Rádio Vaticana

Tuxtla Gutiérrez/Morelia. 1. „Rodina není překonaný model společnosti“ – řekl papež v pondělí odpoledne na setkání s mexickými rodinami ve státě Chiapas.
2. „Naším posláním je říkat celým svým životem Otče náš“ – uvedl Petrův nástupce v homilii při úterní dopolední mši, kterou sloužil za účasti mexických kněží, zasvěcených osob a seminaristů v Morelii.

Vraťme se nejprve k událostem, které následovaly po včerejší mši svaté pro domorodé komunity v San Cristóbal, v jižním mexickém státu Chiapas a odehrály se ve večerních a nočních hodinách našeho času. Ze sportovního stadionu, kde probíhala eucharistická slavnost, odjel Papež František na biskupskou kurii v historickém centru města, kde poobědval s představiteli místních domorodých komunit. Hovoří jeden z účastníků oběda, vatikánský mluvčí P. Federico Lombardi SJ:

„Zúčastnilo se ho osm představitelů domorodých komunit, reprezentujících jejich různé stavy. Byl mezi nimi kněz, osobnost fascinující prostotou života i vyjadřování. Byl oblečen jako domorodec a neměl na sobě nic, co by ukazovalo na jeho kněžské postavení. Dále jeden jáhen s manželkou, řeholní sestra, zástupce mladých lidí, jeden katecheta.... všichni z místních domorodých komunit.“

Odpolední program zahájil papež František návštěvou katedrály Nanebevzetí P. Marie v San Cristóbal. V tomto chrámu vybudovaném už v 16. století se shromáždilo na tisíc nemocných lidí. Svatý otec se jako obvykle snažil o co nejbližší kontakt s co největším množstvím z přítomných. Ke krátké modlitbě se zastavil také u hrobu místního biskupa Samuela Ruize Garcíy (1924-2011), který proslul svým nasazením pro zlepšení životních podmínek domorodého mayského obyvatelstva a v 90 letech minulého století působil jako prostředník mezi Zapatistickou armádou národního osvobození (EZLN) a vládní stranou (PRI). P. Lombardi k tomu dodává:

„Prošel kolem hrobu Samuela Ruize a zastavil se tam ke krátké modlitbě a potom pokračoval ve své cestě utěšování a setkávání s lidmi, kteří se sešli v katedrále. Bylo to velice prosté, naprosto přirozené a spontánní, že připomněl tuto osobnost, která sehrála velmi důležitou roli pro svou diecézi a zavedl celou řadu pastoračních vylepšení, které dosud fungují. Například bylo příznačné, že se setkání zúčastnili ženatí jáhni z řad domorodců, kteří vedou život komunit, bohoslužby slova a roznášejí svaté přijímání...“
- připomíná P. Lombardi.

ad 1. Ze San Cristóbal de las Casas se papež František vrtulníkem přemístil do Tuxtla Gutiérrez. Na tamním stadionu pak proběhlo setkání s rodinami. Místní ordinář, arcibiskup Fabio Martínez Castillo, představil Svatému otci čtyři rodiny, které přednesly svá svědectví. První promluvil postižený čtrnáctiletý chlapec Manuel. Vyprávěl o své nemoci, která jej postihla v pěti letech, ale také o tom, jak jeho nemoc přispěla k probuzení víry v celé rodině, a o evangelizaci, o kterou se pokouší ze svého invalidního vozíku. Prosil papeže o modlitbu za mladé lidi, kteří žijí často bez naděje v budoucnost a jsou poznamenání následky násilí.

Druhé svědectví přednesla rodina, která se představila ve třech generacích. Přítomní prarodiče prožili v manželství 50 let a své děti i vnuky učili životu ve víře a lásce. Mluvili o nesmírné hodnotě života se svátostmi. Františka prosili o modlitbu za svou vlast, zasaženou bídou a nezaměstnaností. Třetím hlasem bylo slovo páru žijícího v nesvátnostném svazku. Humbert uzavřel před šestnácti lety občanský sňatek s Lucy, která tehdy byla rozvedenou matkou tří dětí. Spolu mají dalšího, dnes už jedenáctiletého syna. Mluvili o svém životě a o skupině rozvedených a znovusezdaných párů, která jim pomohla nalézt cestu k církvi, přestože nemohou přistupovat ke svatému přijímání. Mluvili také o své charitativní práci a angažovanosti v životě církve.

