Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Jako vůbec první papež v historii dnes dopoledne Svatý otec František navštívil římské sídlo Světového potravinového programu (WFP), nejrozsáhlejší humanitární agentury Organizace spojených národů. Tato instituce, založená počátkem šedesátých let minulého století (1962), je zároveň největší humanitární organizací na světě vůbec – poskytuje pomoc průměrně stovce milionů lidí v téměř osmdesáti zemích. Svatý stolec má u Světového potravinového programu svého pozorovatele, mons. Fernanda Chica Arellana, který pro naše mikrofony uvedl:

„Je to program, který bojuje proti hladu – a to nejenom teoreticky, protože má mnohé zaměstnance rozptýlené po celém světě. Z více než 14 tisíc zaměstnanců jich 90 procent působí přímo v zemích, kterým se poskytuje pomoc. V nejchudších zemích je Světový potravinový program přítomen nejenom v krizových situacích, ale odvádí každodenní tichou a trvalou práci, a to často za rizikových okolností. Připomeňme jen Haiti, všechny země Latinské Ameriky, zejména suchý středoamerický koridor, který postihuje fenomén El Niño s následnými přírodními pohromami.“

Vysvětluje stálý pozorovatel Svatého stolce v sídle Světového potravinového programu, který dnes přivítal vatikánskou delegaci společně s výkonnou ředitelkou Ertharin Cousinovou a předsedkyní správní rady Stephanie Hochstetterovou Skinner-Klée. Papežovy první kroky směřovaly k Pamětní zdi, nesoucí jména zaměstnanců, kteří zemřeli při rozdílení potravinové pomoci. Petrův nástupce zde setrval v modlitbě a položil ke zdi dva koše bílých růží. Jak později uvedl, „jména vytesaná do zdi dokládají, že Světový potravinový program není pouhou anonymní a formální institucí“.

„Věrohodnost instituce se nezakládá na jejích deklaracích, nýbrž na skutcích vykonaných jejími členy. Zakládá se na jejich svědectvích.

Papež promluvil na výročním shromáždění Světového potravinového programu, kterého se účastní představitelé různých vlád a institucí, kupříkladu Evropské unie. Dlouhodobým cílem organizace je tzv. „nulový hlad“, tedy vymýcení hladu ve světě. Papež František si ve své obsáhlé promluvě vypůjčil institucionální slovník a vyzval k „denaturalizaci“ bídy a „odbyrokratizování“ hladu našich bratří.

„Ve vzájemně propojeném a hyperkomunikativním světě, ve kterém žijeme, se zeměpisné vzdálenosti zdánlivě zkracují. Máme možnost být v téměř simultánním kontaktu s tím, co se děje na druhém konci planety. Prostřednictvím komunikačních technologií se přibližujeme mnoha bolestným situacím a tyto prostředky mohou pomoci (a pomohly) uvádět do pohybu projevy soucitu a solidarity. Paradoxně se však zdá, že tato zdánlivá blízkost vytvářená informacemi se denně stále více štěpí. Přebytek informací, jimiž disponujeme, plodí postupnou – promiňte mi ten neologismus - „naturalizaci“ bídy. To znamená, že se pozvolna stáváme imunní vůči tragédiím druhých a považujeme je za něco „přirozeného“. Přichází k nám spousta obrázků, na nichž vidíme bolest, ale nedotýkáme se jí, slyšíme pláč, ale neposkytujeme útěchu, vidíme žízeň, ale netišíme ji. Takto se mnohé životy stávají součástí zprávy, kterou zanedlouho nahradí nějaká jiná. A zatímco zprávy se střídají, bolest, hlad a žízeň nepolevují, nýbrž zůstávají.“

Tato tendence – či pokušení – po nás vyžaduje, abychom učinili další krok, pokračoval Svatý otec. Nesmí nás uspokojit, že známe situace mnoha svých bratří. Statistikami se nenajíme. Nestačí vypracovávat obsáhlé reflexe anebo zabředat do nekonečných diskusí o těchto situacích a stále opakovat argumenty, které již všichni znají. Je nezbytné „odnaturalizovat“ bídu a přestat ji považovat za jednu z reálných daností. Proč? Protože bída má tvář. Tvář dítěte, tvář rodiny, tvář mladých či starých lidí. Má tvář nedostatku příležitostí a práce, tvář nucené migrace, opuštěných či zničených domů, vysvětloval Petrův nástupce.

