Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   28. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

17.6.2016 

Také nejlepší pšenice se mísí s trochou koukolu…

Promluva papeže Františka na sympóziu římské diecéze, Lateránská bazilika

Česká sekce RV

Dobrý večer!
Zaplnili jste všech pět chrámových lodí…To je dobře! Je vidět, že máte chuť do práce…
„Radost lásky: cesta rodin v Římě“ – tak zní téma vašeho diecézního sympozia. Nebudu začínat od exhortace, nad níž jste se zamýšleli v pracovních skupinách. Chtěl bych spolu s vámi vyzdvihnout několik klíčových idejí či snah, které vyšly najevo během synody a které mohou pomoci lépe chápat ducha zmíněné exhortace. Kéž tento dokument orientuje vaše reflexe a dialogy a tak „poskytne odvahu, podněty a pomoc rodinám v jejich nasazení i v jejich těžkostech“ (Amoris laetitia, 4).
Rád bych tak učinil pomocí třech biblických obrazů, které nám umožní navázat spojení s momentem Ducha v rozlišování synodálních otců.

1. „Zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá“(Ex 3,5). Takto vybízel Bůh z hořícího keře Mojžíše. Půda, na kterou se vstupuje, a témata, s nimiž se synoda potýkala, vyžadují určitý postoj. Nešlo o analýzu lecjakého problému, nestáli jsme před jen tak nějakou situací. Měli jsme před sebou konkrétní tváře mnoha rodin. Dozvěděl jsem se, že v některých skupinách spolu synodální otcové před začátkem zasedání hovořili o svých vlastních rodinách. Tato snaha - takříkajíc - dodat tématům tváře vyžadovala (a vyžaduje) ovzduší úcty, které uschopňuje naslouchat tomu, co říká k našim situacím Bůh. Nejde o diplomatický či politicky korektní respekt, nýbrž o úctu proniknutou starostí a poctivým tázáním zaměřeným na péči o životy těch, kterým jsme povoláni sloužit jako pastýři. Dodávat tváře tématům velice pomáhá! Jak nám pomáhá, když si povšimneme, že za úředním spisem se skrývá lidská tvář. Osvobozuje nás to od ukvapenosti při vyvozování závěrů, které jsou dobře formulovány, ale častokrát postrádají životnost; osvobozuje nás od abstraktního mluvení, abychom se přiblížili konkrétním lidem a zaobírali se jimi. Chrání nás před ideologizováním víry pomocí systémů, které jsou dobře vystavěny, ale neberou v úvahu milost. Častokrát se z nás totiž stávají pelagiáni…A to je možné jedině v ovzduší víry. Víra nás žene, abychom neochabovali při hledání Boží přítomnosti v dějinných proměnách.

Každý z nás žil v rodině. V některých případech se tato životní zkušenost pojí s díkůvzdáním snadněji než v jiných, ale všichni tuto zkušenost máme. V tomto kontextu nám Bůh vyšel vstříc. Jeho Slovo k nám nedošlo jako sekvence abstraktních tezí, nýbrž jako průvodce na cestě nás podporovalo uprostřed bolesti, oživovalo naše slavení a vždycky ukazovalo cíl cesty (Amoris laetitia, 22). To nám připomíná, že naše rodiny, tváře rodin v našich farnostech s jejich příběhy a různými komplikacemi „nejsou problémem, nýbrž příležitostí“, kterou před nás Bůh staví. Tato příležitost nás vybízí k misionářské kreativitě schopné obejmout všechny konkrétní situace, což jsou v našem případě římské rodiny. Nejenom ty, které přicházejí nebo se nacházejí ve farnostech – to by bylo více či méně snadné, ale pokud možno i rodiny našich čtvrtí, které za námi běžně nepřicházejí. Toto setkání nás vybízí, abychom nic a nikoho nepovažovali za ztraceného, nýbrž snažili se obnovit naději z vědomí, že Bůh nadále v našich rodinách působí. Vybízí nás, abychom nikoho neopouštěli kvůli tomu, že není na výši toho, co je od něho požadováno. To nám ukládá, abychom opustili principiální deklarace a vešli do tlukoucího srdce římských čtvrtí a jako řemeslníci začali v této realitě vytvářet Boží sen. To mohou dělat pouze lidé víry, kteří se nezavírají před působením Ducha. Lidé, kteří si špiní ruce. Reflektovat o životě našich rodin, takových jaké jsou a tak jak jsou, po nás vyžaduje zout si opánky, abychom objevili Boží přítomnost. Toto je první biblický obraz – jít tam, kde je Bůh. Bůh, který působí, žije, je křižován, Bůh…je to však Bůh!

