Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Římský biskup v rámci Svatého roku Milosrdenství pozval kněze na třídenní exercicie, které vyvrcholí zítřejší liturgií slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova na Svatopetrském náměstí. Nejen z římské diecéze, ale z Itálie a z celého světa přišlo přibližně 6 000 diecézních i řeholních kněží. Tato masová, veřejná účast, ale především tento žánr papežského magisteria nemá v dějinách pastorační služby římských biskupů obdoby.
Mimořádné je rovněž osobní fyzické nasazení, ale zejména míra otevřenosti, s níž Petrův nástupce umožňuje každému věřícímu nahlédnout a sdílet spiritualitu služebného kněžství. Spojení jemnocitu a radikality, jež jsou jeho pastoračnímu stylu vlastní, vrcholí v jeho dnešních rozjímáních, kterými odhaluje svoje lidské i pastýřské nitro.

Celkem tři hodinové meditace, zasazené do denních modliteb římského breviáře, podal papež František postupně ve třech římských bazilikách (sv. Jana na Lateránu, Panny Marie Větší a svatého Pavla za hradbami). Ve všech sledovali shromáždění kněží všechna vystoupení Svatého otce jednou naživo a dvakrát v přímém televizním přenosu.
V lateránské bazilice, kterou organizátoři vyhradili kněžím římské diecéze, papež František v 10h dopoledne zahájil duchovní obnovu a mimo jiné řekl:

„Milosrdenství umožňuje nahlédnout, že objektivní cesty klasické mystiky – očistná, osvětná a sjednocující – nikdy nenásledují po sobě, takže by bylo možné je nechávat za sebou. Stále potřebujeme nové obrácení, více kontemplace a obnovu lásky. Tyto tři fáze se mísí a vracejí. Nic nesjednocuje s Bohem více než skutek milosrdenství – a to není přehnané. Nic nesjednocuje s Bohem více než skutek milosrdenství, ať už jde o milosrdenství, kterým nám Pán odpouští naše hříchy, anebo o milost, kterou nám uděluje, abychom prokazovali skutky milosrdenství v Jeho jménu. Nic neosvěcuje víru více než očista od našich hříchů, nic není jasnějšího než 25. kapitola Matouše a ono „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7) pro pochopení Boží vůle a poslání, které nám dává.“

V první meditaci papež František na základě podobenství o milosrdném Otci a marnotratném synu a s využitím Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly rozjímal o tajemném napětí mezi zahanbením a důstojností.

„Musíme stanout zde, v tomto prostoru, kde se snoubí naše nejostudnější bída s naší nejvznešenější důstojností. Co cítíme, když nám lidé líbají ruku, vnímáme svoji vnitřní bídu a Boží lid nám prokazuje poctu? To je situace, která nám pomůže to chápat. Opět tento protiklad. V tomto prostoru, kde se snoubí naše nejostudnější bída s naší nejvznešenější důstojností, musíme spočinout Špinaví, nečistí, malicherní, samolibí - samolibost je hříchem kněží - sobečtí a zároveň s umytýma nohama, povoláni a vyvoleni, určeni rozdávat rozmnožený chléb, dobrořečeni, milováni a opatrováni svým lidem. Jedině milosrdenství dělá takovéto postavení snesitelným. Bez něho se buď považujeme za spravedlivé jako farizeové anebo se odtahujeme jako ti, kdo se necítí hodni. V obou případech dochází k zatvrzování srdce. Buď když se cítíme spravedliví jako farizeové anebo když se odtahujeme jako ti, kdo se necítí hodni. Tady je třeba se hanbit důstojně. Obojí spolu.

