„Hospodin popřeje dobro a naše země vydá plody“, tak praví Žalm (srov. 84,13). Jsme zváni slavit toto tajemné společenství mezi Bohem a jeho lidem, mezi Bohem a námi. Déšť je znamením jeho přítomnosti v zemi obdělávané našima rukama. Toto společenství vždycky vydá plody, dá život. Tato důvěra pramení z víry, z vědomí, že můžeme počítat s Jeho milostí, která vždycky proměňuje a zavlažuje naši zemi.
Důvěře se učíme a vychováváme k ní. Důvěra se utváří v lůně společenství, v životě rodiny. Důvěra se stává svědectvím ve tvářích mnoha lidí, kteří nás podněcují následovat Ježíše, být učedníky Toho, který nikdy neklame. Učedník cítí, že je zván důvěřovat, cítí, že Ježíš jej zve, aby byl Jeho přítelem, sdílel Jeho úděl, sdílel Jeho život. „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán“ (Jan 15,15). Učedníci jsou ti, kdo se učí žít důvěru Ježíšova přátelství.
Evangelium o tomto učednictví mluví. Představuje nám průkaz křesťanské totožnosti. Prezentační list, akreditaci křesťana.
Ježíš volá svoje učedníky, posílá je a dává jim jasná a přesná pravidla. Doporučuje jim k určité počínání, které si mají osvojit. Nezřídka se nám může zdát přepjaté či nesmyslné a mohli bychom toto doporučení snadněji vyložit symbolicky či „spirituálně“. Ježíš je však velice přesný, je velice jasný. Neříká jim: „Tak nějak jednejte“ nebo „dělejte, co můžete“.
Připomeňme si společně toto doporučení: „Neberte si nic na cestu, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze... zůstávejte v domě, kde vás přijmou“ (srov. Mk 6,8-11). Zní to poněkud neuskutečnitelně.
Mohli bychom se soustředit na slova „chléb“, „mošna“, „hůl“, „opánky“, „šaty“. A bylo by to oprávněné. Zdá se mi však, že by vzhledem k tomuto působivému výčtu mohlo uniknout naší pozornosti jedno klíčové slovo. Je to ústřední slovo křesťanské spirituality, zkušenosti učednictví: přívětivost. Ježíš jako dobrý učitel a pedagog posílá učedníky, aby žili přívětivostí. Říká jim: „Zůstaňte, kde vás přijmou.“ Posílá učedníky, aby si osvojili jednu ze základních charakteristik věřícího společenství. Mohli bychom říci, že křesťan je ten, kdo se naučil být přívětivý a naučil se přijímat.
Ježíš je neposílá jako mocné, jako majitele, představené, nositele zákonů a norem. Ukazuje jim naopak, že křesťan jde zkrátka přetvářet srdce. A jeho srdce pak pomáhá přetvářet to naše. Učit se žít jinak, podle jiného zákona a jiné normy. Je to přechod od logiky egoismu, uzavřenosti, konfliktu, rozdělení a nadřazenosti k logice života, štědrosti a lásky. Od logiky ovládání, útisku a manipulace k logice vlídnosti, přijetí a opatrování.
Ve hře jsou dvě logiky. Dva způsoby, jak se vyrovnat se životem a s posláním. Kolikrát jen přemýšlíme o poslání na základě strategií, taktik, opatření a líčení ve snaze obrátit lidi svojí argumentací. Dnes nám Pán říká velmi jasně: logika evangelia nepřesvědčuje argumentacemi, strategiemi a taktikami, ale přívětivostí a vlídností.
Církev je matkou s otevřeným srdcem, umí být přívětivá a přijímat, zvláště ty, kdo potřebují větší péči a jsou v obtížích. Církev, jak chtěl Ježíš, je pohostinným domem. Kolik dobra můžeme vykonat, budeme-li si dodávat odvahu a učit se jazyku přívětivosti, jazyku vlídnosti! Kolik zranění a kolik beznaděje je možné zahojit v příbytku, ve kterém lze zakoušet vlídnost. Proto je nezbytné mít otevřené dveře a především srdce.
Přívětivost vůči hladovému, žíznivému, cizinci, neoděnému, nemocnému a vězněnému (srov. Mt 25,34-37), malomocnému a chromému. Přívětivost vůči tomu, kdo nesmýšlí jako my, nemá víru anebo ji ztratil, možná naší vinou. Přívětivost vůči pronásledovanému a nezaměstnanému. Přívětivost k jiným kulturám, kterými tato paraguayská země tolik oplývá. Přívětivost vůči hříšníkovi, protože jím je každý z nás.
Častokrát zapomínáme, že existuje zlo, které předchází naše hříchy a přichází jako první. Existuje kořen, který způsobuje mnoho, mnoho škod a tiše ničí spousty životů. Existuje zlo, které se pozvolna zahnizďuje v našem srdci a „ujídá“ naši vitalitu: je to samota. Samota, která může mít mnoho příčin, mnoho motivací. Jak ale ničí život a škodí nám! Odděluje nás jedny od druhých, od Boha, od společenství. Uzavírá nás do sebe. Proto je matce církvi vlastní nikoli spravování věcí, projektů, nýbrž učení se bratrskému životu s druhými. Přívětivé bratrství nejlépe dosvědčuje Boha, který je Otcem, protože „podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35).
Takto nás Ježíš otevírá nové logice. Horizontu oplývajícímu životem, krásou, pravdou a plností. Bůh nikdy neuzavírá horizonty, Bůh nikdy není pasivní k životu, nikdy není pasivní k utrpení svých dětí. Bůh se nikdy nedá překonat ve štědrosti. Proto nám posílá svého Syna, daruje Jej, vydává a sdílí, abychom se naučili cestě bratrství a obdarovávání. Je definitivně novým horizontem, novým Slovem v situaci odpisování, dezintengrace, uzavřenosti a izolace. Je Slovem, které prolamuje mlčení samoty.
A když jsme unaveni anebo je nám zatěžko evangelizovat, je dobré připomenout si, že život, který nám Ježíš nabízí odpovídá těm nejhlubším lidským potřebám, protože všichni jsme byli stvořeni pro přátelství s Ježíšem a bratrskou lásku (Evangelii gaudium, 265).
Jedna věc je jistá: nemůžeme nikoho zavazovat, aby nás přijal a hostil. To je jisté a je to součást naší chudoby a naší svobody. Je však stejně jisté, že nás nikdo nemůže zavazovat, abychom byli nepřívětiví a nepohostinní k životu svého lidu. Nikdo od nás nemůže žádat, abychom byli nevlídní a nepřívětiví k životu svých bratří, zejména těch, kteří ztratili naději a chuť žít. Jak krásné je představovat si naše farnosti, komunity, kaple a místa, kde žijí křesťané, ne se zavřenými dveřmi, nýbrž jako dějiště opravdových setkání mezi námi a Bohem, jako místa přijetí a přívětivosti.
Církev je matkou jako Maria. V ní máme vzor. Přijímejme jako Maria, která Boží Slovo neovládla, ani se Jej nezmocnila, nýbrž naopak hostila, nosila Jej ve svém lůně a darovala. Přijímejme jako zem, která neovládá semeno, ale přijímá, živí a dává mu vzejít. Takto chceme být křesťany, takto chceme žít víru na této paraguayské půdě; a jako Maria přijímat Boží život v našich bratřích s důvěrou a jistotou, že „Hospodin popřeje dobro a naše země vydá plody“.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
