Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   9. 10. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty



O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

8.4.2016 

Amoris laetitia - druhá kapitola

Česká sekce RV

DRUHÁ KAPITOLA: Realita a problémy rodin

31. Dobro rodiny je rozhodující pro budoucnost světa a církve. Existuje bezpočet analýz zabývajících se manželstvím a rodinou, jejich nynějšími těžkostmi a problémy. Je zdravé věnovat pozornost konkrétní realitě, protože „požadavky a výzvy Ducha svatého jsou patrny také z událostí dějin“, jimiž „může být církev přivedena ke hlubšímu poznání nevyčerpatelného tajemství manželství a rodiny.“[8] Nečiním si nárok prezentovat zde všechno, co by bylo možné říci na téma rodiny v nynějším kontextu. Ale poněvadž synodální otcové pohlédli na realitu rodin celého světa, považuji za vhodné shrnout některé z jejich pastorálních příspěvků a přidat jiné starosti, které vyplývají z mého vlastního pohledu.

Nynější situace rodiny

32. „S věrností Kristovu učení hledíme na dnešní rodinu v celé její komplexnosti, s jejími světly i stíny. [...] Antropologicko-kulturní změna dnes ovlivňuje všechny aspekty života a vyžaduje analytický a diversifikovaný přístup.“[9] V kontextu několika minulých desetiletí španělští biskupové zaznamenali, že v domácnosti jsou větší prostory svobody, „rovné dělení funkcí, odpovědností a úkolů [...] Větší docenění osobní komunikace mezi manželi přispívá ke zlidštění celého rodinného soužití [...] Ani společnost, v níž žijeme, ani ta, ke které spějeme, neumožňuje nerozlišené přežívání minulých forem a vzorců.“[10] „Jsme si však vědomi hlavního směřování antropologicko-kulturních změn, v jejichž důsledku jsou jedinci méně než v minulosti ve svém citovém a rodinném životě podporováni strukturami společnosti.“[11]

33. Na druhé straně „je třeba rovněž vzít v úvahu rostoucí nebezpečí představované vyhroceným individualismem, který znetvořuje rodinné vazby, považuje každého člena rodiny za ostrov a v určitých případech prosazuje ideu subjektu utvářejícího se podle svých přání chápaných jako absolutno.“[12] „Napětí způsobená vyostřenou individualistickou kulturou vlastnění a potěšení vytvářejí uvnitř rodin atmosféru netolerance a agresivity.“[13] Chtěl bych poukázat na nynější životní rytmus, stres, sociální a pracovní organizaci, protože jsou to kulturní faktory, které ohrožují možnost přijímat definitivní rozhodnutí. Vyskytují se také dvojznačné jevy. Například je ceněna personalizace zaměřená na autenticitu spíše než na reproduci předem daného jednání. Je to hodnota, která může prosazovat různé schopnosti a spontaneitu, ale je-li orientována špatně, může vytvářet postoje stálé nedůvěry, útěk od závazků, uzavřenost v pohodlí a aroganci. Svobodná volba umožňuje projektovat vlastní život a rozvíjet ze sebe to nejlepší, ale pokud chybějí šlechetné cíle a osobní kázeň, zvrhne se v neschopnost velkorysého odevzdání. V mnoha zemích, kde se snižuje počet manželství, totiž roste počet lidí, kteří se rozhodli žít sami anebo v soužití bez společné domácnosti. Můžeme zmínit také chvályhodný smysl pro spravedlnost; je-li však špatně chápán, přetváří občany v klienty, kteří si nárokují pouze poskytování služeb.

34. Jsou-li tato rizika přenesena na koncepci rodiny, může se rodina stát jakýmsi průchozím místem, do něhož se lze utéci, pokud se to jeví výhodným, anebo od kterého se vyžadují práva, zatímco svazky jsou vydány nejistotě vrtkavých přání a okolností. Dnes je v podstatě snadné zaměnit pravou svobodu za ideu, že každý soudí, jak jej napadne, jako by nad jednotlivci neexistovaly pravdy, hodnoty a principy, které nás usměrňují, jako by všechno bylo stejné a muselo se povolit cokoliv. Manželský ideál a jeho závazek výlučnosti a stability je v takovém kontextu ničen nahodilými konvencemi nebo citovými rozmary. Vyvstávají obavy ze samoty a touha po chráněném prostoru věrnosti, ale současně roste bázeň před uvíznutím ve vztahu, který může odročit uspokojení osobních aspirací.