Poslední svědectví podala dvaapadesátiletá Beatriz, svobodná matka s několika dětmi. Vyprávěla o svém životě poznamenaném už v dětsví odchodem otce od dvanáctičlenné rodiny a citovým strádáním, které se snažila vyvážit mnoha vztahy v době dospívání. Přestože měla několikrát možnost jít na potrat, nikdy to neudělala a vychovala své děti sama. „S Boží pomocí jsem mohla vyjít ze všech těchto bitev vítězně a zjistila jsem, že pravé štěstí není v tom, co nabízí svět, ale v nalezení lásky Boha Otce, milosrdenství v církvi a odpuštění hříchů v Kristu,“ dodala. Prosila papeže o modlitbu za posilu pro tisíce žen, které stojí před dilematem, zda jít na potrat.

Petrův nástupce se ve své promluvě nejprve obrátil k těm, kdo podali svá svědectví. Vyjádřil jim vděčnost za to, že před shromážděním otevřeli „dveře svých domovů a svého života“. Nejprve se papež František obrátil k Manuelovi:

„ Oslovil mne výraz „dodávat odvahu“ (echarle ganas), který jsi použil k vyjádření postoje, který jsi zaujal po rozmluvě se svými rodiči. Začal jsi dodávat odvahu životu, dodávat odvahu svojí rodině, dodávat odvahu svým přátelům a dodávat odvahu také nám zde přítomným. Věřím, že Duch svatý mezi námi neustále působí právě to, že dodává odvahu a skýtá důvody k tomu, abychom nepřestávali sázet na rodinu, spřádat sny a tvořit život, který má na zřeteli domov a rodinu. Máte tuto odvahu?“ (Siiiiii!)

Právě to je Boží postoj. Kdykoli se zdálo, že je vše ztraceno, Bůh nacházel nové formy naděje, dodával člověku odvahu. A ptáme-li se proč, musíme odpovědět: protože Jeho jméno je láska, nezištný dar, oddanost, a milosrdenství, pokračoval papež František. On je schopen uzdravit naše srdce a opakovaně sedmasedmdesátkrát nás vybízí, abychom začínali znovu. Svatý otec se v této souvislosti vrátil k problému osamělosti, o níž mluvila Beatriz:

„Pokud si dobře vzpomínám, Beatriz řekla: »Byl to boj vždycky obtížný, kvůli nejistotě a osamělosti.« Kolikrát si na tebe ukazovali a posuzovali tě jako »tamtu«? Pomysleme na všechny lidí, na všechny ženy, které prošly tím, co zažila Beatriz. Nouze, nedostatek, velmi často chybějící i nezbytné minimum, to vše může vést k zoufalství, k pocitu silné úzkosti, tím spíš, pokud máme na starost děti. Nouze neohrožuje pouze žaludek (i když to není málo), ale může ohrožovat dokonce i duši, může brát motivaci, sílu a pokoušet nás k vybírání alternativních cest vedoucích ke zdánlivým řešením, které jsou ale nakonec k ničemu. Ty, Beatriz, jsi byla statečná. Děkuji ti!“

Ze stavu osamělosti a nouze vedou dvě cesty, pokračoval dále papež František. První jsou zákony, které mají chránit každou rodinu a zajišťovat jí životní minimum, přístup ke studiu a k důstojné práci, druhou je osobní nasazení lidí.
Petrův nástupce pak obrátil pozornost k dnešní tendenci zpochybňovat a oslabovat rodinu:

„Má se za to, že jde o model už překonaný, pro nějž není místo v naší společnosti, která pod záminou modernosti stále více upřednostňuje systém založený na izolovanosti. Všimněme si jak do našich společností, které se označují za svobodné, demokratické a suverénní, proniká ideologická kolonizace, která je ničí. Stali jsme se ideologickými koloniemi, které ničí rodinu, jádro rodiny, jež je základem zdravé společnosti.“

Papež František pak vztáhl na rodinu své výroky o církevním společenství. Dávám přednost zraněné rodině, která každý den usiluje o lásku, před rodinou a společností, která je nemocná ve své uzavřenosti, pohodlnosti a strachu z lásky. Dávám přednost rodině, která se stále znovu snaží začínat, před rodinou a společností, která je narcistní a dává přednost svému luxusu před dětmi, pokračoval Svatý otec. Poukázal na vrásčitou tvář stařečků, kteří spolu prožili 50 let, a připomněl, že důležité není nemít v rodině žádné spory, nýbrž nekončit den bez smíření. V závěru pak přidal jeden příběh „o vráskách“:

„Vzpomínám si na svědectví jedné velké latinskoamerické herečky: když jí bylo téměř šedesát a začínaly se viditelně objevovat vrásky, doporučili jí „kosmetickou úpravu“, aby mohla dobře pokračovat v práci. Její odpověď byla zcela jasná: „Tyto vrásky mě stály spoustu práce, úsilí, mnoho bolesti - a jeden celý život. Nedotknu se jich ani omylem: jsou to otisky mojí historie.“