2. Nyní druhý biblický obraz. Je to obraz farizeje, který v modlitbě říká Pánu: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník“ (Lk 18,11). Jedním z pokušení, kterým jsme neustále vystaveni, je separatistická logika. To je zajímavé. V sebeobraně věříme, že získáváme identitu a bezpečnost, kdykoli se oddělujeme či izolujeme od ostatních, zvláště od těch, kteří žijí v odlišné situaci. Totožnost se ale nezískává vydělováním – nýbrž příslušností. Identitu mi poskytuje má příslušnost Pánu, nikoli odloučení od druhých, aby mne nenakazili…

Považuji za nezbytné učinit důležitý krok: nemůžeme analyzovat, reflektovat a tím méně se modlit tak, jako kdybychom stáli na odlišných březích či stezkách a jako bychom byli mimo dějiny. Všichni potřebujeme konverzi, všichni potřebujeme stanout před Pánem, stále znovu s Ním obnovovat smlouvu a říkat spolu s celníkem: Bože, buď milostiv mně hříšnému! Toto východisko nám umožňuje, abychom zůstali stát na téže „straně“ – na téže straně, tedy nikoli odděleně – a stavěli se před Pána v postoji pokory a naslouchání.

Dívat se na naše rodiny správně a s jemnocitem, kterým na ně hledí Bůh, nám pomáhá nastavit svoje svědomí v Jeho směru. Důraz položený na milosrdenství nás staví před realitu realisticky, nikoli však v postoji jakéhokoliv realismu, nýbrž Božího realismu. Naše analýzy jsou důležité a nezbytné a pomáhají nám osvojit si zdravý realismus. Nic však není srovnatelné s evangelním realismem, který se nezastaví u popisu situací, problematik a tím méně hříchu, nýbrž jde vždycky dál a umí dohlédnout za každou tvář, každý příběh a každou situaci, příležitost i možnost. Evangelní realismus se angažuje společně s druhým a s druhými, nečiní z ideálů a „z toho, jací jsme povinováni být“ překážku setkání s druhými v těch situacích, ve kterých se nacházejí. To neznamená nepředkládat evangelní ideál. Nikoli, o to nejde. Je to naopak pobídka, abychom jej žili v dějinách se vším, co obnáší. To neznamená nepodávat zřetelnou věrouku, nýbrž vyhýbat se upadání do soudů a postojů, které nepřipouštějí složitost života. Evangelní realismus si špiní ruce, neboť ví, že „pšenice a koukol“ rostou spolu a že ta nejlepší pšenice bude v tomto životě vždycky smíšena s trochou koukolu. „Chápu ty, kteří dávají přednost rigidnější pastoraci, která nevede k žádnému zmatku“. Chápu je. „Upřímně však věřím, že Ježíš chce církev pozornou k dobru, které Duch rozsévá mezi slabosti: Matku, která se ve stejné chvíli, kdy jasně vyjadřuje svoje objektivní učení, »nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest«. Pastýři, kteří představují věřícím plný ideál evangelia i věrouku církve, mají usilovat také o to, aby věřící přijali logiku soucitu se slabými a vyhýbali se pranýřování či příliš tvrdým a nesnášenlivým soudům. Samo evangelium nás žádá, abychom nesoudili a neodsuzovali (srov. Mt 7,1; Lk 6,37)“ (Amoris laetitia, 308). A zde učiním jednu odbočku. Dostala se mi pod ruku ona sloupová hlavice z baziliky sv. Marie Magdalény z Vézelay na jihu Francie, kde začíná svatojakubská pouť. Na jedné straně je vytesán Jidáš jako oběšenec s vyplazeným jazykem a na druhé straně Ježíš jako Dobrý pastýř, který nese Jidáše na ramenou a bere ho s sebou. Je to tajemství. Avšak středověcí umělci, kteří pomocí těchto soch učili katechismus, pochopili Jidášovo tajemství. Don Primo Mazzolari o tom má pěknou promluvu, na jeden Zelený čtvrtek. Byl to kněz z této diecéze, ale patří celé Itálii. Kněz, který dobře pochopil, jak složitá je logika evangelia. A ten, který si nejvíce špinil ruce, byl Ježíš. Ježíš se špinil nejvíce. Nedbal na svou čistotu, ale chodil mezi lidi a bral je takové, jací jsou, nikoli takové, jací by měli být. Vraťme se k biblickému obrazu: Pokud si říkáme: „Děkuji ti, Pane, protože patřím do Katolické akce, anebo do toho či jiného sdružení, Charity a podobně, a nejsem jako ti druzí, kteří bydlí v městských čtvrtích, kradou a páchají trestnou činnost“, pak to naší pastoraci nepomáhá.

