Být spolu s vámi tady, u naší Matky, zázračné Panny v Caacupé, pro mne znamená ocitnout se doma. Ve svatyni se my děti setkáváme s naší Matkou a připomínáme si, že jsme bratři. Je to sváteční místo setkání a rodiny. Přicházíme představit svoje potřeby, přicházíme poděkovat, prosit o odpuštění a znovu začínat. Kolik křtů, kolik kněžských a řeholních povolání, kolik zásnub a manželství se zrodilo u nohou naší Matky! Kolik slz, kolik loučení! Přicházíme vždycky se svým životem, protože tady jsme doma, a to nejlepší je vědět, že na nás někdo čeká.
Přicházíme jako již tolikrát, protože chceme obnovit svoje energie a žít radost evangelia. Jak neuznat, že tato svatyně je vitální součástí vás, paraguayského lidu? Tak to cítíte, tak se modlíte, tak zpíváte: „V Edenu tvého Caacupé je tvůj lid, Panno čistá, a prokazuje ti svoji lásku a víru.“ Jsme dnes jako Boží lid tady u nohou naší Matky, abychom jí dali svoji lásku a víru.
V evangeliu jsme právě slyšeli andělovo zvěstování Panně Marii: „Raduj se, milostiplná, Pán s tebou.“ Raduj se, Maria, raduj se. Když uslyšela tento pozdrav, ulekla se a uvažovala, co znamená. Moc nerozuměla tomu, co se děje. Ale pochopila, že to přichází od Boha a přitakala. Přisvědčila Božímu snu, Božímu plánu, přitakala Boží vůli.
Toto přitakání, jak víme, nebylo vůbec snadné žít. Nepřineslo jí privilegia či ohledy, nýbrž to - jak jí předpověděl Simeon – že její „vlastní duší pronikne meč“ (Lk 2,35). A jak pronikl! Proto ji tolik milujeme a nacházíme v ní pravou Matku, která nám pomáhá uprostřed komplikovaných situací uchovávat živou víru a naději. Přinese nám užitek, podíváme-li se na Simeonovo proroctví a znovu si projdeme ty nejobtížnější momenty Mariina života.
1. Ježíšovo narození. „Nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7). Neměli dům, příbytek, kde by uložili svoje dítě. Nebyl prostor, kde by mohlo přijít na svět, ani spřízněná rodina. Byli sami. Jediné přístupné místo byla stáj. V paměti se jí určitě vybavovala andělova slova: „Raduj se, Maria, Pán s tebou.“ A mohla by se ptát: „Kde je nyní?“.
2. Útěk do Egypta. Museli odejít, jít do exilu. Tam nejenom neměli místo, rodinu, ale i jejich život byl v nebezpečí. Museli se dát na cestu a odejít do ciziny. Byli migranty pronásledovanými chtivostí a lakotou vládce. I tam bylo možno se ptát: Kde je to, o čem mluvil anděl?
3. Smrt na kříži. Neexistuje obtížnější situace pro matku než doprovázet na smrt svého syna. Je to srdceryvné. A my vidíme Marii u paty kříže, jako každou matku, pevnou a neumdlévající, jak doprovází svého Syna až na kraj smrti a to smrti na kříži. Také zde se mohla zeptat: „Kde je to, o čem mluvil anděl. A potom ji vidíme, jak sjednocuje a podporuje učedníky.
Rozjímáme o jejím životě a cítíme se chápáni, pochopeni. Můžeme usednout, modlit se a společným jazykem mluvit o řadě situací, které denně prožíváme. Můžeme se ztotožnit s mnoha situacemi jejího života. Vyprávět jí o svém životě, protože ona rozumí.