„Nesmíme „naturalizovat“ hlad tolika lidí; není nám dovoleno říkat, že jejich situace je plodem slepého osudu, s nímž nemůžeme nic dělat. Když bída ztratí tvář, můžeme podlehnout pokušení mluvit a diskutovat o „hladu“, „výživě“ a „násilí“ a nechat stranou konkrétní reálný podmět, který stále klepe na naše dveře. Chybějí-li tváře a osudy, začínají se životy stávat čísly a tak nám postupně hrozí byrokratizace bolesti druhých. Byrokracie se zaobírá praktikami; soucit – nikoli politování, ale soucítění – se však vydává všanc lidem. Myslím, že v tomto směru je před námi mnoho práce. Spolu se všemi iniciativami, které již byly realizovány, je nezbytné „denaturalizovat“ a „odbyrokratizovat“ bídu a hlad našich bratří. To si od nás žádá zásah na různých stupních a úrovních, kde se má cílem našich snah stát konkrétní člověk, který trpí a hladoví, ale má také k dispozici nezměrné množství energie a možností, k jejichž uplatňování máme konkrétně napomáhat.“

Nedostatek potravin není něco přirozeného, není to jasná, ani samozřejmá danost, zdůraznil papež František. To že mnozí lidé dnes, v jednadvacátém století, trpí metlou hladu, je způsobeno sobeckou a špatnou distribucí zdrojů, „merkantilizací“ potravin. Špatně obdělávaná a sdíraná země v mnoha částech světa nadále skýtá svoje plody a dává to nejlepší, co má; hladovějící tváře nám připomínají, že jsme znetvořili její účel. Dar, který je určen všem, jsme učinili privilegiem některých, neváhal vyslovit římský biskup.

„Z plodů země, jež jsou darovány všem lidem, jsme udělali komodity (commodities) jen pro některé a zplodili tak exkluzi. Konzumismus, který prostupuje našimi společnostmi, nás přivedl k návyku na přebytek a na každodenní plýtvání potravinami, kterým už někdy neumíme přisoudit správnou hodnotu překračující ekonomické parametry. Nicméně prospěje nám, připomeneme-li si, že potraviny, jimiž se plýtvá, jako by byly ukradeny ze stolu chudých a hladovějících.“

Papež František vysvětlil, co zapříčinilo tuto dynamiku: některé otázky podlehly byrokratizaci, některé aktivity jsou jakoby „neprůchodné“, řekl. Neobyklou převahu však nabyly zbraně, takže zcela odstavily jiné způsoby řešení otázek, které jsou předmětem sporů.

„Tato preference je dnes tak zakořeněná a přijímaná, že brání distribuci potravin ve válečných zónách a dochází rovněž k porušování nejzákladnějších principů a směrnic mezinárodního práva, ustáleného před mnoha staletími. Stojíme tak před podivným a paradoxním fenoménem: zatímco pomoc a rozvojové plány jsou mařeny intrikami a nepochopitelnými politickými rozhodnutími, scestnými ideologickými vizemi nebo nepřekonatelnými celními bariérami, pro zbraně to neplatí; nezávisle na tom, odkud pocházejí, cirkulují v mnoha částech světa s arogantní a téměř absolutní svobodou . Tímto způsobem jsou živeny války, a nikoli lidé. A v některých případech je samotný hlad užíván jako zbraň.“

Ani dále papež nešetřil ostrými slovy: oběti narůstají, protože počet lidí, kteří umírají hladem a vyčerpáním se připočítává k těm, kdo umírají na bitevním poli a k mnoha civilistům, kteří skonali během bojů a atentátů. Jsme si toho plně vědomi, ale necháváme svoje svědomí spát, stáváme se necitlivými. Slovy je možné omlouvat, ale ne tváří v tvář tolika tragédiím.