3. „Vaši starci budou mít prorocké sny“ (Jl 3,1). To bylo jedno z proroctví Joela o době Ducha. Staří budou mít věštecké sny a jinoši uzří vidění. Tímto třetím obrazem bych rád zdůraznil význam, který synodální otcové dali hodnotě svědectví jakožto místa, kde lze objevit Boží sen i život lidí. V tomto proroctví rozjímáme jednu nevyhnutelnost: ve snech našich starců se častokrát vyskytuje možnost, že naši mladí budou mít nová vidění, novou budoucnost – a tady myslím na římskou mládež, na mladé římských předměstí – budou mít zítřek a naději. Když ale čtyřicet procent mladých lidí pod pětadvacet let nemá práci, jakou mohou mít naději? Tady, v Římě? Jak nalézt východisko? Jsou to dvě skutečnosti, které jdou pospolu, potřebují se navzájem a jsou spojeny. Je krásné nacházet páry, manžele, kteří se i ve stáří vyhledávají, hledí na sebe, nadále se mají rádi a volí se navzájem. Jak krásné je nalézt „prarodiče“, v jejichž tvářích zbrázděných časem se skvěje radost rodící se z rozhodnutí pro lásku a z lásky. Do domu sv. Marty přicházejí mnohé páry, které slaví 50 nebo 60 let manželství. Přicházejí také na pozdrav při generální audienci. Vždy je obejmu, poděkuji za jejich svědectví a ptám se: Kdo z vás měl větší trpělivost? A oni pokaždé odpovídají: Oba dva. Někdy žertem některý z nich prohodí: Přece já!, ale hned dodá, že to byl žert. Jedna odpověď byla však velmi krásná – a myslím, že to cítili všichni kolem. Jeden pár po šedesáti letech manželství řekl: A ještě jsme do sebe zamilovaní! To je krásné! Prarodiče, kteří vydávají takové krásné svědectví! Vždy jim říkám: Ukažte to mladým, kteří se rychle unaví a po dvou, třech letech už říkají: Vracím se k mamince!...Stařečci a stařenky…

Jako společnost jsme našim starým odňali hlas, zbavili jsme je jejich prostoru, odebrali jsme jim příležitost, aby nám vyprávěli svoje příběhy a zkušenosti. To je dnešní sociální hřích. Odstavili jsme je a tak jsme přišli o bohatství jejich moudrosti. Tím že je skartujeme, odpisujeme možnost navazovat spojení s tajemstvím, které jim umožnilo ubírat se stále dál. Připravili jsme se o svědectví manželů, kteří nejenom přestáli čas, ale zachovali ve svých srdcích vděčnost za vše, co prožili (srov. Amoris laetitia, 38).