35. Jako křesťané nemůžeme přestat nabízet manželství, abychom neodporovali aktuálnímu cítění, byli módní anebo kvůli pocitu méněcennosti vzhledem k morálnímu a lidskému úpadku. Zbavovali bychom tak svět hodnot, které můžeme a máme nabízet. Jistěže nemá smysl zůstat u rétorického pranýřování nynějších nešvarů, jako bychom tím mohli něco změnit. Stejně tak nepomůže ukládat normy mocí autority. Žádá se po nás odpovědnější a velkorysejší snaha, která spočívá v prezentaci důvodů a motivací pro volbu manželství a rodiny, aby tak lidé měli větší ochotu odpovědět na milost, kterou jim nabízí Bůh.

36. Zároveň máme být pokorní a realističtí, abychom uznali, že náš způsob prezentace křesťanského přesvědčení a zacházení s lidmi někdy přispěly ke vzniku toho, na co si dnes stěžujeme, a ozdravná sebekritická reakce je tedy na nás. Kromě toho jsme často prezentovali manželství způsobem, který jeho sjednocující účel, pozvání k růstu v lásce a ideál vzájemné pomoci ponechával ve stínu téměř exkluzivního důrazu na povinnost plodit potomstvo. Také jsme nedoprovázeli dobře novomanžele v prvních letech jejich života nabídkou přizpůsobenou jejich pracovní době, jejich jazyku a jejich nejkonkrétnějším starostem. Jindy jsme prezentovali příliš abstraktní a téměř uměle zbudovaný teologický ideál vzdálený konkrétní situaci a skutečným možnostem rodin takových, jaké jsou. Tato vypjatá idealizace, zejména pokud jsme nevzbudili důvěru v milost, nevedla k tomu, že se manželství stalo více přitažlivým a touženým, nýbrž zcela naopak.

37. Dlouhou dobu jsme si mysleli, že jsme pouhým důrazem na věroučné, bioetické a morální otázky bez motivování otevřenosti vůči milosti již dostatečně podpořili rodiny, upevnili svazek manželů a naplnili jejich společný život smyslem. S potížemi podáváme manželství jako dynamickou cestu růstu a realizace spíše než jako tíhu, kterou je třeba celý život snášet. Nesnadno také dáváme prostor vědomí věřících, kteří častokrát velmi dobře odpovídají evangeliu v rámci svých omezení a mohou nést dál svoje osobní rozlišování situací, ve kterých se hroutí všechna schémata. Jsme povoláni formovat svědomí, nikoli vznášet nárok jej nahradit.

38. Je třeba děkovat za to, že většina lidí si váží rodinných vztahů, které jsou trvalé a zajišťují úctu k druhému. Proto si váží toho, že církev nabízí doprovázení a pomoc v otázkách spojených s růstem lásky, překonáváním konfliktů a výchovou dětí. Mnozí si váží síly milosti, kterou zakoušejí ve svátosti smíření a eucharistie, které jim umožňují čelit výzvám manželství a rodiny. V některých zemích, zvláště v různých částech Afriky, sekularismus nedokázal oslabit některé tradiční hodnoty a v každém manželství se rodí mocná jednota dvou širších rodin, kde dosud platí dobře definovaný systém řízení sporů a těžkostí. V nynějším světě má váhu rovněž svědectví manželů, kteří nejenom obstáli ve zkoušce času, ale nadále uskutečňují společný plán a uchovávají svoje city. Otevírá to brány pozitivní, přívětivé pastoraci, která umožňuje postupně prohlubovat požadavky evangelia. Nicméně častokrát jsme zaujímali obranný postoj, plýtvali pastorační energií, množili výpady proti úpadku světa a prokazovali malou konstruktivní schopnost indikovat cesty ke štěstí. Mnozí nevnímají, že by poselství církve o manželství a rodině bylo zřetelným odleskem kázání a postojů Ježíše, který nabízel zároveň náročný ideál a nikdy nepostrádal blízkost a soucit s křehkými lidmi jako Samaritánka či cizoložná žena.

