V polovině srpna se ve dvou moravských diecézích konalo několikadenní setkání mládeže. Obyvatelé Frýdlantu nad Ostravicí a Strážnice se tak mohli stát svědky naděje, kterou setkání mladých věřících přináší. Ostatně to i velice pěkně vyjádřil kardinál Joachim Meisner, který zahajoval program ve Strážnici, když řekl: ?Církev, která má takové mladé, jako jste vy, není mrtvá: žije a má budoucnost. Prosím vás, vezměte svoji víru a přijeďte za rok na Světový den mládeže do Kolína nad Rýnem.?
Když hovoříme o naději, pak je dobré ji nějakým způsobem doložit. Nejprve je ale třeba všem skeptikům ukázat, že jde o opravdovou naději. Dá se totiž namítnout, že mladých věřících lidí je málo, a to je jistě pravda. Zároveň je ale nutné poznamenat, že většinou udivují svou opravdovostí. Víra je jejich osobní rozhodnutí, k němuž se postupně dopracovávají. Konečně mají i velkou odvahu a jsou schopni přijímat evangelium ve své náročnosti. Ano, není jich většina. Avšak dobře víme, že dějiny světa nemění většina, ale cílevědomá menšina. Můžeme tak mít na jedné straně oprávněnou naději, na druhou stranu nás však realita nutí k úvahám, co konkrétního dělat tam, kde žijeme, pro to, aby se více mladých lidí mohlo setkat s Kristem.
Opusťme ale diskusi se skeptiky a hledejme důvody, které nás k naději vedou. Na zmíněných setkáních jich bylo hned několik.
Předně je důležité si všimnout, že se tam sešli nejrůznější mladí, včetně mnoha hledajících. Šlo však o lidi dobré vůle, lidi, kteří touží po něčem víc, než je jim denně servírováno v televizi. Byli to mladí, kteří hledají smysl svého života a své povolání, kteří řeší své těžkosti a problémy. Avšak jednalo se o ty, kdo k tomu pozvali Krista, a tak se jejich slabost a nejistota proměňuje silou Boží.
Dalším bodem naděje byla touha po svátosti smíření. Zpovídalo se prakticky celé dny a mladí stále přicházeli. Takové svátosti smíření však nejsou ledajaké. Nikam se nespěchá. Kněz má na každého kajícníka dostatek času. Mladí se zase mohou poctivě připravit. Boží milosrdenství se tak často s překvapující silou dotýká jejich životů.
Asi žádnému, kdo se setkání alespoň na chvíli zúčastnil, neunikl další signál naděje. Po celý čas setkání byli s mladými lidmi jejich biskupové. Ve Strážnici tak otec arcibiskup Jan Graubner využíval každou chvíli, aby si s nimi povídal a naslouchal jim. Ve Frýdlantě zase byl s nimi biskup František Lobkowicz. Když k tomu připočteme hezkou řádku kněží, pak můžeme říci, že zde došlo k opravdovému dialogu uvnitř církve. Mladí mohli naslouchat svým biskupům - a to dělali opravdu pozorně - a biskupové mohli vnímat svět mladých.
V neposlední řadě můžeme vzpomenou další nadějnou skutečnost ? existenci mladých dobrovolníků. Při závěrečných mších svatých totiž biskupové vyslali celkem devět mladých lidí, kteří se rozhodli, že odpoví na výzvu biskupů a darují rok svého života službě pro církev. Jedná se o odvážné mladé lidi, kteří jsou jedni z prvních, kdo takovéto rozhodnutí udělali. V minulém školním roce se scházeli o víkendech a postupně se na svou službu připravovali. Nyní z nich byly vytvořeny tři skupinky po třech. Jedna půjde do pohraniční obce Zátor u Krnova, druhá do Ústí nad Labem a třetí do Velké Bíteše u Brna. I kněží se na jejich přijetí připravovali. Dobrovolníci se budou snažit vytvořit s nimi společenství života, a tak vyzařovat přítomnost Krista. Budou se věnovat především dětem a mladým lidem. Neopomenou ale ani nemocné a staré. Jejich konkrétní aktivity budou odvislé od místních podmínek a od darů, jaké sami mají. Protože je dlouhodobá dobrovolnická služba v naší zemi ještě novinkou, obrátili se volontéři ? jak se také označují ? ke svým vrstevníkům a vyzvali je k odvaze následovat je a také nabídnout rok svého života Kristu.
Zatím je dobrovolníků devět, ale každým rokem jich bude jistě víc a více. A snad si můžeme dovolit i nějakou předpověď do budoucna: proč bychom se nemohli za pár let setkávat s dobrovolnickou službou v církvi jako s něčím zcela samozřejmým? Za nějaký čas určitě budeme svědky toho, že si mladí lidé budou pokládat za čest, že mohli jeden rok svého života věnovat pro Boha.
Poslední ze známek naděje, které bylo možné během setkání pozorovat, je opravdovost a velkorysost, s jakou mladí lidé diskutovali o otázkách spojených se sexualitou, známostí a přípravou na svátost manželství. Odpolední workshopy, které byly těmto tématům věnovány, byly bezkonkurenčně nejvíce navštěvovány a živě se v nich diskutovalo. Bylo by však omylem, kdybychom za takovou účastí viděli jen všeobecný zájem o tato životní témata. Ukazuje se, že mladí lidé hledají odpovědi pravdivé, které většinou dostávají velice obtížně. Kde je ale také mají hledat? V časopisech pro mladé? V televizi? Kde jinde by měli očekávat odpovědi pravdivé, i když náročné, než uprostřed církve? Proto za jejich zájmem můžeme pozorovat velkou touhu poznat Boží plán s člověkem, porozumět mu, přijmout ho a jednat podle něho. Dobře cítí, že je to nesnadný úkol, ale možný. Potřebují se však v úsilí o jeho dosažení navzájem posílit a mít podporu od společenství církve.
Mladý člověk si dnes žárlivě střeží svoji svobodu. Nechce, aby mu druzí něco diktovali, avšak touží po někom, kdo mu bude pomáhat, kdo mu citlivě a taktně pomůže vnést do nejistoty světlo a porozumění. Zde je na církvi, a zvláště na knězi, aby s odvahou přijal na sebe úkol, který od něj mnozí mladí lidé žádají a očekávají - aby se stal jejich průvodcem a důvěrníkem. Mladí v něm potřebují najít člověka, který je na jedné straně bere takové, jací jsou, a na druhé straně je k nim pravdivý. Podvědomě hledají v knězi někoho, kdo je ?potáhne výš?. Hledají v něm prostě opěrný bod. Pamatuji si na rozhovor s jedním chlapcem, který přišel z otázkou, proč by nemohl bydlet se svou snoubenkou před svatbou. Protože jsem ho neznal, nebylo pro mne snadné vysvětlit mu důvody. Když jsem je ale ze sebe vysoukal, podíval se na mne a řekl: ?Děkuji, já jsme si to také tak myslel.?
Kdo byl na setkání pozorným účastníkem, mohl se s těmito důvody k naději setkat. Snad bylo vhodné, že jsme si je připomněli. Vždyť i přes svoji slabost a přes nevelký počet jsou naši věřící mladí skutečnou nadějí církve i společnosti. Ve Strážnici nám to připomněl kolínský kardinál Joachim Meisner.
P. Jan Balík
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
