšův hlas, který nás volá jménem. Modleme se mlčky, pamatujme a děkujme Pánu, který nás tady chtěl mít a setkat se s námi.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