S manželstvím je to stejné, dodal papež František. Vrásky a jizvy jsou plodem věrnosti lásce, která není vždy snadná. Láska není snadná, ale je tím nejcennějším, co si mohou muž a žena darovat – řekl v závěru Svatý otec.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY k rodinám je ZDE

Setkání s rodinami uzavřelo společné obnovení manželského slibu.

ad 2. Dnešní den apoštolské cesty zavedl papeže Františka do zeměpisného středu Mexika a jednoho z epicenter tamního organizovaného zločinu – spolkového státu Michoacan, do kterého dosud žádný papež nevstoupil. Petrův nástupce slavil mši v hlavním městě Morelia, někdejším Valladolidu, a odpoledne promluvil k mladým lidem. Stát Michoachan nechvalně proslul jako bašta mexických drogových kartelů. Od začátku tvz. drogové války mezi vládními jednotkami a narkotrafikanty stojí v centru debaty a násilí. Podle neoficiálních údajů, které se neopírají o soudní výnosy, nýbrž o policejní statistiky, si drogová válka za posledních patnáct let vyžádala 100 tisíc úmrtí. Dalších 25 tisíc lidí je nezvěstných. Vnitřní dynamiku tohoto krizového stavu popisuje rakouský politolog a vyučující mexické univerzity CIDE, Adreas Schedler:

“To jsou vyšší čísla než v jiných diktaturách 20. a 21. století. Mnozí analytici poukazují na strukturní příčiny jako nerovnost, chudobu, násilí v mnoha oblastech, včetně rodin a škol. Avšak strukturní příčiny nemohou vysvětlit tak dramatický nárůst tohoto jevu ve velmi krátké době. Politologie proto upozorňuje na politiku spolkové vládky Mexika, která do války proti drogovým kartelům poslala armádu, čímž vyvolala skutečnou drogovou válku, aniž by zároveň vylepšila právní systém. Vojsko se zaměřuje na usmrcení anebo zatčení drogových bossů, čímž odstraní špičku kartelů, ale zároveň rozvíjí spirálu násilí. V současné době je do drogové války zapojeno na 40 až 50 tisíc vojáků a lokálních policistů, kteří samozřejmě podléhají korupci a mění strany.“

Obchod s drogami přitom jasně souvisí s obchodem s lidmi. Odhaduje se, že ročně zmizí v Mexiku na 20 tisíc migrantů. Z devadesáti procent jsou oběťmi drogové války muži, avšak existují místa jako město Ciudad Juarez, kam papež pocestuje ve středu, která drží smutný primát ve vraždách několika stovek žen ročně. Co může v takové situaci dělat církev a papež?

„Myslím, že hodně. Existuje totiž objektivní a subjektivní stránka věci – tedy jak se o ní mluví či mlčí. Podle mého soudu existuje v Mexiku všeobecná tendence tento problém potlačovat. Nejenom ze strany vlády, která se snaží světu prodávat prosluněné mexické pláže, nýbrž také ze strany širokých vrstev společnosti. Převládá představa, že násilí je věcí kriminálníků, která se slušného občana netýká a o kterou se nekompetentní a zkorumpovaný stát nestará. V takové situaci tedy může papež promluvit do svědomí a silně tak zaúčinkovat. Mexická církev se modlí za oběti a slaví za ně mše, čímž dosud působí spíše jako soukromé místo útěchy. Samozřejmě existuje také menšina jejích členů, kteří aktivně pozvedají hlas. Kněží a řeholnice patří k nejodvážnějším lidem, kteří něco aktivně dělají pro migranty. Kdyby se jejich počet díky papežské návštěvě zvýšil, byl by to skutečný úspěch.“
soudí rakouský politilog, působící v Mexiku.

Slova papeže Františka z dnešní mše svaté, kterou slavil spolu s kněžími, řeholníky a řeholnicem, zasvěcenými osobami a seminaristy v Morelii pak skutečně burcovala místní církev z rezignace. Kdo však chce riskovat a měnit věci, musí se nejprve naučit říkat Otče náš, zdůraznil Svatý otec ihned v úvodu svého kázání.

„Ježíš uváděl svoje (učedníky) do tajemství života, tajemství Svého života. Ukázal jim při jídle, spánku, uzdravování, kázání a modlitbě, co znamená být Synem Božím. Nabídnul jim, aby sdíleli Jeho život, Jeho důvěrnost, a když byli s Ním, nechal je, aby se v Jeho těle dotkli Otcova života. Dal jim ve Svém pohledu, ve Své chůzi zakusit sílu a novost oslovení „Otče náš“. V Ježíši tento výraz nemá „pachuť“ rutiny či opakování. Má naopak příchuť života, zkušenosti autenticity. “

Ježíšovým prvním posláním je uvést nás do této nové dynamiky lásky, synovství. Naším prvním povoláním je naučit se říkat „Otče náš“, říkat „Abba“.

“Nejsme, ani nechceme být funkcionáři božství, nejsme a netoužíme nikdy být zaměstnanci Boha, protože jsme posláni mít účast na Jeho životě, jsme pozváni ke vstupu do Jeho srdce, které se modlí, žije a říká: Otče náš. Co jiného je naším posláním, než říkat svým životem: Otče náš?

K tomuto Otci se denně obracíme modlitbou: neuveď nás v pokušení, pokračoval Petrův nástupce. Jaké pokušení k nám může přijít z prostředí, kterému dominuje násilí, korupce, narkoobchod, opovrhování lidskou důstojností, lhostejnost vůči utrpení a křehkosti? Jaké pokušení můžeme stále znovu zakoušet vzhledem k této realitě, která vypadá jako nezrušitelný systém?, tázal se dále.

„Myslím, že bychom to mohli shrnout jediným slovem: rezignace. Vzhledem k této realitě nás může přemoci jedna z oblíbených zbraní démona: rezignace. Co působí? Říká: »Takový je život!« Rezignace nás paralyzuje a brání nám nejenom jít, ale také razit cestu; rezignace, která nás nejenom děsí, ale také ponouká, abychom se zabarikádovali v našich „sakristiích“ a zdánlivých jistotách; rezignace, která nám brání nejenom zvěstovat, ale brání nám velebit. Odnímá nám veselí, radost chvály. Rezignace nám nejenom brání plánovat, ale také riskovat a měnit se. Proto, Otče náš, nedej nám podlehnout pokušení“

Ve chvílích pokušení je velice užitečné sáhnout do naší paměti, doporučoval papež František a vyzdvihnul na tomto místě odkaz prvního biskupa Michoacánu. Kastilský právník Vasco Vázquez de Quiroga (asi 1470-1565) přijel roku 1530 do Nového Španělska z císařského pověření, aby posílil úřední vládu tamního místokrálovství. O sedm let později jej papež Pavel III. jmenoval biskupem a pověřil územní organizací diecézí, které by respektovaly situaci domorodého obyvatelstva.

„Spolu s vámi chci vzpomenout na tohoto hlasatele evangelia, známého také jako „Tata Vasco“, jako „Španěla, který se stal indiánem“. Realitu, v níž žili indiáni Purépechas, přibližuje slovy: „byli prodáváni a týráni a jako tuláci sbírali na tržištích ze země odpadky“. (…) Bolest utrpení jeho bratří se stala modlitbou a modlitba se stala konkrétní odpovědí. Tím si mezi indiány vysloužil jméno „Tata Vasco“, což v jazyce purépechas znamená tatínek, otec, táta.“

Připomenul papež v závěru HOMILIE, jejíž PLNÉ ZNĚNÍ je ZDE

Ze stadionu v Morelii se papež odebral do místní katedrály, kde v sakristii pozdravil 14 rektorů mexických univerzit a šestici představitelů různých křesťanských církví. V katedrále očekávalo Petrova nástupce několik stovek dětí. Právě nad tímto kostelem roku 1921 vlály rudo-černé prapory mexických socialistů, zatímco uvnitř budovy bodáky rozrývaly obraz Panny Marie Guadalupské. Stát Michoacan byl spolu s dalšími lokalitami v zeměpisném středu Mexika (Durango, Jalisco, Zacatecas, Michoacan, Veracruz, Colima a Oaxaca) dějištěm ozbrojeného povstání tzv. cristeros, Kristových vojáků. Desítky tisíc mexických katolíků bojovaly v druhé polovině dvacátých let minulého století za náboženskou svobodu proti laické mexické vládě a to s výslovným dovolením papeže Pia XI., který v oněch letech adresoval mexickým katolíkům několik encyklik. Tato válka si vyžádala mezi 70 až 85 tisíci lidských životů a její trauma dosud není překonáno. V obci Sahuaya spolkového státu Michoácan se narodil jeden z mučedníků té doby – čtrnáctiletý chlapec José Sanchez, jehož kanonizační dekret papež podepsal krátce před mexickou apoštolskou cestou. Mezi cristeros byli také mladiství. Svědectví víře vydalo množství katolických kněží a laiků.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)