Tento nedostatek modelů, svědectví, tento nedostatek prarodičů a otců schopných vyprávět sny nedovoluje mladým pokolením „mít vidění“. Zůstávají na místě. Nedovoluje jim dělat plány, poněvadž budoucnost rodí nejistotu, nedůvěru a strach. Jedině svědectví našich rodičů, když vidíme, že měli možnost bojovat za něco, co má cenu, jim pomůže pozvednout zraky. Jak si představujeme, že se mladí vyrovnají s životem v rodině a manželství jakožto daru, pokud od nás budou stále jen slyšet, že je to obtížné? Chceme-li „vidění“, nechejme svoje prarodiče, aby vyprávěli a dělili se o své sny, abychom zítra mohli mít proroctví. A zde bych se chtěl na chvíli pozastavit. Nastal čas, abychom staré lidi povzbuzovali ke snům. Potřebujeme sny našich prarodičů, máme zapotřebí jim naslouchat. Odtud přichází spása. Nikoli náhodou – opravdu nikoli náhodou – když Ježíše jako maličkého rodiče poprvé přinesli do chrámu, přijali jej tam dva staří lidé, kteří vyprávěli o svých snech. O čem snil onen starý muž? Duch mu přislíbil, že uvidí Pána. Nastala hodina – a není to nějaká metafora – nastala hodina, kdy staří lidé mají snít. Povzbuzujme je k tomu, aby nám něco sdělili. Staří lidé cítí, že jsou odsunováni, ne-li přímo vystaveni pohrdání. Ve svých pastoračních programech rádi slýcháme: „Nastala hodina odvahy… Toto je hodina laiků…Nastala hodina…“ Osobně bych řekl: Toto je hodina našich dědů. „Ale otče“, slyším už námitky, „vracíte se dozadu, jste předkoncilový!“ Ano, nastala hodina našich dědů, kteří mají snít, aby se mladí naučili prorokovat – tedy svou silou, představivostí a prací uskutečňovat stařecké sny. Toto je hodina dědů. Velmi by mne těšilo, kdybyste se ve svých úvahách nad tím zamysleli.

Tři obrazy, jak číst Amoris laetitia:
a. Život každého člověka, život každé rodiny musí být traktován s velkou úctou a velkou péčí. Zejména, když o nich reflektujeme.
b. Varujme se zavádění pastorace ghett a pro ghetta.
c. Dejme prostor starým lidem, aby se vrátili ke snění.

Tři obrazy nám připomínají, že „víra nás nevylučuje ze světa, ale hlouběji nás do něho zasazuje“ (Amoris laetitia, 181). Nikoli jako dokonalé a neposkvrněné, kteří věří, že vědí všechno, nýbrž jako lidi, kteří poznali lásku, kterou má Bůh k nám (srov. 1 Jan 4,16). A v této důvěře, s touto jisotou, s velkou pokorou a úctou chceme přistupovat ke všem našim bratřím, abychom v rodině žili radost vycházející z lásky. S touto důvěrou se zřekněme „ohrad“, „které nám umožňují zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodlejme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusit moc něhy“ (Amoris laetitia, 308). To nám ukládá rozvinutí rodinné pastorace schopné přijímat, doprovázet, rozpoznávat a integrovat. Pastorace, která nám dovolí a umožní poskytnout vhodné lešení, aby život nám svěřený nalezl oporu, kterou potřebuje, a rozvíjel se tak podle snu toho nejstaršího z nás – odpusťte mi to zjednodušení – tedy podle Božího snu.

Po této promluvě pak římský biskup odpověděl spatra na tři otázky, které vzešly z příprav sympózia.
První položil P. Giampiero Palmieri, farář od sv. Frumencia:

První otázka
Svatosti, dobrý večer. V exhortaci „Evangelii Gaudium“ říkáte, že velkým problémem dneška je pohodlný a lakomý individualismus, a v „Amoris Laetitia“ mluvíte o tom, že je třeba vytvářet síť vztahů mezi rodinami. Používáte termín, který v italštině vyznívá ne zcela dobře: „rozšířená rodina“ [v italštině termín „famiglia allargata“ obvykle označuje soužití členů aktuální a předchozí rodiny, pozn. překl.]. Rozšířená rodina, sítě vztahů mezi rodinami, nejen v církvi, ale také ve společnosti, kde ti nejmenší, nejchudší, samotné ženy a staří lidé mohou nalézat přijetí. Potřebná je revoluce něhy a mystické bratrství.
Také my ve svých společenstvích pociťujeme virus individualismu, i my jsme dětmi této doby. Proto potřebujeme pomoc k vytváření této sítě vztahů mezi rodinami, která by byla s to prolomit uzavřenost a znovu se setkat. Možná to znamená, že v našich farnostech máme změnit mnohé, co se tam během času usadilo – jako nevraživosti, rozpory a staré zášti?! To je moje otázka.