39. To neznamená nevidět kulturní úpadek, který neprosazuje lásku a oddanost. Konzultace, které předcházely dvěma posledním synodám, vynesly na povrch různé příznaky „kultury provizoria“. Mám na mysli například rychlost, s níž lidé přecházejí od jednoho citového vztahu ke druhému. Myslí si, že láska se může stejně jako v sociálních sítích připojit nebo odpojitt podle libosti uživatele a popřípadě ihned zablokovat. Mám na mysli také bázeň, kterou vzbuzuje perspektiva trvalého závazku, obsesi volného času, vztahy, jež propočítavají náklady a zisky a udržují se jedině, pokud jsou prostředkem, jak se vyhnout samotě, zajistit si pocit ochrany nebo požívat nějaké výhody. Na citové vztahy přechází to, co se děje s předměty a s životním prostředím: všechno lze odepsat, kdokoliv je na jedno použití, promarní se a zničí, využije a vymačká, dokud slouží. A potom sbohem. Narcismus činí lidi neschopnými dívat se nad sebe a svoje přání a potřeby. Kdo však druhé používá, skončí dříve či později jako používaný, manipulovaný a vydaný téže logice. Stojí za zmínku skutečnost, že vazby se často hroutí mezi dospělými lidmi, kteří hledají svoji „autonomii“ a odmítají ideál společného stárnutí ve vzájemné péči a pomoci.

40. „Navzdory riziku přílišného zjednodušení můžeme říci, že žijeme v kultuře vyvíjející na mladé nátlak, aby nezakládali rodiny, protože nemají vyhlídky do budoucnosti. Tatáž kultura ovšem nabízí jiným takovou škálu možností, že jsou od zakládání rodiny rovněž odrazováni.“[14] V některých zemích jsou mnozí mladí lidé „často vedeni k tomu, aby odkládali svatbu kvůli problémům ekonomického, pracovního či studijního charakteru. Někdy tomu tak je i z jiných důvodů, jako je vliv ideologií, které znevažují manželství a rodinu, zkušenost ztroskotání u jiných dvojic, což nechtějí riskovat, obava před něčím, co považují za příliš velké a posvátné, společenská příležitost a ekonomické výhody vyplývající z faktického soužití, výhradně citové a romantické chápání lásky, strach ze ztráty svobody a autonomie, odmítání něčeho, co se vnímá institucionálně a byrokraticky.“[15] Potřebujeme nalézt slova, motivace a svědectví, které nám pomohou dotknout se těch nejniternějších tkání mladých lidí tam, kde jsou nejvíce schopni velkorysosti, závazku, lásky i hrdinství, abychom je tak vybízeli k nadšení a odvážnému přijetí výzvy manželství.

41. Synodální otcové poukázali na nynější „kulturní tendence nutící k zdánlivě bezmezné afektivitě, [...] narcistní, nestabilní a proměnlivá afektivitě, která nenapomáhá osobám k dosažení jejich zralosti.“ Vyjádřili znepokojení nad „šířením pornografie a komercionalizace těla, k nimž přispívá i perverzní užívání internetu“ a nad „situací lidí, kteří jsou nuceni praktikovat prostituci.“ V tomto kontextu „jsou manželské dvojice často nejisté, váhají a mají těžkost s nalezením způsobů svého růstu. Mnozí mají tendenci zůstávat na primárních stádiích emočního a sexuálního života. Krize manželů destabilizuje rodinu a kvůli rozlukám a rozvodům může mít řadu důsledků pro dospělé, děti i společnost a oslabovat jedince i společenské vazby.“[16] Manželské krize se často řeší „unáhleně a bez odvahy k trpělivosti, k ověření pravdy, ke vzájemnému odpuštění, ke smíření a také k oběti. Selhání pak způsobují nové vztahy, nové svazky, nová spojení a nové sňatky, čímž se vytvářejí komplikované situace, problematické pro rozhodování křesťana.“[17]

42. „Rovněž demografický pokles, způsobený smýšlením směřujícím proti natalitě a prosazovaný světovými politikami reprodukčního zdraví, nejenže vede k situaci, kdy není zajištěna mezigenerační reprodukce, ale také představuje riziko, že časem dojde k ekonomickému zchudnutí a ke ztrátě naděje v budoucnost. Taktéž rozvoj biotechnologií měl silný dopad na natalitu.“[18] K tomu lze přidat další faktory jako „industrializace, sexuální revoluce, obava z přelidnění, ekonomické problémy [...] Konzumní společnost rovněž může odrazovat lidi od toho, aby měli děti, i kvůli pouhému zachování svobody a vlastního životního stylu.“[19] Je pravda, že správné svědomí manželů, pokud byli velkorysí v předávání života, může vést k rozhodnutí omezit počet dětí z důvodů dostatečně vážných, ale církev stále „z lásky k důstojnosti svědomí ze všech sil odmítá donucovací zásahy státu ve prospěch antikoncepce, sterilizace nebo dokonce potratu.“[20] Takováto opatření jsou nepřijatelná i v místech s vysokou porodností. Je však třeba zmínit, že politici je prosazují i v některých zemích, které trpí dramaticky nízkou porodností. Jak ukázali korejští biskupové, „takové jednání je rozporné a nedostává své povinnosti“.[21]

43. Oslabení víry a náboženské praxe v některých společnostech ovlivňuje rodiny, vystavuje je samotě a jejím těžkostem. Synodální otcové prohlásili, že „jedním z největších druhů chudoby v současné kultuře je samota jako důsledek nepřítomnosti Boha v životě lidí a křehkosti vztahů. Existuje rovněž všeobecný pocit bezmoci vůči sociálně-ekonomické realitě, který často končí u toho, že rodiny zdrcuje. [...] Rodiny se často cítí být opuštěné kvůli nezájmu a malé pozornosti ze strany institucí. Negativní důsledky z hlediska organizace společnosti jsou zřejmé: sahají od demografické krize až po problémy s výchovou, od těžkosti s přijetím rodícího se života až po vnímání přítomnosti starých lidí jako zátěže, až k citovému strádání, jež často vede dokonce i k násilí. Je zodpovědností státu, aby vytvářel legislativní a pracovní podmínky zaručující mladým budoucnost a aby jim napomáhal k realizaci plánovaného založení rodiny.“[22]

44. Nedostatek důstojného a náležitého bydlení vede často k odkládání formalizace vztahu. Je třeba připomínat, že „rodina má právo na slušný byt odpovídající rodinnému životu a počtu jejích členů, v prostředí, kde základní služby potřebné pro život rodiny a občanů jsou zabezpečeny.“[23] Rodina a dům k sobě vzájemně odkazují. Tento příklad ukazuje, že musíme klást důraz na práva rodiny a nikoli jenom na práva jednotlivce. Rodina je dobro, od něhož společnost nemůže odhlížet a které potřebuje ochranu.[24] Obrana těchto práv je „prorockou výzvou ku prospěchu rodinné instituce, která má být respektována a bráněna před veškerou uzurpací“[25] zejména v nynější době, kdy se jí v politických plánech dostává málo prostoru. Rodiny mají kromě jiného „právo očekávat od veřejné moci spravedlivou rodinnou politiku v otázkách právních, hospodářských, sociálních a finančních“.[26] Dramatické je někdy soužení rodin, když při onemocnění svého drahého nemají přístup k odpovídající zdravotní péči anebo dlouho čekají na důstojné zaměstnání. „Ekonomické tlaky vylučují rodiny z přístupu ke vzdělání a k aktivnímu kulturnímu a společenskému životu. Současný ekonomický systém vytváří různé formy společenského vyloučení. Rodiny trpí zvláště problémy týkajícími se práce. Mladí mají málo možností a pracovní nabídka je velmi výběrová a na omezenou dobu. Pracovní dny bývají dlouhé a často jsou zatíženy dlouhodobými pracovními pobyty mimo domov. To nenapomáhá členům rodiny, aby se setkávali mezi sebou a s dětmi a tak mohli každodenně posilovat své vztahy.“[27]

45. „Především v některých zemích se mnoho dětí rodí mimo manželství a je mnoho takových, které vyrůstají pouze s jedním rodičem nebo v rozšířeném či restrukturovaném rodinném prostředí. [...] Sexuální zneužívání dětí představuje jeden z nejvíce pobuřujících a nejzvrhlejších jevů v současné společnosti. Rovněž společnosti, které zakusily násilí z důvodu války, terorismu nebo přítomnosti organizovaného zločinu, zažívají zhoršenou situaci rodin a především ve velkých metropolích a na jejich periferiích roste fenomén tzv. dětí z ulice.“[28] Sexuální zneužívání dětí se stává ještě skandálnější, když k němu dochází tam, kde by měly být chráněny, zvláště v rodinách, ve školách a v křesťanských komunitách a institucích.[29]