Jděme ještě více do hloubky. Ptejme se: Proč je tak plodné toto napětí mezi ubohostí a důstojností, distancí a svátečností? Řekl bych, že je plodné, poněvadž jeho udržování se rodí ze svobodného rozhodování. A Pán jedná zásadně na naší svobodě, třebaže nám ve všem pomáhá. Milosrdenství je otázkou svobody. Cit proudí bezdečně, a když tvrdíme, že je niterný, zdálo by se, že je to synonymum „živočišnosti“. Ve skutečnosti však zvířata neznají „mravně“ motivované milosrdenství, třebaže některá mohou zakoušet něco jako soucit, jako např. věrný pes, který zůstává po boku svého nemocného pána. Milosrdenství je pohnutí, jež nastává v nitru, ale může vytrysknout také z pronikavého intelektuálního vjemu, který je přímý jako paprsek, avšak není proto méně složitý. Mnohé věci se vytuší, zakusí-li se milosrdenství. Například se porozumí tomu, že druhý je v zoufalé, extrémní situaci; že se mu děje cosi, co přesahuje jeho hříchy či jeho viny; rozumí se také tomu, že druhý je stejný a že se lze ocitnout na jeho místě; a že zlo je natolik obrovské a devastující, že se nevyřeší pouhou spravedlností... Nakonec se dojde k přesvědčení, že je zapotřebí nekonečného milosrdenství, jež je vlastní Kristovu Srdci, aby se odstranilo tolikeré zlo a utrpení, jež vidíme v životě lidí... Méně než milosrdenství nestačí.“

Druhou dnešní meditaci pronesl Petrův nástupce v poledne v bazilice Panny Marie Větší (foto), kde byli shromážděni kněží ze všech ostatních italských diecézí. Papež v ní rozjímal o hříchu jakožto skrýši milosrdenství. „Často se však stává – řekl - že náš hřích je jako cedník, děravý džbán, z něhož se milost zakrátko vytratí.“

„Pravou skrýší milosrdenství je samo obdržené milosrdenství, které znovu stvořilo srdce; „nový měch“, o kterém mluví Ježíš (srov. Lk 5,37); ozdravená studna. Vstupme proto do tajemství Syna, Ježíše, který je vtěleným milosrdenstvím Otce. Definitivní obraz skrýše milosrdenství nacházíme skrze rány zmrtvýchvstalého Pána; je to obraz otisku Bohem odčiněného hříchu, který nemizí docela, ani se neinfikuje. Je jizvou, nikoli hnisavou ranou. V Pánových ranách nacházíme milosrdenství. Svatý Bernard směle říká: Cítíš, že jsi ztracen, je ti zle? Vstup do Pánových útrob a tam nalezneš milosrdenství. V této „vnímavosti“ vlastní jizvám, které nám připomínají zranění, aniž by moc bolelo, a kúru, aniž bychom zapomínali na křehkost, sídlí božské milosrdenství. Sídlí v našich jizvách. Pánovy rány, které mu dodnes zůstávají, si odnesl s sebou. Má nádherné tělo, bez podlitin, ale s ranami, které si chtěl vzít s sebou. A jak je to s našimi jizvami? Každému z nás, pokud má nějakou jizvu a jde na lékařskou prohlídku, může lékař říci: „Co to bylo za operaci?“ Pohleďme na jizvy v duši – svědčí o zákroku, který jsi vykonal Ty, svým milosrdenstvím a léčbou… Ve vnímavosti zmrtvýchvstalého Krista, který uchovává rány nejenom na svých nohou a na svých rukou, ale i ve svém bolavém srdci, nacházíme správný smysl hříchu a milosti. Tam, v srdci posetém ranami. Rozjímáním bolavého srdce Páně zhlížíme se v Něm. Naše a Jeho srdce se připodobňují tím, že obě jsou raněná a resuscitovaná. Víme však, že Jeho srdce bylo čirou láskou a bylo raněno, protože se nechalo ranit; naše srdce je však čirou ránou, která je zahojena, protože se nechá milovat. Toto přijetí se stává skrýší milosrdenství.“

„Libá vůně Krista a světlo Jeho milosrdenství“ – takový název nesla třetí a závěrečná meditace, kterou Petrův nástupce ve čtyři hodiny odpoledne pronesl ve zcela zaplněné bazilice sv. Pavla za hradbami, kde ji vyslechli kněží ze zahraničí, kteří měli možnost využít simultánního tlumočení do více jazyků. Svatý otec rozjímal o skutcích milosrdenství v církvi a jejich sociální dimenzi. Podstatnou část meditace pak věnoval zpovědi, ve které je kněz „znamením a nástrojem milosrdné Boží lásky k hříšníkovi“. Vyšel přitom z Ježíšova rozhovoru s cizoložnicí (srov. Jan 8,3-11):

„Vždycky mne dojímá Pánův krok ve vztahu k cizoložné ženě. Neodsuzuje ji, „nectí“ zákon, a když po něm požadují, aby řekl, zda je třeba ji „kamenovat či nikoli“, nevysloví se a neuplatní zákon. Dělá, jako by nerozuměl, a poukazuje na něco jiného. Tak odstartoval proces v srdci té ženy, která potřebovala slyšet: „Ani já tě neodsuzuji“. Podal jí ruku a pozvedl ji, takže se mohla setkat s pohledem plným něhy, který proměnil její srdce. Někdy pociťuji směsici zármutku a rozhořčení, když někdo přepečlivě vysvětluje poslední radu „už nehřeš“. A používá tuto větu na „obranu“ Ježíše, aby se nepostřehlo, že byl přestoupen zákon. Myslím, že slova, která užívá Pán, jsou v plném souladu s jeho činy. Skutečnost, že se dvakrát sehnul a psal prstem na zem a vytvořil tak pauzu nejprve před tím, co řekl těm, kdo chtěli ženu kamenovat, a potom před tím, co řekl jí, je výrazem času, který si bere Pán, aby vynesl soud a odpustil. Tento čas odkazuje každého k jeho nitru a způsobuje, že se soudci vytratí. Ve svém dialogu s touto ženou Pán otevírá další prostory: Jedním je prostor neodsuzování. Evangelium tento uprázdněný prostor zdůrazňuje. Ježíš nás vtahuje do svého pohledu a říká nám, že „okolo nevidí nikoho kromě ženy před sebou“. Potom pobídne Ježíš otázkou onu ženu, aby se rozhlédla kolem: „Kam se poděli ti, kdo si tě už někam zařadili?“ (to slovo je důležité, protože vypovídá o něčem, co velice odmítáme, tedy skutečnosti, že nás druzí „nálepkují“ a karikují...) A jakmile jí ukáže onen prostor oproštěný od soudu druhých, řekne jí, že ani on jej nenaruší svými kameny: „Ani já tě nedosuzuji.“ A v té chvíli jí otevře další svobodný prostor: „Jdi a od nynějška už nehřeš.“ Přikázání se dává pro budoucnost, na pomoc v chůzi, na „cestu v lásce“. Toto je delikátnost milosrdenství, které se s lítostí dívá do minulosti a s povzbuzením do budoucnosti. Slova „už nehřeš“ nejsou něčím samozřejmým. Pán je vyslovuje „spolu s ní“, pomáhá jí vyslovit, co sama cítí: svobodné „ne“ adresované hříchu podobně jako Mariino „ano“ patřící milosti. Výraz „ne“ směřuje ke kořeni hříchu každého člověka. U ženy se jednalo o sociální hřích, o hřích té, ke které druzí přistupují, aby s ní byli, anebo ji kamenovali. Pán jí proto nejenom vyklízí cestu, ale uvádí ji do pohybu, aby už nebyla „předmětem“ pohledu druhých, ale protagonistkou. Myslím si, že „nehřešit“ tu neoznačuje pouze morální aspekt, ale typ hříchu, který jí nedovoluje, aby žila svůj život. Také ochrnulému u rybníku Siloe Ježíš říká: „Už nehřeš“ (Jan 5,14), ale poněvadž se ospravedlňoval chmurnými okolnostmi, jež na něho dolehly, a – narozdíl od oné ženy – se považoval za oběť, ještě ho trochu popíchne, když dodá „aby tě nestihlo ještě něco horšího“. Pán využívá jeho způsobu myšlení a jeho obav, aby jej vyprostil z jeho ochrnutí. Řekněme, že jej burcuje strachem. Každý z nás tak musí tomuto „už nehřeš“ naslouchat niterně, osobně.“

Řekl mimo jiné papež František ve třetí meditaci dnešní duchovní obnovy určené kněžím v rámci Svatého roku Milosrdenství.

PLNÉ ZNĚNÍ VŠECH tří papežových MEDITACÍ je ZDE

(RaVat)