Papež František: „Je pravda, že individualismus je jakousi osou této kultury. Má celou řadu jmen a tato jména mají původ v egoismu – lidé se zaměřují sami na sebe, nehledí na ostatní, nevšímají si ostatních rodin... Často jsme ale také svědky určitých „pastoračních krutostí“. Mám například zkušenost ještě z Buenos Aires. V jedné nedaleké diecézi někteří kněží nechtěli křtít děti svobodných matek a ukazovali si na ně jako na zvířata. Když jim byl vytýkán individualismus, bránili se: Ne, my jsme přece dokonalí a toto je správná cesta... Existuje však také individualismus, který hledá hedonistické potěšení. Měl jsem na jazyku trochu silné slovo, ale řeknu ho v uvozovkách: ten „proklatý blahobyt“ nám velmi uškodil. Ach, blahobyt.... [potlesk]. Itálie dnes zažívá strašlivý pokles porodnosti, je myslím pod nulou. To všechno ale začalo kulturou blahobytu před dvaceti lety. Znal jsem mnoho rodin, které dávaly přednost - nezlobte se na mě, nechci urazit majitele zvířat – ale místo dítěte dávaly přednost dvěma, třem kočkám nebo psu. Mít dítě totiž není nic snadného, je třeba se o něj starat... Ale skutečnou výzvou ve vztahu k dítěti je, že máš před sebou člověka, který bude svobodný. Pes nebo kočka ti dají náklonnost, ale je to náklonnost „naprogramovaná“ a, do jisté míry, není svobodná. Když máš jedno, dvě, tři, čtyři děti, budou z nich svobodní lidé a budou muset jít životem se všemi jeho riziky. A právě to je výzva, která děsí: svoboda.

Vraťme se nyní k individualismu. Myslím si, že máme strach ze svobody. Dokonce i v pastoraci. Ptáme se: „Jak že se má tohle dělat? Může se to?...Mám strach, že…“ Máš strach? Zariskuj. Když jsi na místě, kde musíš rozhodovat, zariskuj! Pokud se spleteš, je tu zpovědník, je tu biskup, ale zariskuj!“ [potlesk] Je to podobné jako s oním farizeem: pastorace čistých rukou, všechno čisté, všechno v pořádku a všechno pěkné! Ale stačí pohlédnout mimo toto prostředí a vidíme, co je tam mizérie, bolesti, bídy, nedostatku příležitostí k rozvoji a mnoho dalšího. Je třeba riskovat. Hedonistický individualismus je individualismus, který má strach ze svobody. Je to individualismus – nevím, zda mi to italská gramatika dovolí, ale řeknu to: „uvězňující v kleci“. Zavírá tě do klece, nedovoluje ti svobodně vzlétnout.

A nyní termín „rozšířená rodina“ – je to slovo, které nezní vždycky dobře, to je pravda, ale záleží na kultuře. Já jsem psal exhortaci španělsky... Před týdnem nebo před dvěma přišel předat pověřovací listiny velvyslanec jedné země a spolu s ním jeho rodina a paní, která mnoho let uklízí v jejich domě. To je „rozšířená rodina“. Ta paní byla součástí rodiny, neprovdaná žena, kterou nejen dobře platili a měli s ní řádnou pracovní smlouvu, ale když měli jít k papežovi předat pověřovací listiny, řekli jí: „Pojď s námi, protože jsi součástí rodiny“. To je příklad. Takto je třeba dávat lidem místo, nabízet místo prostým lidem s evangelijní prostotou, s prostotou, která je dobrá. To jsou příklady toho, jak rozšiřovat rodinu...“

