(
Př 11,19-21)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Písmo svaté nám představuje Boha jako nekonečné milosrdenství, ale také jako dokonalou spravedlnost. Jak smířit obojí? Jak skloubit milosrdenství s požadavkem spravedlnosti? Mohlo by se zdát, že jde o dva protiklady, ale ve skutečnosti tomu tak není, protože právě Boží milosrdenství naplňuje opravdovou spravedlnost. Avšak, o jakou spravedlnost se jedná?
Představíme-li si zákonného správce spravedlnosti, vidíme, že ten, kdo se považuje za oběť nějaké zvůle, obrací se k soudci a požaduje, aby byla zjednána spravedlnost. Jde o retribuční spravedlnost, která uděluje viníkovi trest podle principu, že každý má dostat, co mu náleží. Jak říká kniha Přísloví: „Kdo zakládá spravedlnost, jde k životu, kdo následuje zlo, jde ke smrti“ (11,19). Mluví o tom také Ježíš v podobenství o vdově, která opakovaně přicházela za soudcem a říkala: „Zastaň se mě proti mému odpůrci“ (Lk 18, 3). Tato cesta však ještě nevede k opravdové spravedlnosti, protože ve skutečnosti zlo nepřemáhá, ale pouze zastavuje. Jedině odpověď dobra může doopravdy přemoci zlo.
A to je tedy další způsob, jak zjednat spravedlnost, a Bible ho před nás klade jako hlavní cestu, po níž je třeba se vydat. Jde o postup, který se nedovolává soudce a spočívá v tom, že se oběť obrací přímo k viníkovi a vyzývá jej k obrácení, pomáhá mu pochopit, že jedná špatně, odvolává se na jeho svědomí a ten, když nakonec prozří a uzná svoje pochybení, může se otevřít odpuštění, které mu nabízí poškozená strana. A to je krásné, v důsledku přesvědčení o tom, co je zlo, se srdce otevírá nabízenému odpuštění. Toto je způsob, jak řešit rozpory v rodinách, ve vztazích mezi manžely nebo rodiči a dětmi, kde poškozený miluje viníka a přeje si zachovat vztah, který jej pojí s druhým. Nepřetínat tento vztah.
Zajisté, je to obtížná cesta. Vyžaduje, aby poškozený byl ochoten odpustit a přál si záchranu a dobro toho, kdo jej poškodil. Jedině tak může spravedlnost triumfovat, protože, uzná-li viník zlo, jehož se dopustil, a přestane jej páchat, pak zlo pomíjí, a ten, kdo byl nespravedlivý, stává se spravedlivým, protože mu bylo odpuštěno a pomoženo, aby nalezl cestu dobra. A právě sem patří odpuštění a milosrdenství.
Tak jedná Bůh s námi hříšníky. Pán nám nepřetržitě nabízí svoje odpuštění, pomáhá nám je přijmout a uvědomit si vlastní špatnost, aby nás od ní mohl osvobodit. Bůh totiž nechce naše odsouzení, nýbrž záchranu. Bůh nechce odsoudit nikoho. Někdo z vás se mne může zeptat: „Ale otče, Pilát si zasloužil odsouzení? Bůh jej chtěl?“ – Nikoli! Bůh chtěl zachránit Piláta a také Jidáše, všechny! Milosrdný Pán chce zachránit každého. Problémem je nechat vstoupit Boha do srdce. Všechna slova proroků jsou vášnivou a láskyplnou výzvou, která hledá naše obrácení. To je to, co praví Pán skrze proroka Ezechiela: „Mám snad zalíbení v zločincově smrti [...] anebo spíše chci, aby změnil své chování a byl živ?“ (18,23; srov. 33,11); v tom má zalíbení Bůh.
Takové je srdce Boha, srdce Otce, který miluje a chce, aby jeho děti žili dobře a spravedlivě a žili proto v plnosti a byli šťastni. Otcovo srdce sahá dál než náš úzký pojem spravedlnosti a otevírá nás nekonečným horizontům svého milosrdenství. Otcovo srdce s námi nejedná podle našich hříchů, jak praví Žalmista: „Nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neodplácí“ (Žl 103,9-10). A právě otcovské srdce chceme potkat, když jdeme do zpovědnice. Možná nám poví něco, co nám umožní lépe pochopit zlo. Do zpovědnice jdeme všichni hledat Otce, aby nám pomohl změnit život; Otce, který nám dodá sílu jít dál; Otce, který nám odpustí v Božím jménu. Být zpovědníkem je proto obrovská odpovědnost, protože syn či dcera, který k tobě přichází, hledá pouze Otce. A Ty, knězi, jsi ve zpovědnici a zaujímáš místo Otce, který zjednává spravedlnost milosrdenstvím.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
