Rádio Vaticana

Mexiko. 1. Havanské setkání papeže Františka s ruským pravoslavným patriarchou Kirillem
2. Uvítání papeže a jeho návštěva v prezidentském paláci v Ciudad de Mexico.
3. Promluva Petrova nástupce k Mexické biskupské konferenci.

Petrův nástupce dnes v noci přistál na mezinárodním letišti mexického hlavního města a v sobotu dopoledne (u nás 17h) v prezidentském paláci zahájil oficiální návštěvu země. První etapou jeho dvanácté apoštolské cesty se však stala Havana, která hostila několikahodinové setkání římského biskupa s moskevským patriarchou Kirillem.

ad 1. „Historické setkání“, svorně hodnotí světový tisk. „Objetí dvou bratrů“, uvedl papež František při následné leteckém rozhovoru s novináři. Páteční setkání papeže Františka a patriarchy Moskvy a celé Rusi Kirilla se podle plánu konalo v jednom ze salónů havanské letištní haly a začalo přibližně ve 20:30 našeho času. Soukromý rozhovor proběhl za účasti dvou tlumočníků a trval přibližně dvě hodiny. Potom představitelé obou církví podepsali společné prohlášení a každý několika slovy shrnul své dojmy z tohoto setkání. Nejprve se ujal slova moskevský patriarcha Kirill:

„Diskuse byla vysoce obsažná a umožnila nám vyslechnout a pochopit naše postoje. Výsledky mi dovolují říci, že obě církve mohou aktivně a s plnou odpovědností spolupracovat na obraně křesťanství v celém světě, aby nedošlo k válce, všude byl respektován lidský život a byly posíleny základy mravnosti, rodiny a člověka.“

Papež František poděkoval Kirillovi za „bratrskou pokoru“ a mimo jiné řekl:

„Mluvili jsme jako bratři, máme stejný křest, jsme biskupové. Mluvili jsme o našich církvích a nalezli jsme shodu v tom, že jednota se vytváří na cestě. Mluvili jsme zřetelně, bez okolků a přiznám se, že jsem zakusil útěchu Ducha v tomto dialogu. Nechci odjet bez toho – řekl František – abych vyjádřil svůj mocný a vroucí dík Kubě, kubánskému lidu a jeho zde přítomnému prezidentovi. Pokud to takto půjde dál, stane se Kuba hlavním městem jednoty,“
dodal s úsměvem papež, který Raulovi Castrovi poděkoval také formou oficiálního listu, doplněného o cenné psací pero. Moskevský patriarcha naopak od papeže obdržel relikvii sv. Cyrila, původně uchovávanou v římské farnosti sv. Klimenta a daroval římskému biskupovi ikonu Matky Boží Kazaňské.

Ihned po ukončení setkání papež František pokračoval v cestě do Mexika. Během tříhodinového letu se novinářskému doprovodu svěřil se svými pocity ze setkání:

„Vnímal jsem, že mám před sebou bratra, a patriarcha mi řekl totéž. Sešli jsme se jako dva biskupové, kteří mluví o situaci ve svých církvích a dále o situaci ve světě, válkách, pravoslaví a příštím panortodoxním sněmu…Mohu vám říci, že jsem skutečně cítil niternou a pravou radost v Pánu.“

Papež poukázal na svobodu a radost setkání, pochválil schopnosti obou tlumočníků a vysvětlil, že schůzka proběhla za přítomnosti metropolity Hilariona a kardinála Kocha, předsedy Papežské rady pro jednotu křesťanů. Dále poznamenal, že se při ní mluvilo o možné společné činnosti, protože, jak podotkl, „jednota se utváří na cestě“.

„Jednou jsem řekl, že pokud se jednota buduje studiem teologie a podobně, budeme na ní pracovat ještě v den, kdy přijde Pán. Jednota se vytváří, když kráčíme spolu, aby nás Pán při svém příchodu alespoň našel při společné chůzi.“

Papež František se rovněž dotkl významu společného prohlášení, které je hmatatelným výsledkem schůzky.

„Určitě povede k mnoha výkladům. Není to však politické, ani sociologické, nýbrž pastorační prohlášení – včetně oněch bodů, kde se mluví o sekularismu, biogenetické manipulaci a podobně. Význam je pastorační, protože se tu sešli dva biskupové, které tíží podobné pastorační starosti. Toto setkání mne naplnilo štěstím.“

Uzavíral Svatý otec na palubě letadla, které o půl třetí ráno našeho času přistálo na mezinárodním letišti mexického hlavního města.

ad 2. Petrova nástupce tu ve více než dvoutisícové nadmořské výšce očekávali státní i církevní představitelé, ale především tisíce Mexičanů, kteří při neformálním uvítání se zpěvy a tanci ihned projevili svou vřelost. Stejně nadšené přijetí pak doprovázelo téměř dvacetikilometrovou cestu na apoštolskou nunciaturu, kterou František projel v otevřeném papamobilu mezi ovacemi nesčetných zástupů. Jejich neskrývaná radost a zároveň hluboká zbožnost se nicméně projevovala důstojně a ukázněně. Na hladký průběh papežské návštěvy dohlíží téměř 160 tisíc dobrovolníků a 20 tisíc policistů. Na veřejná vystoupení Svatého otce bylo vytištěno milion sto tisíc lístků, avšak počítá se s daleko větší účastí.

Apoštolská nunciatura bude místem papežova pobytu po celou dobu cesty, tedy až do 17. února. Dnes ráno ji Svatý otec opustil krátce před devátou hodinou, aby opětovně v otevřeném voze projel do prezidentského paláce, kde se konalo oficiální protokolární přijetí. František je vůbec prvním papežem, který vstoupil do tohoto sídla federální výkonné moci a symbolu silně antiklerikální mexické revoluce z roku 1910. Ještě případná návštěva Jana Pavla II. při jeho mexické cestě v roce 1979 mohla teoreticky vést k „zatčení“ hosta kvůli nezákonnému oděvu. Postupnou normalizaci vztahů s katolickou církví (a nejenom z diplomatického hlediska) však zahájila právě tato odvážná návštěva polského papeže, který do Mexika zavítal poté ještě čtyřikrát, ačkoli nikdy nebyl přijal v prezidentském paláci. Nevstoupil tam ani Benedikt XVI., který ovšem nezavítal do hlavního města.

V prezidentské pracovně se dopoledne konala soukromá schůzka papeže Františka s hlavou Spojených států mexických, Enriquem Peñou Nietem. Na nádvoří prezidentského paláce pak Svatého otce očekávalo zhruba dvanáct set představitelů veřejného života, kteří si vyslechli prezidentův pozdrav a promluvu papeže Františka na uvítanou:

„Přicházím dnes jako misionář milosrdenství a míru, ale také jako syn, který chce vzdát hold své matce, P. Marii Guadalupské, a dovolit, aby na něm spočinul její pohled. Ve snaze být dobrým synem a následovat stopy své matky, chtěl bych ze své strany vzdát hold tomuto lidu a této zemi, kterou její kultura, dějiny a různorodost činí tolik bohatou.“

Vymezil papež ihned v úvodu náplň své pastorační návštěvy. Kromě přírodních krás, moudrosti předků a multikulturnosti Mexika jsou jeho prvořadým bohatství mladí lidé, zdůraznil František. V tom spočívá naděje a otevřenost budoucnosti, dodal:

„…budoucnost plnou naděje lze ukout jedině v přítomnosti utvářené spravedlivými a čestnými muži a ženami, kteří jsou připraveni zasazovat se o společné dobro, ono „společné dobro“, jež v tomto jednadvacátém století není příliš ceněno. Zkušenost ukazuje, že pokaždé, když vyhledáváme privilegia nebo výhody pro několik vyvolených na úkor dobra pro všechny, dříve či později se občanský život promění v úrodnou půdu pro korupci, obchod s narkotiky, vyřazování jiných kultur, násilí a dokonce pro obchod s lidmi, únosy a smrt, které jsou příčinou utrpení a brzdou rozvoje.“

Papež pak mluvil o mexickém národě, který posílil svoji identitu, „ukutou v náročných a těžkých chvílích svých dějin“.

„Kultura zděděná po předcích a lidský kapitál otevřený naději musí být zdrojem podnětů k hledání nových forem dialogu, (…) které by nás vedly po cestách solidárního úsilí. Úsilí, v němž se všichni, počínaje těmi, kdo se označují za křesťany, věnují budování „autenticky lidské politiky“ (Gaudium et spes, 73) a společnosti, v níž se nikdo necítí být obětí kultury odpisu.“

Toto směřování, naléhal papež, vyžaduje spoluzodpovědnost všech mexických občanů na všech úrovních. Mexická vláda přitom může počítat se spoluprací katolické církve, která doprovázela život tohoto národa a která chce přispívat k budování civilizace lásky, ujistil na závěr Svatý otec František.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY NA UVÍTANOU je ZDE

ad 3. Z prezidentského paláce se papež odebral do necelý kilometr vzdálené katedrály Nanebevzetí Panny Marie, která stojí na místě někdejšího aztéckého chrámu. Na přilehlém Konstitučním náměstí, někdejším politicko-náboženském centru Tenochtitlánu, hlavním městu Aztécké říše, jej opětovně očekávaly desítky tisíc věřících, zatímco uvnitř katedrály byli shromážděni mexičtí biskupové. V zemi se 110 miliony katolíky, kteří tvoří 92% obyvatel, čítá biskupská konference 172 členů. Petrův nástupce se k nim obrátil se značně obsáhlou promluvou, z níž vysvítá jeho hluboká úcta k zázračné mariánské ikoně v Guadalupe. Mimo jiné odkázal nástupce apoštolů v Mexiku na dědictví jejich krajanů, kteří „položili život, aby církev mohla plnit svoje poslání.“ Na jiném místě pak řekl:

„Jak učí krásná guadalupská tradice, Morenita opatruje pohledy těch, kdo ji kontemplují, a odráží tvář těch, kdo ji potkávají. Je třeba se naučit, že je něco neopakovatelného v každém z těch, kdo nás sledují, když hledají Boha. Je na nás, abychom nebyli pro tyto pohledy neprůzračnými. Střežili v sobě každý z nich, uchovávali je v srdci a chránili.
Jedině církev schopná chránit tvář lidí, kteří přicházejí klepat na naše dveře, je schopna mluvit k nim o Bohu. Pokud nedešifrujeme jejich utrpení, pokud si nevšimneme jejich potřeb, nebudeme moci nic nabídnout. Bohatství, které máme, vyjde najevo jedině, když se setkáme s malostí těch, kteří jdou prosit o almužnu, a právě toto setkání se uskutečňuje v našem srdci pastýřů.“

Ještě níže pak řekl:

„Potřeba důvěrnosti přebývá v Božím srdci. Naše Paní z Gaudalupe žádala jenom „posvátný domeček“. Naše latinskoamerické národy dobře chápou jazyk zdrobnělin a velmi rádi jej užívají. Možná potřebují zdrobněliny, protože jinak by se cítili ztracení. Zvykli si na pocit nepatrnosti a jsou zvyklí žít skromně.
Církev shromážděná v majestátní katedrále se nemůže nechápat jako „domeček“, ve kterém se její děti mohou cítit dobře. Před Bohem je možné přebývat jedině jako maličcí, jako sirotci a žebráci.
„Domeček“ je důvěrný a zároveň „posvátný“, protože blízkost se naplňuje všemohoucí velikostí. Jsme strážci tohoto tajemství! Někdy ztrácíme tento smysl pro skromné božské míry a přestáváme nabízet „domeček“, ve kterém lze vnímat důvěrnost s Bohem. Možná, že také přehlížením Jeho velikosti se vytratila část uctivé bázně vůči této lásce. Kde přebývá Bůh, tam člověk nemůže vstoupit, aniž by byl přijat, a vstupuje jedině po „vyzutí opánek“ (srov. Ex 3,5) a vyznání vlastní nedostatečnosti.

Není snad právě opomenutí „zout si opánky“ při vstupu pravděpodobnou příčinou ztráty smyslu pro posvátnost lidského života, člověka, podstatných hodnot, moudrosti nahromaděné během staletí a úcty k přírodě? Pokud nebudou v povědomí lidí a společnosti obnoveny tyto hluboké kořeny, včetně velkorysé práce ve prospěch lidských práv, bude chybět životní míza, která může vzejít jedině z pramene, který si lidstvo samo dát nemůže.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY K BISKUPŮM je ZDE

Vyvrcholením prvního dne apoštolské cesty se pak odpoledne stala mše svatá v mariánské bazilice v Guadalupe, která začne o půlnoci našeho času.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)