Rádio Vaticana

Vatikán. Čtyřem hlavním dokumentům II. vatikánského koncilu se rozhodl věnovat své promluvy papežský kazatel Raniero Cantalamessa. Jak uvedl, adventní kázání budou věnována dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium. Konstituci o liturgii (Sacrosanctum Concilium), o Slovu Božím (Dei Verbum) a o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes) má v úmyslu pojednat ve svých postních kázáních.

O. Cantalamessa se chce zaměřit na ryze duchovní obsahy a ukázat, jak mohou koncilní texty přispívat k růstu víry. Adventní zamyšlení se věnují Církvi jako Kristově tělu a snoubence, všeobecnému povolání ke svatosti a učení o P. Marii.

„Kristus je světlem světa“, slova Simeonova pozdravu, kterými začíná kostituce o církvi, jsou klíčem k intepretaci celé eklesiologie II. vatikánského koncilu – zdůrazňuje papežský kazatel. Jde totiž o kristologickou eklesiologii, v níž duchovní a mystická dimenze předchází sociální a institucionální. Podle o. Cantalamessy v pokoncilní době často docházelo k rozvíjení představy církevního společenství a lidu Božího pouze horizontálním, sociologickým směrem na pozadí protikladu mezi koinonií a hierarchií. Padesát let po koncilu však přišel čas vrátit se k vyváženému přístupu k církvi na jedné straně podmíněné dobovou diskusí a na druhé straně nahlížené duchovním zrakem Nového zákona a církevních otců.

Kardinál Ratzinger ve svých zásadních textech o církvi poukázal na to, že její obraz jako Kristova těla nevychází ze stoické představy souladu všech částí lidského těla, nýbrž z představy jediného těla, jakým se muž a žena stávají v manželství (srov. Ef 5, 29-32), a z eucharistické představy jediného těla, vytvářeného těmi, kdo jedí týž chléb (srov. 1 Kor 10,17). Podobně výraz „mystické tělo“, který zprvu odkazoval k eucharistii, přechází postupně na Církev.

Co může pro duchovní život křesťana znamenat představa církve jako Kristova těla a Kristovy snoubenky? – táže se o. Cantalamessa. Nakolik dovoluji Kristu, aby ze mě činil své tělo, nakolik Kristus zabírá prostor mého srdce, natolik se stávám „církevní bytostí“. Děje se tak především prostřednictvím dvou svátostí, křtu a eucharistie. V eucharistii se mysticky a reálně ztotožňujeme s Kristem, takže můžeme spolu se sv. Pavlem říci: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2, 20)

Tento obraz Církve jako Kristova Těla je pak hluboce propojen s obrazem církve jako Kristovy snoubenky. Sv. Pavel v listu Efesanům (5, 31-33) mluví o tajemství manželského soužití a přirovnává ho ke vztahu Krista a církve. Vztáhneme-li tato slova na eucharistii, můžeme říci spolu s Hilariem z Poitiers, že Ježíš přijímá tělo toho, kdo přijímá jeho tělo. On říká: „vezmi si toto mé tělo“, a stejně tak i my můžeme vyslovit „vezmi si toto mé tělo“.

V této logice pak nelze říci, že Kristu nenáleží některá část mého života, že nerozumí mému stavu, mé bolesti, mému problému – vysvětluje o. Cantalamessa. To, co Ježíš nemohl zažít na světě „v těle“, nyní „zakouší“ „v Duchu“ díky společenství mše svaté. Protože všechno „co zbývá“ k plnému „vtělení“ Slova, se „naplňuje“ v eucharistii.

„Jak nevyčerpatelný zdroj úžasu a útěchy, pomyslíme-li na to, že naše lidství se stává Kristovým lidstvím! Avšak také jak velká odpovědnost za to všechno! „Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Smím tedy vzít údy Kristovy a udělat z nich údy, které patří nevěstce?“ – říká sv. Pavel v 1. listu Korinťanům. To jsou slova, která se obrací ke každému pokřtěnému. A co teprve zasvěcení Boží služebníci, kteří by měli být „vzorem pro své stádce“? – komentuje o. Cantalamessa. Chvějeme se, když pomyslíme na znetvoření, které se děje Kristovu tělu, jímž je církev.

Vedle této dimenze založené na svátosti, je tu ještě existenciální dimeze, kterou papež František označuje za „osobní setkání s Ježíšem“. Co to znamená? - ptá se o. Cantalamessa a odpovídá: Spolu se sv. Pavlem a s prvními křesťany vyslovit větu: „Ježíš je Pán!“ a mínit tím, že je mým Pánem navždy, na celý život. Ježíš totiž není osobností z minulosti, o které se mluví a která se připomíná, nýbrž je přítomný. Znamená to nečinit žádné důležité rozhodnutí, aniž bychom ho dříve nepředložili v modlitbě Pánu.

Snažme se tedy milovat Krista a přičiňujme se o to, aby byl milován, protože to je nejlepší služba církvi. Pokud je totiž církev Kristovou snoubenka, její plodnost záleží na její lásce k Kristu. Naší nejlepší službou církvi tedy je milovat Krista a růst ve vzájemné blízkosti s ním.

(job)