Nový portál Vatikánského rozhlasu

Židé prý říkají ve formě přísloví: ?Každý člověk věří, že má dost rozumu, ale že má málo peněz. Ve skutečnosti, kdo má doopravdy rozum, dříve nebo později bude mít i peníze.? Je to rčení, které je v tradici Starého zákona. I tam se cení moudrost nade všecko. Kdo tu má, všecko ostatní bude přidáno. To prohlásil i sám Šalomoun, když ho Hospodin vyzval, aby vyslovil své nejlepší přání (1 Kr 3,11).

Moudrost však není jenom ideál Židů. Její chvály najdeme v příslovích všech národů a skoro všude se vyskytuje jakýsi druh sapienciální literatury, úvahy o tom, jak žít moudře a strávit rozumně krátký život, který máme. Jihoameričané přirovnávají moudrost k soli, bez které se každé maso zkazí, pro Asyřany je rozvážnost pramen uprostřed oázy. Bez něho by tu byla jen poušť. Řecká ?filozofie? znamená v překladu: lásku k moudrosti. Má různá jména. Říká se jí také rozvážnost, rozumnost. Je tedy schopnost rozvážit věci, uvažovat rozumem. Ale není každá činnost rozumu moudrostí. Známe lidi, kterým říkáme, že jsou velmi chytří, ale bohužel nejsou dost rozumní, rozvážní. O jiných se tvrdí, že jsou inteligentní, že mají velké talenty ke studiu, že jsou možná i učení, ale přesto nedokáží být rozvážnými, mají velké vlastnosti rozumu, ale ne rozumnost.

Být moudrým není totéž, co mít mnoho znalostí. Je to spíše praktická dovednost umět znalostí použít tak, aby sloužily k životu, umět odhadnout jejich cenu. Ve starozákonní literatuře se moudrost obyčejně spojuje s bohatstvím, s blahobytem, s životním úspěchem. Cokoli vezme do ruky moudrý, to vzkvétá. Proti němu se staví jako protiklad blázen, nemoudrý (srov. Ž 1). Čehokoli ten se dotkne, přijde na mizinu. Mohli bychom i říci, že chytrost je znalost jednostranná, znalost věcí. Moudrost je dvoustranná: zná věci, ale zná i život, do kterého věci zapadají, kde mají funkci. Je to tedy umění žít. Ale právě proto je moudrost tak rozdílná, tak mnohoznačná, kolik je různých životů a pojetí v životě. Nikdy se nedají sestavit předpisy moudrého života. Obyčejně se zkušenosti moudrých vyjadřují jenom v příslovích a aforismech. Je i v nich obsažena věkovitá zkušenost, ale ani ta se nedá mechanicky aplikovat kdykoli a kdekoli.

Je moudrých na světě mnoho nebo málo? I Písmo opakuje to, co tak často slyšíme: ?Bláznů je na světě bezmezný počet? (Kaz 1,15). ?Proti hlouposti bojují i bohové nadarmo,? píše Goethe. Je to pravda, nebo se tím spíše vyjadřuje typické pohrdání jedněch vůči druhým? Takzvaní mudrci vždycky tvoři kastu mála vyvolených, kteří se stýkali jenom mezi sebou a pro ostatní měli jenom posměch nebo nezájem nebo útrpnost.

Čím to je? Zdá se, že je to nevyhnutelné. Řekli jsme, že je moudrost umění žít. O životě má však každý člověk své vlastní mínění. Protože své mínění obyčejně považuje za jediné správné, není divu, že jsou všichni ostatní z jeho duševního klanu, z jeho sektářského kroužku vyloučeni. Nemohou se tam ani o přijetí ucházet, protože nemají podmínky, které jsou k tomu potřebné, ještě tak daleko nedorostli, nejsou vyvolení. Tak se stalo, že všichni moudří mají svou typickou moudrost a že tato vrcholná lidská vlastnost nakonec lidi ještě více rozděluje, místo aby je spojovala. Existuje nějaká moudrost všeobecně lidská, která by byla přístupná všem bez rozdílů?

Církev se jmenuje katolická, tj. všeobecná, určená pro všechny. Učí, že Bůh poskytuje všem lidem na světě alespoň tolik moudrosti, aby se spasili, tj. aby zachránili život na věčnost. To je jistě už mnoho a je to v dějinách lidstva novost. Ve Starém zákoně se staví proti sobě moudří a blázni. V Novém zákoně jsou blázni nahrazeni výrazem hříšníci. Řecké slovo pro hříšníka, harmatolos, znamená filologicky toho, kdo si spletl cestu, kdo jde špatně. Ale v duchu evangelia už to není proto, že by k rozpoznání cesty neměl dostatečné intelektuální schopnosti, ale je to ten, kdo vědomě a dobrovolně odmítá následovat toho, kdo o sobě řekl, že je cesta, pravda a život (Jn 14,6). K rozpoznání této pravdivé životní cesty, k této moudrosti není potřeba dorůstat intelektuálně. Kristus naopak blahoslaví maličké. ?Děkuji ti, Otče, pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozvážnými a že jsi je zjevil maličkým? (Mt 11,25).

Ale tu nás napadne námitka: Při vší své katolicitě, všeobecnosti, není i křesťanská moudrost něčím, co je rezervováno jenom pro vyvolené, i když se jim skromně říká ?maličcí?? (Mt 11,25). I dějinný vývoj, jak se zdá, to potvrzuje. Přímých Ježíšových učedníků byl jen malý hlouček. Když se rozešli do celého světa, cítili se sami ?solí země? (Mt 5,13). Když se celá římská říše pokřesťanštila navenek, praví křesťané utíkali do pouště, tvořili hloučky a skupiny v klášteřích. A dnes? P. Rahner píše, že si musejí křesťané v dnešní Evropě znovu začít navykat, že jich je jen málo.

Co je na křesťanské moudrosti tak těžkého, že i když je pro všechny, přece jenom se masy od ní vzdalují? Profánní moudrost, rozumnost, je spojena s nadáním rozumu. To pak je většinou vrozené, nedosažitelné těm, kterým to není dáno. Křesťanská moudrost je také poznání, je to chápání života věčného, života Božího, a všech věcí ve vztahu k Bohu Otci. Tak daleko však nepronikne rozum, ale jenom důvěra a láska.

Bazil Vyšeslavcev definuje lapidárně dvěma větami dvojí moudrost, světskou a křesťanskou. Píše: ?Pro racionalismus je charakteristický výrok Leonarda da Vinci: velké poznání je matkou velké lásky. Pro nás křesťany platí opak: Velká láska je matkou velkého poznání.? To první je přirozené. Každý, kdo něco pěkného objevil, má to rád. Tak je tomu v přírodě, v umění. Boha však, který je láska svou podstatou (1 Jn 4,16) nikdo neobjeví, nepozná, nezačne-li ho mít nejdříve rád. Kdo tedy Boha a bližního v Bohu nemiluje, nepochopí nikdy křesťanství, jeho moudrost je mu uzavřena.

A přece jsou k lásce povoláni všichni. Je tedy křesťanská moudrost pro všechny. Ale zajímavé je, že plně jsou k ní disponováni jenom ti, kterým evangelium říká ?maličcí?: ?Nebudete-li jako maličcí, nevejdete do Božího království? (Mt 18,3). Být takovým je lehké nebo těžké, ale překážky nejsou nikdy ze strany Boží, ale jenom z naší.