„Nejslabší národy nejenom trpí válečnými konflikty, ale zároveň vidí, že je bržděna jakákoli pomoc. Proto je zapotřebí odbyrokratizovat vše, co brání uskutečňování cílů humanitární pomoci. (…) Potřebujeme opravdové hrdiny schopné otevírat cesty, stavět mosty a zeštíhlovat procedury, aby kladly důraz na tváře trpících. K tomuto cíli musejí rovněž směřovat iniciativy mezinárodního společenství.“

Nejde o to harmonizovat zájmy zakotvené v dostředivých národních vizích nebo hanebném sobectví, nýbrž o ochotu členských států ke vzájemné spolupráci, podotkl dále papež. „Proto by bylo velice důležité, kdyby politická vůle všech členských států umožnila rezolutně zvýšit účinnou ochotu spolupracovat se Světovým potravinovým programem, aby mohl nejenom odpovídat na urgence, ale také realizovat solidní a konzistentní projekty a prosazovat dlouhodobé rozvojové programy podle požadavků jednotlivých vlád a ve shodě s potřebami národů.“

Přítomné politiky a delegáty při Světovém potravinovém programu pak Svatý otec vybídl.

„Nenechte se přemoci častou únavou, ani se nedejte zdolat těžkostmi. Věřte v to, co děláte, a nadále do toho vkládejte nadšení, které je zárodkem velkodušnosti, jež může mocně vzklíčit. Dopřejte si luxus snít. Potřebujeme snílky, kteří potáhnou projekty.“

Katolická církev, věrna svému poslání, chce pracovat v souhře se všemi iniciativami, které usilují o ochranu lidské důstojnosti, zvláště těch lidí, jejichž práva jsou porušována, ujistil Svatý otec na závěr.

„Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít.“ V těchto slovech spočívá jedna z maxim křesťanství. Toto vyjádření, které překračuje náboženská vyznání a přesvědčení, lze nabídnout jako zlaté pravidlo našim národům. A nejen národu, ale celému lidstvu. Budoucnost národa spočívá v jeho schopnosti postarat se o své hladovějící a žíznící bratry. Schopností podpořit hladového a žíznivého lze měřit puls našeho lidství. Proto doufám, že boj za vykořenění hladu a žízně našich bratří i samotní naši bratři nás budou nadále interpelovat, nedají nám spát a umožní nám spřádat sny – obojí společně - abychom tvořivě hledali řešení vedoucí ke změně a proměně. Všemohoucí Bůh ať podporuje práci našich rukou svým požehnáním.“

Zakončil Svatý otec promluvu před výročním shromážděním Světového potravinového programu. Při odchodu z přednáškového sálu papež pozdravil několik zaměstnanců této humanitární organizace, kteří utrpěli zranění při misích ve světě.

V zahradě pak pozdravil děti, které docházejí do firemní školky. A v samém závěru návštěvy se spontánními slovy obrátil ke shromážděným zaměstnancům Světového potravinového programu, poté, co jeho výkonné ředitelce předal oficiální psaný text. „Vykonáváte skrytou práci, a přesto jste základem, bez něhož by se tato budova zhroutila“, řekl papež tisícovce funkcionářů.

„Vaše jména se objevují pouze na seznamu zaměstnanců a na konci měsíce na výplatní pásce, venku je nikdo nezná. Navzdory tomu vaše jména umožňují velikou práci, kterou je boj proti hladu. Díky vaší práci a obětem – byť nepatrným – dostane hodně dětí najíst a hlad mizí. Mnohokrát vám za to děkuji.“

Papež zaměstnancům popřál dostatek odvahy – takové, jakou se vyznačovali jejich „mučedníci“ – svědci, kteří zemřeli ve službě.

„Nikdy nezapomínejte na jména, která jsou napsána u vstupu. Jejich nositelé mohli vykonat to, co vykonali, díky své odvaze, víře ve svou práci a také díky vaší podpoře. Děkuji vám a prosím vás, modlete se za mne, abych také já dokázal dělat něco proti hladu.“

Řekl papež v závěru své dnešní návštěvy římského sídla Světového potravinového programu.

(RaVat)