Je ženou víry, je Matkou církve, uvěřila. Její život je svědectvím, že Bůh neklame, neopouští svůj lid, třebaže nastávají chvíle či situace, kdy se zdá, že neexistuje. Byla první učednicí, která provázela svého Syna a byla oporou naděje apoštolů v těžkých chvílích. Byli zavřeni – nevím na kolik zámků strachu – ve večeřadle. Byla ženou bdělou a dovedla říci: „Už nemají víno“ (Jan 2,3), když se zdálo, že radost a slavnost skončí. Byla ženou, která uměla jít za příbuznou Alžbětou a pobýt s ní „asi tři měsíce“ (Lk 1,56), aby nebyla sama při porodu. Toto je naše dobrá a velkodušná Matka, která nás provází v našem životě.
To vše víme z evangelia, ale víme také, že tato Matka byla po našem boku v mnoha těžkých situacích v této zemi. Tato svatyně žárlivě střeží paměť lidu, který ví, že Maria je Matkou, byla a zůstává u svých dětí.
Byla a zůstává v našich nemocnicích, v našich školách, v našich domech. Byla a zůstává s námi v práci i na cestách. Byla a zůstává s námi u stolu v každém domě. Byla a nadále se účastní utváření naši vlasti, činí z nás národ. Vždycky diskrétně a mlčky. V pohledu sošky, obrázku či medailky nebo s růžencem - víme, že nejsme sami a že nás provází.
Proč? Protože Maria chtěla zůstat se svým lidem, se svými dětmi, se svojí rodinou. Vždy následovala Ježíše spolu se zástupem. Jako dobrá matka nechtěla opustit svoje, ale naopak vždycky se objevila tam, kde by jí syn mohl potřebovat. A to jenom proto, že je Matkou.
Matkou, která se uprostřed mnoha těžkostí naučila naslouchat a žít, počínaje oním „neboj se, Pán s tebou“ (Lk 1,30.28). Matkou, která nám neustále říká: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Je to její ustavičná a nepřetržitá výzva: „Dělejte všechno, co vám řekne“. Nemá svůj vlastní program, nepřichází nám říkat nic nového, pouze je ráda s námi a doprovází naši víru svojí vírou.
Vy to víte, zakusili jste to, co sdílíme. Vy všichni, všichni Paraguayci máte živou paměť lidu, který ztělesnil tato slova evangelia. A mám na mysli zvláště vás paraguayské ženy a matky, které jste s obrovskou odvahou a odříkáním dovedli pozvednout zničenou zemi, kterou zachvátila válka. Máte paměť, dědičnou výbavu těch, kdo obnovili život, víru a důstojnost svého lidu. Spolu s Marií jste prožily situace, které byly velice, velice obtížné, a které by se podle běžné logiky příčily každé víře. Podníceny a podporovány Pannou Marií jste však nadále věřily a také „doufaly proti vší naději“ (Řím 4,18). Když se zdálo, že se všechno zhroutilo, říkaly jste spolu s Marií: Nebojíme se, Pán je s námi, je s naším lidem, s našimi rodinami, uděláme všechno, co nám řekne. A tam jste kdysi nalezly a nalézáte dodnes sílu, aby tato země nepropadla chaosu. Bůh žehnej této umíněnosti, Bůh žehnej a posiluj vaši víru, Bůh žehnej paraguayské ženě, té nejslavnější ženě Ameriky.
Jako lid jsme přišli domů, do domu paraguayské vlasti, abychom znovu naslouchali těmto slovům, která nám přinášejí tolik užitku: „Raduj se, Pán s tebou“. Je to výzva k tomu, abychom neztráceli paměť, neztráceli kořeny a četná svědectví, kterých se nám dostalo od věřících lidí, kteří se ocitli v protivenstvích; víru, která ožila, život, který se stal nadějí, a naději, která nás vede, abychom vynikali v lásce. Ano, vynikali v lásce podle Ježíše. Buďte nositeli této víry, tohoto života, této naděje. Vy Paraguayci buďte tvůrci svého dneška i zítřka.
Pohleďme znovu na Mariinu sošku a řekněme společně: „V Edenu tvého Caacupé je tvůj lid, Panno čistá, a prokazuje ti svoji lásku a víru.“ Oroduj za nás, svatá Matko Boží, abychom měli účast na příslibech a milostech našeho Pána Ježíše Krista.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