Další klíčové slovo, o kterém jsi mluvil: říkal jsi „individualismus“, já jsem řekl „strach ze svobody“. Ale řekl jsi také další slovo: něha. Něha je Božím pohlazením. Během zasedání synody zaznělo, že musíme provést revoluci něhy, a někteří otcové – bylo to už před lety – reagovali: „Tak se to nedá říci, nezní to dobře“. Dnes to ale můžeme vyslovit: schází něha. Chybí vlídnost. Je třeba nejenom hladit děti a nemocné, ale hladit všechno, i hříšníky. Máme dobré příklady něhy... Něha je jazykem, kterým se obracíme k nejmenším, k těm, kdo nemají nic. Dítě rozpoznává tatínka a maminku v jejich pohlazeních, po hlase, ale vždy skrze něhu. Líbí se mi, když slyším, jak tatínek nebo maminka mluví k dítěti, které začíná mluvit, a sami mluví jako děti [papež napodobuje takovou mluvu...potlesk]. Všichni to známe... A to je něha. Jde o to, snížit se tam, kde je druhý. Je to cesta, kterou šel Ježíš. Ježíš nedbal na to, že je Bůh, snížil se. Mluvil naším jazykem, mluvil našimi gesty. Ježíšova cesta je cestou něhy.
Tak tedy hedonimus, strach ze svobody, právě v tom spočívá současný individualismus. Je třeba vyjít na cestu něhy, naslouchání, doprovázení bez otázek... Ano, rodiny rostou s tímto jazykem a s tímto postojem. Vytváří se malá rodina, pak velká rodina přátel nebo těch, kdo přicházejí... Nevím, zda jsem odpověděl, ale snad ano...“

Druhá otázka
Dobrý večer, Svatosti, vrátím se k tématu, kterého jste se už dotkl. Jako křesťanské komunity nechceme rezignovat na radikální požadavky evangelia na rodinu, tedy manželství jako svátost, nerozlučnost, věrnost na jedné straně a na druhé straně přijetí plné milosrdenství vůči všem situacím, i těm nejobtížnějším. Jak předcházet tomu, aby v našich společenstvích vznikala dvojí morálka, na jedné straně náročná a na druhé povolná, jedna rigorózní a druhá laxní?

Papež František: „Oba tyto postoje – ani rigorismus, ani v laxismus – neobsahují pravdu. Evangelium volí jinou cestu, obsaženou v oné čtveřici slov: přijímat, doprovázet, rozpoznávat a integrovat, aniž by strkalo nos do takzvaného morálního života lidí [potlesk]. Pro váš klid musím říci, že vše, co je napsané v exhortaci, je od začátku až do konce tomistické, čímž používám slov významného teologa kardinála Schönborna, který dokument prezentoval. Je to tedy spolehlivé učení. My bychom však mnohdy chtěli, aby se taková zaručená nauka vyznačovala matematickou jistotou, která neexistuje – ani v široce pojatém laxismu, ani v rigorismu. Pomysleme ale na Ježíše, protože dějiny se tu opakují. Když Ježíš promlouval k lidem, lidé si říkali: Jak to mluví? Nemluví jako naši učitelé, nýbrž jako ten, kdo má moc. Jejich učitelé byli znalci Zákona – pro každý případ měli zvláštní zákon, až dospěli k téměř šesti stům přikázání. Všechno podléhalo pravidlům, všechno. A Pán? Boží hněv se projevuje ve 23. kapitole u Matouše, která děsí. Zejména mne ohromuje, když Ježíš mluví o čtvrtém přikázání, a vytýká farizeům, že se hájí slibem při obětním oltáři, namísto aby dali najíst svým starým rodičům, čímž si protiřečili. Ježíš byl takový a byl odsouzen nenávistí, která mu neustále kladla léčky otázkou: Je možné toto učinit, anebo není? Pomysleme na epizodu s cizoložnicí. Stojí psáno, že musí být kamenována. A morálka? Ta je tu jasná, není rigidní. Musí být kamenována, protože tu jde o svátost manželství, věrnost. Ježíš je v tom jasný, protože tu zní slovo: cizoložství. Je to jasné, ale Ježíš trochu dělá hloupého, nechává plynout čas a kreslí si…A potom říká: Ale jen začněte, kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první. Nedodržel Ježíš Zákon? Všichni odešli, počínaje námi – nejstaršími. „Ženo, nikdo tě neodsoudil. Také já tě neodsuzuji“. Co říkala morálka? Kamenovat. Avšak Ježíš této morálce nedostál. To nás přivádí k myšlence, že o evangelní morálce nelze mluvit v kategoriích přísnosti a matematické jistoty. Pokračujme však ženami – když ona slečna či paní [Samaritánka, srov. Jan 4,1-27], nevím přesně, co byla zač, začala tak trochu katechizovat a ptala se, na jaké hoře se má Bůh uctívat, Ježíš jí položil otázku: „A co tvůj muž?“ „Nemám muže“, odpověděla mu. „Řekla jsi pravdu“. Tato žena totiž vskutku měla mnohá „vyznamenání a medaile“ za cizoložství…přesto se právě ona, ještě předtím, než jí bylo odpuštěno, stala apoštolkou Samařska. Co je tedy třeba dělat? Vraťme se k evangeliu, vraťme se k Ježíši! To neznamená vylévat vaničku i s dítětem, nikoli. Znamená to hledat pravdu a usilovat o morálku, která je vždy skutkem lásky – lásky k Bohu a lásky k bližnímu. Zároveň je to skutek, který nechává prostor pro konverzi druhého člověka, ihned ho neodsuzuje, dává mu prostor.

