Nový portál Vatikánského rozhlasu

Zdánlivý zánik pocitu viny, stesk po milosrdném Samaritánu či krize víry související s pokoncilním vývojem dogmatu – o tom mluví Benedikt XVI. v obsáhlém rozhovoru, který poskytl belgickému jezuitovi P. Jacquesovi Servaisovi, znalci díla Hans Urs von Balthasara, pro účastníky sympozia o víře a nauce o ospravedlnění pořádaného loni v říjnu (8.-10.2015) při římském kostele del Gesù. Německý text na sympoziu přečetl mons. Georg Gänswein a autorizovaný italský překlad byl publikován v knižním vydání příspěvků zmíněného sympozia (Per mezzo della fede. Dottrina della giustificazione ed esperienza di Dio nella predicazione della Chiesa e negli Esercizi Spirituali a cura del gesuita Daniele Libanori, Cinisello Balsamo, Edizioni San Paolo, 2016). Otištěn byl také v dnešním vydání vatikánského deníku L´Osservatore Romano.

Emeritní papež v souvislosti s teologickou debatou o ospravedlnění upozorňuje na naprosté převrácení perspektivy, k němuž došlo od Lutherových dob. Dnes se totiž sugeruje, že ospravedlnění nepotřebuje člověk, nýbrž Bůh. Jako by se Bůh měl omlouvat za všechny hrůzy, které se dějí na světě, a za lidskou bídu. Tento převrat proniká také do katolické teologie, kde Kristus už netrpí ani tak za hříchy člověka, ale proto aby smazal vinu Boha. Benedikt XVI. podotýká, že většina křesťanů si to ještě neuvědomuje, nicméně jde o zjevnou tendenci naší doby.

Charakteristickým rysem dneška však podle Benedikta XVI. zůstává skutečnost, že člověka přitahuje k Bohu Jeho milosrdenství, zatímco spravedlnost jej děsí. Právě to prozrazuje, že navzdory zdánlivému sebevědomí a přesvědčení o vlastní spravedlnosti, se v dnešním člověku skrývá hluboké vědomí vlastních ran, vědomí, že není hoden stanout před Bohem. Odtud vychází velká potřeba milosrdenství a velká sympatie k milosrdnému Samaritánu. Tím spíš, že právě on se projevuje jako Bohu bližší než oficiální náboženští představitelé.

V této zaměřenosti na Boží milosrdenství spatřuje emeritní papež znamení doby. Připomíná, že na jeho počátku stojí sv. Faustyna a posléze Jan Pavel II., který byl tímto tématem hluboce proniknutý, ačkoli o něm nemluvil vždy přímo. Nikoli náhodou je však jeho poslední kniha „Paměť a identita“ věnována Božímu milosrdenství – dodává Benedikt XVI. Právě v této linii pokračuje ve svém důrazu na Boží milosrdenství také papež František.

Belgický jezuita se dotazuje papeže Ratzingera na rozvoj dogmatu, k němuž došlo po Druhém vatikánském koncilu ohledně spásy nekřesťanů. Benedikt XVI. přitakává, že v této věci lze skutečně mluvit o hlubokém vývoji. V druhé polovině minulého století převládlo přesvědčení, že Pán Bůh nemůže odsoudit k zatracení všechny nepokřtěné. Spolu s tím však došlo k hluboké krizi v církvi. V první řadě utrpěla misijní angažovanost: proč někoho přesvědčovat k přijetí křesťanské víry, když může být spasen i bez ní. Na druhou stranu se tato tendence negativně projevila také na křesťanech samotných. Pokud totiž spása nesouvisí s vírou, proč by pro křesťana měla být závazná křesťanská víra a s ní spojená morálka?!

Benedikt XVI. připomíná, že o řešení tohoto dilematu se pokoušeli různí teologové, avšak bez velkého úspěchu. Jmenuje vizi anonymních křesťanů Karla Rahnera – jak říká fascinující leč pomíjející zásadní drama změny a obnovy - či různé teorie náboženského pluralismu. Označuje je za neadekvátní vzhledem k závažnosti dané otázky. Jisté řešení naznačuje podle papeže Ratzingera koncept Henriho de Lubaca, který klade důraz na pojem zástupného prostřednictví křesťanů. „Křesťané nejsou sami pro sebe, nýbrž s Kristem pro druhé – píše emeritní papež. Není to však zvláštní vstupenka do věčné blaženosti, nýbrž povolání tvořit společně celek. To, co člověk potřebuje ke spáse, je vnitřní otevřenost k Bohu, niterné očekávání a přilnutí k Bohu. Na druhé straně to také znamená, že my spolu s Pánem, s nímž jsme se setkali, jdeme vstříc druhým ve snaze učinit pro ně viditelným příchod Boha v Kristu,“ poznamenává v rozhovoru Benedikt XVI.

PLNÉ ZNĚNÍ ROZHOVORU S BENEDIKTEM XVI. je ZDE.