46. Migrace „představuje další znamení doby, jemuž je třeba čelit a chápat tíhu všech jeho důsledků pro život rodiny.“[30] Poslední synoda položila velký důraz na tuto problematiku a prohlásila, že „se různým způsobem a v různých částech světa týká celých národů. V této oblasti sehrávala církev prvořadou úlohu. Potřeba udržet si a rozvíjet toto evangelní svědectví (srov. Mt 25,35) se dnes zdá být naléhavější než kdykoli jindy. [...] Lidská mobilita, která odpovídá přirozenému historickému pohybu národů, se může jevit jako autentické bohatství jak pro rodinu, která emigruje, tak i pro zemi, která ji přijímá. Jinou věcí je vynucená migrace rodin, plod válečných situací, pronásledování, chudoby a nespravedlnosti; taková migrace je poznamenána útrapami na cestě, jež často ohrožují život, vyvolávají v lidech trauma a destabilizují rodiny. Doprovázení migrantů vyžaduje zvláštní pastoraci orientovanou na migrující rodiny a také na členy rodinného společenství, kteří zůstali na původním místě. To se má uskutečňovat rovněž pomocí specifické pastorační péče prováděné s ohledem na jejich kulturu, na jejich výchozí náboženskou a lidskou formaci a na duchovní bohatství jejich obřadů a tradic. [...] Migrace se jeví jako zvláště dramatická a zničující pro rodiny i pro jednotlivce, pokud k ní dochází nezákonně a za pomoci mezinárodních organizací obchodujících s lidmi. Totéž lze říci i o migraci žen a dětí bez doprovodu, nucených k dlouhodobým přechodným pobytům v utečeneckých táborech, kde není možné zahájit proces integrace. Extrémní chudoba a další rozvratné situace někdy vedou rodiny až k tomu, že prodávají své děti k prostituci nebo k obchodu s orgány.“[31] „Velkou zkoušku – nejen pro církev, ale pro celé mezinárodní společenství – představuje pronásledování křesťanů i etnických a náboženských menšin v různých částech světa a především na Blízkém východě. Je třeba podporovat každé úsilí, které směřuje k udržení přítomnosti křesťanských rodin a společenství v jejich původních zemích.“[32]

47. Otcové věnovali zvláštní pozornost také „rodinám postižených osob, jejichž handicap vpadne do života, stává se obrovskou a neočekávanou výzvou narušující rovnováhu, touhy a očekávání. [...] Velký obdiv si zasluhují rodiny, které s láskou přijímají těžkou zkoušku postižení svého dítěte. Jsou věrné daru života a tím dávají církvi a společnosti cenné svědectví. Na cestě přijímání a ohleduplnosti k tomuto tajemství zranitelnosti může rodina a spolu s ní křesťanské společenství objevovat nové úkony a výrazy, způsoby chápání a totožnosti. Osoby s postižením představují pro rodinu dar a příležitost k růstu v lásce, ve vzájemné pomoci a v jednotě. [...] Rodina, která s výrazem víry přijímá přítomnost lidí s postižením, dokáže poznávat a zaručovat se za kvalitu a hodnotu každého života s jeho potřebami, právy a příležitostmi. V každé životní fázi dokáže podněcovat služby a péči a prosazovat společenskost a lásku.“[33] Rád bych zdůraznil, že pozornost věnovaná jak migrantům, tak lidem s postižením, je znamením Ducha. Obě situace jsou totiž paradigmatické: ukazují zejména způsob, jakým se dnes žije logika milosrdné pohostinnosti a integrace křehkých lidí.

48. „Většina rodin respektuje staré lidi, obklopuje je láskou a považuje je za požehnání. Zvláštní ocenění patří sdružením a hnutím rodin, která pracují pro duchovní a sociální prospěch starých lidí [...] Ve vysoce industrializovaných společnostech, kde při poklesu porodnosti má jejich počet tendenci k růstu, existuje riziko, že budou vnímáni jako zátěž. Taktéž péče, kterou vyžadují, často vystavuje jejich blízké tvrdé zkoušce.“[34] „Docenit závěrečnou fázi života je dnes tím potřebnější, čím větší je všemožná snaha o vytěsnění okamžiku přechodu. Křehkosti a závislosti starých lidí se někdy zlovolně využívá k pouhému ekonomickému obohacení. Mnohé rodiny nás učí, že je možné čelit posledním etapám života tím, že se zdůrazňuje smysl naplnění celého lidského života jeho začleněním do velikonočního tajemství. Velký počet starých bývá přijímán do církevních zařízení, kde mohou žít materiálně i duchovně v pokojném rodinném prostředí. Eutanazie a asistovaná sebevražda jsou pro rodiny na celém světě vážnou hrozbou. V mnohých státech je jejich provádění legální. Církev se ostře staví proti této praxi a zároveň cítí povinnost pomáhat rodinám, které pečují o své staré a nemocné členy.“[35]

