Bůh nás přichází spasit a nenachází lepší způsob, jak to učinit, než putovat spolu s námi, žít náš život. A když se rozhoduje, jak svůj život žít, nevybírá si velké město velké říše, nevyvolí si jako matku nějakou princeznu, kněžnu, nějakou významnou osobnost, nezvolí luxusní palác. Zdá se, že si ve všem úmyslně počíná téměř skrytě.

Maria byla ne více než 16 či 17ti letou dívenkou v zapadlé vesničce na periferii římské říše; určitě tuto vesničku nikdo neznal. Josef byl chlapcem, který ji měl rád a chtěl se s ní oženit; tesařem, který si vydělával na denní chléb. Všechno v jednoduchosti a ve skrytu. A také rozchod... protože byli zasnoubeni a v takové vesnici, jak víte, kolují řeči, Josef, který byl spravedlivý, povšiml si, že Maria byla těhotná. Všechno ve skrytu, nehledě na pomluvy a řeči. A anděl toto tajemství Josefovi vysvětluje: „Dítě, které počala, je dílem Božím, je z Ducha svatého“. „Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,18-25), ale všechno ve skrytu, skromně. Světová velkoměsta nic netušila. A tak je Bůh mezi námi. Chceš-li nalézt Boha, hledej Jej v poníženosti, v chudobě, hledej tam, kde je skryt: v potřebných, těch nejpotřebnějších, v nemocných, hladových, vězněných.

A Ježíš, když nám hlásá život, říká, jaký bude náš soud. Neříká: Pojď ke mně, protože jsi hodně daroval církvi, jsi dobrodincem církve, tedy pojď do nebe. Ne. Za vstup do nebe se neplatí penězi. Neřekne: Jsi velmi významná osobnost, hodně jsi studoval a obdržel spoustu poct, pojď do nebe. „Byl jsem hladový a dal jsi mi najíst; byl jsem bez střechy nad hlavou a dal jsi mi domov; byl jsem nemocen a navštívil jsi mne, byl jsem ve vězení a přišel jsi za mnou“ (srov. Mt 25,35-36). Ježíš je v pokoře.

Ježíšova láska je obrovská. Proto bych rád, aby dnes při otevření této Svaté brány, Duch svatý otevřel srdce všech Římanů a dal jim uzřít cestu spásy! Není to cesta luxusu, není to cesta velkého bohatství, není to cesta moci. Je to cesta pokory. A ti nejchudší, nemocní, věznění - a Ježíš navíc říká – ti nejvíce hříšní, pokud litují, nás do nebe předcházejí. Oni mají klíč. Ten, kdo prokazuje lásku, nechává se objímat Pánovým milosrdenstvím.

Dnes otevíráme tuto Bránu a prosíme o dvě věci. Za prvé, aby Pán otevřel bránu našeho srdce. Všichni to potřebujeme, všichni jsme hříšníci, všichni potřebujeme Pánovo Slovo vnímat a potřebujeme, aby přišlo. Za druhé, ať nám Pán dá pochopit, že cesta předsudku, cesta bohatství, cesta marnivosti a cesta pýchy nejsou cesty spásy. Kéž nám Pán umožní chápat, že Jeho otcovské pohlazení, Jeho milosrdenství a Jeho odpuštění nastává, když přistupujeme k těm, kdo trpí a jsou společností odepsáni; ať nám dá pochopit, že by bylo krásné, kdyby každý z nás, každý Říman, všichni Římané pocítili, že jsou odepsaní a tak pocítili, že potřebují pomoc Boží. Dnes se modlíme za Řím, za všechny obyvatele Říma, za všechny, počínaje mnou, aby nám Pán daroval milost cítit se odepsanými, protože nemáme žádnou zásluhu. Jedině On nám dává milosrdenství a milost.

A abychom se k této milosti přiblížili, musíme se přiblížit těm odepsaným, chudým a těm, kteří jsou nejvíce v nouzi, protože podle tohoto přiblížení budeme všichni souzeni. Kéž Pán otevřením této brány dnes daruje tuto milost Římu a každému obyvateli Říma, aby mohl jít vstříc onomu milosrdnému objetí, kterým Otec objímá raněného Syna. Raněným je však Otec, Bůh je raněn láskou, a proto je schopen nás spasit všechny. Kéž nám Pán daruje tuto milost.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie