Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Při svých veřejných vystoupeních Svatý otec František často mluví o schopnosti plakat, která se v dnešní době vyplácí. Svým „magisteriem pláče“, míněného jako milost, dobrota a moudrost, vstupuje do staleté církevní tradice počínající východním mnichem sv. Simeonem, Novým teologem, přes svatého Františka z Assisi až po sv. Ignáce z Loyoly. Tématu pláče v současném pontifikátu se ujal rektor sicilské baziliky Panny Marie Plačící v Syrakusách, o. Luca Saraceno a pojednal je v knize „Moudrost slz. Papež František a význam pláče“ (Edizioni Dehoniane, Bologna, 2015).

“Oslovovaly mne papežovy opakované odkazy k slzám, ať už to bylo v ranních homiliích, listech, modlitbě Anděl Páně nebo generálních audiencích. Za poslední dva roky to bylo 54 zmínek o pláči, jeho očistné úloze, a všeobecněji o lidské a zároveň božské zkušenosti slz. Ve všech těchto případech papež pláč pojímal jako milost a útěchu, tedy vždy v jeho kladném významu.“

Písmo mluví o slzách radosti, pokání a odpuštění, věrnosti, soucitu, útěchy a blahoslavenství. Papež František probouzí srdce křesťanských věřících z netečnosti, když se ptá: „Plakali jsme někdy?“ (2.4.2013), „Kdo z nás plakal?“ (jak pětkrát opakoval na ostrově Lampedusa 8.7.2013), „Pláčeš?“ (6.3.2014), „Naučil jsem se plakat?“ (18.1.2015), „Je pláč přítomný v našich modlitbách?“ (18.2.2015). Zatímco pláč člověka polidšťuje, tvrdí Svatý otec, neschopnost plakat vede „globalizovaného člověka“ k neplodnosti ( 8.7.2013, 13.9.2014, 18.1.2015).

“Papež Bergoglio nejenom mluví o slzách, ale také promlouvá slzami. Jeho slzy spolu s neverbálním jazykem nejenom vyjadřují papežovy komunikační schopnosti, nýbrž ve své obsahové rovině symbolizují magisterium soustředěné na milosrdenství. V létě roku 2013 při návratu z Ria de Janeiro řekl papež jednomu z novinářů, že mu prospělo, když plakal za migranty utonulé ve Středozemním moři. Ve své homilii na sicilském ostrově Lampedusa připomenul, že naše globalizovaná společnost zapomněla, co znamená pláč a soucit. A rovněž záběry z Albánie, kde papež v září loňského roku objímá kněze, který trpěl za komunistické diktatury, a pláče spolu s ním, mají větší cenu než jakékoli slovo.“

Ve všeobecném mínění je pláč synonymem slabosti, pokračuje autor knihy. Papež ovšem, kupříkladu ve vojenském památníku v severoitalské Redipuglii anebo vloni při apoštolské cestě do Manily poukázal na sílu slz, na naléhavost pláče jako projevu vrcholné zralosti.

“František nám totiž připomíná, že také Bůh pláče (4.2.2014). Pláče Ježíš, pláčou postavy vystupující na stránkách evangelia, světci i církev, zatímco lidé s vyprahlým a zkaženým srdcem ztratili schopnost plakat. Slzy jsou výrazem živého a milujícího srdce, kdežto srdce z kamene náleží člověku, který není schopen pohnutí a pláče – jako Herodes a Kain.“

Slzy, o kterých mluví papež František, nejsou příznakem plačtivého křesťanství, nýbrž křesťanství, které touží po setkání s lidmi a skoku do vod Božího milosrdenství, podotýká biskup Marcello Semeraro v předmluvě ke knize „Moudrost slz. Papež František a význam pláče“.

(jag)