49. Chci vyzdvihnout situaci rodin drcených chudobou, které jsou různými způsoby penalizovány a kde jsou krajní životní stavy prožívány s drásavou bolestí. Setkávají-li se s těžkostmi všichni, pak ve velmi chudém domě jsou ještě tvrdší.[36] Když má například žena vychovávat svoje dítě sama, protože je po rozvodu nebo z jiných důvodů musí být v zaměstnání a nemůže dítě svěřit jiné osobě, vyrůstá pak dítě osamoceně, což jej vystavuje všemožným rizikům a jeho zrání je oslabováno. V obtížných situacích, které zakoušejí lidé v největší nouzi, musí církev prokazovat zvláštní snahu chápat, těšit, integrovat a nezatěžovat je normami jako kamením. Tak se totiž dosáhne pouze toho, že se tito lidé budou považovat za odsouzené a opuštěné právě onou Matkou, která je povolána přinášet Boží milosrdenství. Místo nabízené ozdravující síly milosti a evangelního světla tak někteří chtějí „indoktrinovat“ evangelium a proměnit je „v mrtvé doktriny, jimiž kamenuje druhé“.[37]

Některé výzvy

50. Odpovědi obdržené na konzultacích obou synodálních zasedání zmiňují nejrůznější situace, které kladou nové výzvy. Kromě těch již citovaných se mnozí zaměřili na výchovnou funkci, která prochází těžkostmi, neboť kromě jiných příčin se rodiče vracejí domů unaveni, bez ochoty k rozmluvě; v mnoha rodinách neexistuje ani zvyk společného jídla a kromě závislosti na televizi narůstá velká rozmanitost nabízené zábavy. Rodičům to ztěžuje předávání víry dětem. Dále bylo konstatováno, že rodiny často trpí enormní úzkostí. Zdá se, že si dělají větší starosti o budoucnost než o sdílení přítomnosti. Tato kulturní otázka narůstá v důsledku nejisté profesní budoucnosti, ekonomické nejistoty či obav o budoucnost dětí.

51. Jako metla naší doby byla zmíněna také drogová závislost, která sužuje četné rodiny a nezřídka je zničí. Něco podobného se děje u alkoholismu, hazardních her či jiných závislostí. Rodina by měla být místem prevence a dobrých pravidel, ale společnost a politika nechápou, že riziková rodina „ztrácí schopnost reagovat pomocí svým členům [...] Vnímáme vážné důsledky tohoto zlomu ve zničených rodinách, vykořenění potomků, opuštěných starých lidí, dětí, které jsou sirotky, ačkoli jejich rodiče žijí, dezorientovaných adolescentů a bezuzdné mládeže“.[38] Jak ukázali biskupové Mexika, vyskytují se tristní situace násilí v rodinách, které se stávají živnou půdou nových forem sociální agresivity, protože „rodinné vztahy vysvětlují osobnostní sklon k násilí. V rodině, které takto působí, chybí komunikace, převládají obranné postoje a jejich členové se vzájemně nepodporují; neexistují v nich rodinné aktivity, které podporují sdílení, vztahy mezi rodiči jsou často konfliktní a násilné a vztahy mezi rodiči a potomky se vyznačují nevraživostí. Násilí v rodinách je školou nevole a zášti v základních lidských vztazích.“[39]

52. Nikdo se nemůže domnívat, že oslabování rodiny jakožto přirozeného společenství založeného na manželství je něčím, co společnosti prospívá. Dochází k opaku: překáží lidem v dozrávání, v péči o společenské hodnoty i v mravním rozvoji měst a obcí. Už se jasně nevnímá, že jedině výlučné a nerozlučné spojení muže a ženy plní sociální funkci, protože je stabilním závazkem a umožňuje plodnost. Musíme uznat velkou rozmanitost rodinných situací, které mohou skýtat jakési životní uspořádání, avšak fakticky existující soužití nebo soužití osob téhož pohlaví, například, není možné zjednodušeně klást na roveň manželství. Žádný svazek, který je nepevný nebo uzavřený pro předávání života, nezajistí budoucnost společnosti. Kdo se však dnes zaobírá podporou manželů a pomáhá jim překonávat rizika, která je ohrožují, doprovází je v jejich výchovném poslání a stimuluje stabilitu manželského sjednocení?