Je tu hodně kněží, promiňte mi, když teď povím něco, co se jich týká. Když jsem byl jmenován arcibiskupem, kardinál Aramburu, který zemřel až po mém předchůdci, mi dal radu: „Pokud zjistíš, že nějaký kněz kolísá anebo trochu sklouzává do nějaké situace podvojného života, zavolej si ho a řekni mu, že si o tom s ním chceš promluvit. Určitě se začne vytáčet a vše popírat, a proto ho přeruš a doporuč mu, aby se vrátil domů, zamyslel se a za čtrnáct dní zase přišel. Uvidíš,“ říkal kardinál Aramburu, „že onen kněz bude mít čas si vše promyslet před Ježíšem a až se vrátí, poví: Ano, je to pravda. Prosím, pomoz mi!“ Všechno chce čas…Namítnete: „Ale otče, podle morálky ten kněz pak čtrnáct dní žil ve smrtelném hříchu a slavil tak mši svatou…Co vy na to?“ Co je lepší? Co bylo v tom případě lepší? Biskupova velkorysost a čtrnáct dní na rozmyšlenou, i přes riziko, že bude slavit mši ve smrtelném hříchu, anebo rigidní morálka? V souvislosti s morální přísností se zmíním o jedné situaci, které jsem byl sám svědkem. Součástí studia teologie byla zkouška, jak naslouchat zpovědi – jmenovala se ad audiendas. Dělala se ve třetím roce, avšak jako studenti druhého ročníku jsme měli povolení na ni docházet, a tak se připravovat. Jednomu našemu spolužákovi byl jednou předložen případ člověka, který se přišel zpovídat z velice spletité záležitosti, týkající se sedmého přikázání, de justititia et jure. Byl to zcela nereálný případ. Onen spolužák, normální člověk, se vůči profesorovi ohradil, že něco obdobného přece v životě vůbec neexistuje. Odpověď zněla: „To máte pravdu, ale v knihách ano.“ Takže toho jsem byl svědkem“.

Třetí otázka
Na všech stranách se mluví o krizi manželství. Na co je třeba se zaměřit, abychom dnes mladé lidi vychovávali k lásce a zejména pak ke svátostnému manželství? Jak překonat jejich odpor, skepsi, deziluze a strach z definitivnosti?

Papež František: „Začnu od posledního slova – žijeme v kultuře provizoria. Od jednoho biskupa jsem slyšel, že za ním před několika měsíci přišel jeden hoch, který dokončil vysokoškolská studia. Byl to šikovný mladík a řekl biskupovi: „Chci se stát knězem, ale jen na deset let“. To je kultura provizoria, která vládne všude, včetně kněžství a řeholního života. Právě kvůli tomuto provizoriu je část svátostných manželství neplatná, protože manželé sice prohlásí: „Ano, je to na celý život“, ale nevědí, co říkají, protože mají jinou kulturu. Prohlašují to sice v dobré vůli, ale bez plného vědomí. Jedna paní mi v Buenos Aires vytkla: „Vy kněží jste chytráci – studujete na kněze osm let a když se pak něco nezdaří – třeba se knězi zalíbí nějaké pěkné děvče, nakonec dostane povolení k sňatku a založení rodiny. A nám laikům, kteří si udělujeme nerozlučitelnou svátost na celý život, předepíšete čtyři přednášky, a s tím si máme vystačit!“ Za jeden z problémů proto považuji právě přípravu na manželství.

Pak je tu další otázka, která se váže k sociálním okolnostem. Minulý rok jsem tady v Itálii zatelefonoval jednomu mladíkovi, kterého jsem před časem poznal v Ciampinu (obec poblíž Říma, pozn. překl.) a který se měl ženit. Zavolal jsem mu a řekl: „Tvá maminka mi řekla, že příští měsíc budete mít svatbu? Kde ji máte?“ A on odpověděl: „Ale ještě nevíme, protože hledáme kostel, který by se hodil k šatům nevěsty…A pak musíme udělat ještě spoustu dalších věcí – najít restauraci, která by nebyla moc daleko, připravit dárky pro svatebčany (tzv. bomboniere, upomínková schránka s mandlovými bonbony, pozn. překl.)…To jsou hlavní starosti! Jiné sociální okolnosti nastávaly v Buenos Aires – nedoporučoval jsem tam svátostná manželství v případech, které tam nazýváme „matrimonios de apuro“, svatby v tísni, když je na cestě miminko. Nyní se věci mění, ale sociální pravidla byla taková: dítě je na cestě, musíme se rychle vzít. Zakazoval jsem to, protože tito lidé nejsou svobodní, i když se možná milují. Poznal jsem pak pěkné případy, kdy se po dvou třech letech vzali, a do kostela vcházeli tatínek s maminkou, kteří vedli dítě za ruku. Věděli však dobře, co dělají. Krize manželství nastává, protože lidé neznají svátost manželství a její krásu. Nevědí, že je nerozlučitelná, že je na celý život. Je to složité…Z Buenos Aires mám ještě jednu zkušenost – když faráři zahajovali kurzy přípravy na manželství, vždy pro 12 či 13 párů, aby neměli více než 30 lidí, první otázka zněla: „Kteří z vás už spolu žijí?“ Většina přítomných zdvihla ruku. Lidé dávají přednost soužití a právě v tom spočívá výzva, která nás má zaměstnávat. Nelze se hned ptát: „Proč se nevezmete v kostele?“ Nikoli, je třeba doprovázet, čekat, přivádět ke zralosti. Na argentinském venkově – v severovýchodní oblasti země – přetrvává určitá pověrčivost. Snoubenci spolu žijí a mají děti. Když pak dítě začne chodit do školy, vezmou se na úřadě a teprve jako prarodiče se berou v kostele. Pověra totiž tvrdí, že církevní svatba by vylekala manžela! Musíme proto bojovat také proti těmto pověrám, ačkoli musím přiznat, že jsem v oněch soužitích viděl opravdovou věrnost, která z nich určitě dělá platné manželství. Tato soužití mají díky své věrnosti milost pravého manželství. Existují však tyto místní pověry, které ztěžují pastoraci manželství.

A další otázkou je klid v rodině – nejenom hádky mezi manželi, kde vždy radím, aby nezakončili den bez usmíření, protože studená válka dalšího dne je mnohem horší, ale také vměšování příbuzných, rodičů. Není jednoduché být tchánem anebo tchýní. Skutečně to není snadné. Jednou jsem zaslechl něco pěkného, čím potěším ženy: Když se žena na ultrazvuku dozví, že čeká chlapečka, už se začíná připravovat na to, že z ní jednou bude tchýně! Ale zpět k vážnému tónu – přípravu na manželství je třeba vést pomalu a v blízkosti lidem, nebát se jich. Častokrát je to cesta konverze. Samozřejmě existují mladí lidé, kteří mají také velkou čistotu a lásku, ale je jich málo. Dnešní kultura před nás staví mladé lidi, kteří jsou dobří a které je nezbytné doprovázet až ke zralosti. Až k ní dospějí, ať přistoupí ke svátosti, ale radostně, radostně! Je zapotřebí velké trpělivosti, opravdu velké. Poslouchat stále totéž – vyslechnout, pěstovat apoštolát ucha, naslouchat a doprovázet…Nikdy se nevylekat, prosím, nevylekat se…Nevím, zda jsem odpověděl, ale mluvil jsem z vlastní farářské zkušenosti.
[Na závěr, po zpěvu Salve Regina] Mnohokrát děkuji a modlete se za mne!



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
10.5.19 Papež: Reforma církve začíná pokorou
15.5.18 Římský biskup: Pán se nespletl, že nás postavil do této doby a před tyto problémy
14.5.18 Božím lidem je třeba se stát
19.6.17 Papež: Adolescence není patologie
19.6.17 Adolescence není patologie



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti