Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Církev si dnes připomíná sv. Marii Gorettiovou (1890-1902), dívku, jež ve chvíli smrti odpustila muži, který proti ní užil násilí. Papež František již 20. června zaslal poselství biskupům dvou diecézí, nacházejících se jižně od Říma (Latina-Terrracina-Sezze-Priverno a Albano), které spojuje úcta k této malé mučednici. Tradiční pouť na místo mučednictví sv. Marie Gorettiové (jediná její existující fotografie) se koná již dvacet let a letos se – ve společenství se všeobecnou církví – nese v duchu Svatého roku a jeho motta: „Milosrdní jako Otec“.

Dozvěděl jsem se, píše papež biskupům Crociatovi a Semerarovi, že během tohoto jubilejního roku si vaše společenství přála věnovat mimořádnou pozornost sv. Marii Goretti, kterou ctíte jako patronku svých místních církví. Chudoba a naléhavá potřeba výdělku donutily rodinu Gorettiových, aby opustila rodné Corinaldo v italském kraji Marche a přestěhovala se do oblasti Agro Romano, úrodného, avšak – kvůli možnosti nákazy malárií – také zrádného, bažinatého kraje (Paludi Pontine). Slzy a chudoba včera – stejně dramaticky jako dnes – doprovázejí stěhování rodin a národů, které má nejrůznější příčiny, včetně chudoby (srov. Amoris laetitia, 46). Skrze tyto okolnosti je nám ona dívka ještě bližší. Říkáte jí také dnes „Marietta“ – tak, jak ji oslovovali v rodině, která důstojně nesla svou situaci. Zatímco maminka Assunta (po otcově smrti) pracovala, Marietta se starala o mladší sourozence a o domácnost. Dojemná je horlivost, s jakou se Marietta připravovala na první svaté přijímání a s jakou později přistupovala k eucharistickému stolu. Ačkoli vzhledem k okolnostem svého života a místům, kde se odehrával, se mohla sytit Kristem pouze několikrát, jedna svědkyně v této souvislosti připomíná, co malá Gorettiová vyslovila: „Kdy zase půjdeme k přijímání? Už se nemohu dočkat!“ Časté přistupování ke svátosti tak nahrazovala intenzitou lásky k eucharistickému Ježíši, bez jehož posily by nikdy nebyla mohla podstoupit zásadní volbu svého krátkého života. Pius XII. v den jejího svatořečení proto mohl potvrdit, že bělostná lilie jejího panenství zrudla krví mučedníků (viz. AAS 42 [1950], 579).

Těší mne, pokud dnes mohu zdůraznit, že smrtelně raněná Marietta, když na sebe brala nejvyšší volbu svého života, již nemyslela na sebe, nýbrž na záchranu toho, kdo jí zasazoval smrtící rány: „Půjdeš do pekla“, opakovala Alessandrovi Serenellimu. Stejně tak známe slova odpuštění, která mu adresovala na smrtelném loži. Kaplanovi nemocnice v Nettunu řekla: „Odpouštím mu a chci, aby šel se mnou do ráje“. V bule Misericordiae Vultus jsem vyzdvihl, že „odpuštění (…) se stává nejzřetelnějším výrazem milosrdné lásky a pro nás křesťany je imperativem, od kterého nemůžeme odhlédnout. Zdá se to obtížné tolikrát odpouštět! A přece je odpuštění nástrojem, který je nám dán do rukou, abychom dosáhli vyrovnanosti srdce“ (9). Právě toto vysoce velkorysé odpuštění doprovází Mariettinu vyrovnanou smrt a pro jejího vraha je začátkem na cestě upřímného obrácení, která jej nakonec dovede až k důvěrnému spočinutí v objetí milosrdného Otce.

Vím, že mnozí věřící společně se svými kněžími a biskupy se v těchto dnech vydávají na místa spojená s Mariettinou památkou – do Le Ferriere, kde byla smrtelně zraněna, do „stanu odpuštění“ v městečku Nettuno, kde zemřela, a do baziliky Panny Marie, Matky Milosti, a sv. Marie Gorettiové, kde jsou uctívány její ostatky. Kéž vás tato pouť povzbudí k tomu, abyste byli svědky odpuštění – jako světice, které vzdáváte úctu. Jak jsem napsal v bule Misericordiae Vultus, „pro církev znovu nadešel čas chopit se radostné zvěsti o odpuštění. Je čas návratu k podstatnému, abychom na sebe vzali slabosti a těžkosti svých bratří. Odpuštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá odvahu hledět do budoucnosti s nadějí“ (10). To je mé přání, spolu s kterým vás ze srdce zdravím, žehnám a zároveň prosím, abyste se za mne nepřestávali modlit, uzavírá Svatý otec poselství do italských diecézí, které si dnes připomínají mučednici sv. Marii Gorettiovou.

(jag)