53. „V některých společnostech se ještě uplatňuje praxe polygamie. [...] V mnoha prostředích, a to nejen na Západě, se značně šíří praxe soužití, které předchází manželství, anebo i takových soužití, jež ani nesměřují k tomu, aby získala formu institucionálního svazku.“[40] V různých zemích legislativa usnadňuje vývoj rozmanitých alternativ, takže manželství spojené s výlučností, nerozlučností a otevřeností životu vypadá jako zastaralá nabídka mezi mnoha dalšími. V mnoha zemích pokračuje právní dekonstrukce rodiny a schvaluje takové formy, které se zakládají téměř výlučně na paradigmatu autonomní vůle. Třebaže je legitimní a správné odmítat staré formy „tradiční“ rodiny založené na autoritářství a také násilí, nemělo by to vést k pohrdání manželstvím, nýbrž ke znovuobjevení jeho pravého smyslu a k jeho obnově. Síla rodiny „spočívá především ve schopnosti milovat a učit lásce. Rodina může být jakkoli zraněná, avšak vždy může růst tím, že vychází z lásky.“[41]

54. V tomto stručném pohledu na realitu bych rád zmínil, že ačkoli došlo k výraznému zlepšení v uznávání práv ženy a v její účasti ve veřejném prostoru, zbývá v některých zemích ještě mnohé vykonat. Ještě nejsou zcela vykořeněny některé nepřípustné zvyklosti. Především hanebné násilí, které je pácháno na ženách, špatné zacházení v rodinách a různé formy otroctví, které nejsou výrazem mužské síly, nýbrž zbabělé degradace. Verbální, fyzické a sexuální násilí, které je pácháno na ženách v některých manželských párech, odporuje samotné povaze manželského svazku. Mám na mysli vážné genitální mrzačení žen v některých kulturách, ale také nerovný přístup k důstojnému zaměstnání a na místa, kde se přijímají rozhodnutí. Dějiny překypují stopami výstřelků patriarchálních kultur, kde byla žena považována za druhořadou, ale připomeňme také praxi „pronajímání dělohy“ či „zpředmětnění a komercializaci ženského těla v nynější mediální kultuře.“[42] Někdo se domnívá, že mnohé aktuální problémy nastaly v důsledku emancipace ženy. Taková argumentace „je falešná a nepravdivá. Je výrazem mužského šovinismu“.[43] Identická důstojnost muže a ženy nás naplňuje radostí z toho, že jsou překonávány staré formy diskriminace a že se v rodinách rozvíjí styl vzájemnosti. A pokud vznikají formy feminismu, které nemůžeme považovat za adekvátní, obdivujeme rovněž působení Ducha ve zřetelnějším rozpoznávání důstojnosti ženy a jejích práv.

55. „V životě rodiny plní muž stejnou rozhodující úlohu se zvláštním důrazem na ochranu a podporu manželky a dětí. [...] Mnozí muži si jsou vědomi důležitosti své role v rodině a plní ji se specifickou kvalitou mužské povahy. Nepřítomnost otce závažně poznačuje rodinný život, výchovu dětí a jejich začlenění do společnosti. Jeho nepřítomnost může mít ráz fyzický, citový, poznávací a duchovní. Tento nedostatek zbavuje děti vzoru odpovídajícího otcovského chování.“[44]

56. Další výzva vyvstává v různých formách ideologie obecně zvané „gender“, „která popírá přirozenou rozdílnost mezi mužem a ženou a jejich vzájemnost. Vykresluje pohlavně nerozlišenou společnost a vyprazdňuje antropologický základ rodiny. Tato ideologie zavádí výchovné projekty a legislativní usměrnění, jež prosazují identitu osob a citovou intimitu v naprosté oproštěnosti od biologické rozdílnosti mezi mužem a ženou. Lidská identita se ponechává na individuální volbě, jež se může časem i měnit.“[45] Je zneklidňující, že některé ideologie tohoto typu si nárokují odpovědi na určité, někdy pochopitelné aspirace, se snaží prosadit jako uniformní myšlení, které má ovlivňovat také výchovu dětí. Netřeba ignorovat, že „biologické pohlaví (sex) a sociálně-kulturní role pohlaví (gender) se mohou rozlišovat, stejně jako duše a tělo, ale nikoli oddělovat“.[46] Na druhé straně, „biotechnická revoluce v oblasti plození člověka umožnila manipulovat s aktem plození a učinit ho nezávislým na pohlavním styku mezi mužem a ženou. Lidský život a schopnost rození se tak staly „stavebnicovou“ záležitostí podřízenou především přáním jednotlivců i dvojic.“[47] Jednou věcí je pochopit lidskou křehkost či složitost života, druhou je přijímat ideologie, které oddělují dva neoddělitelné aspekty reality. Neupadněme do hříšného nároku zastupovat Stvořitele. Jsme tvorové, nejsme všemohoucí. Stvoření nás předchází a musí být přijato jako dar. Zároveň jsme povoláni střežit svoje lidství a to znamená především přijmout jej a respektovat tak, jak bylo stvořeno.

57. Děkuji Bohu za to, že mnoho rodin, které jsou daleké toho, aby se považovaly za dokonalé, žijí v lásce, realizují svoje povolání a postupují vpřed, i když třeba víckrát během cesty padnou. Ze synodálních úvah nevzešel nějaký stereotyp ideální rodiny, nýbrž oslovující mozaika tvořená mnoha různými skutečnostmi, plnými radosti, dramat a snů. Skutečnosti, které nám dělají starosti, jsou výzvami. Neupadněme do léčky vyčerpávat se v sebeobranných nářcích, místo toho, abychom probouzeli misionářskou kreativitu. Ve všech situacích „církev cítí potřebu vyslovit slovo pravdy a naděje. [...] Velké hodnoty manželství a křesťanské rodiny odpovídají hledání, jímž prochází lidský život.“[48] Četné těžkosti, které konstatujeme, jsou – jak prohlásili kolumbijští biskupové – „pozvánkou uvolnit v nás energie naděje a předávat je prorockými sny, přetvářejícími činy a představivostí dobročinné lásky.“[49]

POKRAČOVÁNÍ je ZDE


[8] Jan Pavel II., Familiaris consortio, 4.

[9] Relatio Sinodi 2014, 5; viz: http://www.cirkev.cz/Media/CirkevOld/021224.pdf

[10] Španělská biskupská konference, Matrimonio y familia, 6. července 1979, 3.16.23.

[11] Relatio finalis 2015, 5; viz: http://www.cirkev.cz/Media/CirkevOld/023053.pdf

[12] Relatio Sinodi 2014, 5.

[13] Relatio finalis 2015,8.

[14] Promluva v Kongresu USA, 24. srpna 2015.

[15] Relatio finalis 2015, 29.

[16] Relatio Synodi, 2014, 10.

[17] III. Mimořádné zasedání biskupské synody, Messaggio, 18. října 2014.

[18] Relatio Synodi 2014, 10.

[19] Relatio finalis 2015, 7.

[20] Tamt., 63.

[21] Korejská biskupská konference, Towards a culture of life! , 15. března 2007.

[22] Relatio Synodi 2014, 6.

[23] Papežská rada pro rodinu, Charta práv rodiny, 22. října 1983, 11; viz: http://www.rodiny.cz/ncpr/rod_stat/cizi/charta.htm

[24] Srov. Relatio finalis 2015, 11-12.

[25] Papežská rada pro rodinu, Charta práv rodiny, 22. října 1983, Úvod.

[26] Tamt. 9.

[27] Relatio finalis 2015, 14.

[28] Relatio Synodi 2014, 8.

[29] Srov. Relatio finalis 2015, 78.

[30] Relatio Synodi 2014, 8.

[31] Relatio finalis 2015, 24.

[32] Tamt., 24.

[33] Tamt., 21.

[34] Tamt., 17.

[35] Tamt., 20.

[36] Tamt., 15.

[37] Promluva na závěr zasedání biskupské synody, 24. října 2015.

[38] Argentinská biskupská konference, Navega mar adentro, 31.květen 2003, 42.

[39] Mexická biskupská konference, Que en Cristo Nuestra Pay México tenga vida digna, 15. únor 2009, 67.

[40] Relatio finalis 2015, 25.

[41] Tamt., 10.

[42] Katecheze, 22.dubna 2015.

[43] Katecheze, 29.dubna 2015.

[44] Relatio finalis 2015, 28.

[45] Tamt., 8.

[46] Tamt., 58.

[47] Tamt., 33.

[48] Relatio Synodi 2014, 11.

[49] Kolumbijská biskupská konference, A tiempos dificiles, colombianos nuevos, 13. listopad 2003, 3.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
21.11.17 Opakem omylu není pravda
11.11.17 Arcibiskup Chaput: V případě nejasností interpretovat ve shodě s učením předchozích papežů
28.9.17 Papež: Amoris laetitia je nutné číst celou – její morálka není pochybná, nýbrž tomistická
15.2.17 Podle Amoris laetitia znovusezdaní ke svátostem pod dvěma podmínkami
18.12.16 Tak bych odpověděl na ony pochybnosti stran Amoris laetitia



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv říjen 24
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti