Ve vstupní modlitbě (12. neděle v mez.) jsme prosili: „Bože, dej ať jsme naplněni úctou a láskou k tobě, staráš se o nás (
Římský misál má v italském znění doslova: „upevnil jsi nás na skále svojí lásky“ – pozn. překl.) jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést“ A čtení, která jsme slyšeli, nám ukazují, s
jakou láskou se o nás Bůh stará: je to láska
věrná, láska, která
všechno znovu tvoří, a je
stálá a jistá.
Žalm nás vybízí, abychom děkovali Bohu, „neboť jeho milosrdenství trvá navěky“. To je láska věrná, věrnost: je to láska, která neklame, nikdy nevymizí. Ježíš vtěluje tuto lásku; je jejím Svědkem. Nikdy nás nepřestává mít rád, snášet nás, odpouštět nám a tak nás provázet cestou života podle příslibu daného apoštolům: „Jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20). Z lásky se stal člověkem, z lásky zemřel a vstal z mrtvých a z lásky je stále po našem boku ve chvílích pěkných i svízelných. Ježíš nás miluje stále, až do konce, bezmezně a nezměrně. A miluje nás všechny natolik, že každý z nás může říci: „Zemřel za mne“. Za mne. Ježíšova věrnost se nevzdává ani před naší nevěrností. Připomíná nám to svatý Pavel: „I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe“ (2 Tim 2,13). Ježíš zůstává věrný, i když jsme pochybili, očekává nás, aby nám odpustil: On je tváří milosrdného Otce. Taková je věrná láska.
Druhý aspekt: Boží láska všechno znovu tvoří, to znamená, že všechno tvoří nové, jak nám připomenulo druhé čtení. Uznání vlastních mezí, vlastních slabostí je brána otevírající se Ježíšovu odpuštění, Jeho lásce, která nás může v hloubi obnovit a učinit nás novým stvořením. Spása může vstoupit do srdce, když se otevřeme pravdě a rozpoznáme svá pochybení, svoje hříchy; pak se nám dostává zkušenosti, oné krásné zkušenosti s Tím, který nepřišel kvůli zdravým, nýbrž kvůli nemocným, ne pro spravedlivé, ale pro hříšníky (srov. Mt 9,12-13); zakoušíme Jeho tolikerou trpělivost, Jeho něhu, Jeho vůli spasit všechny. A co je toho znamením? Znamením, že jsme se stali novým stvořením a byli jsme přetvořeni Boží láskou, je umění svléci děravé a staré šaty zášti a nevraživosti a obléci čistý šat mírnosti, dobrotivosti, služby druhým, pokoje srdce vlastního dětem Božím. Duch tohoto světa neustále hledá novost, ale jedině Ježíšova věrnost je schopna pravé novosti a činí z nás nové lidi, nová stvoření.
A nakonec: Boží láska je stabilní a jistá jako skalnaté útesy, které odrážejí prudké vlnobití. Ježíš to ukazuje v zázraku utišení bouře, když - jak podává evangelium – poručí větru a moři (srov. Mk 4,41). Učedníci mají strach, protože pozorují, že to nezvládnou. On však otevírá jejich srdce odvaze víry. Člověku volajícímu: „Už to nezvládnu“ Pán vychází vstříc, nabízí skálu svojí lásky, které se každý může chytit v jistotě, že nepadne. Kolikrát jen máme pocit, že už to nezvládneme? On je však vedle nás s nataženou rukou a otevřeným srdcem.
Drazí bratři a sestry Turína a Piemontu, naši předkové věděli dobře, co znamená být „skálou“ a co znamená „pevnost“. Dosvědčuje to krásně náš známý básník (Nino Costa, 1886-1945):
„Přímí a upřímní, takoví jací jsou, se jeví: hlavy hranaté, pulz pevný, nebojácní, mluví málo, ale vědí, co říkají, a třebaže chodí pomalu, dojdou daleko. Lid, který nešetří časem a potem – rasa svobodných a umíněných našinců. Celý svět ví, kdo jsou a když jdou kolem... celý svět je pozoruje.“ (z básně Rassa nostrana).
Můžeme se ptát, zda dnes pevně stojíme na této skále, kterou je láska Boží. Jak žijeme věrnou láskou Boha k nám. Stále je tu riziko zapomenout na onu obrovskou lásku, kterou nám projevil Pán. I nám křesťanům hrozí, že se necháme ochromit strachem z budoucnosti a budeme hledat jistotu ve věcech, které pomíjejí, anebo v modelu uzavřené společnosti, která má tendenci spíše vylučovat než zahrnovat. V tomto kraji vyrostli mnozí svatí a blahoslavení, kteří Boží lásku přijali a rozšířili ve světě, svobodní a umínění světci. Ve stopách těchto svědků můžeme také my prožívat radost evangelia prokazováním milosrdenství; můžeme sdílet těžkosti mnoha lidí, rodin, zvláště těch křehkých a poznamenaných ekonomickou krizí. Rodiny potřebují cítit mateřské pohlazení církve, aby postupovali v manželském životě, ve výchově dětí, v péči o staré a také v předávání víry mladým generacím.
Věříme, že Pán je věrný? Jak žijeme novost Boha, který nás denně přetváří? Jak žijeme pevnou Pánovou láskou, jež se staví jako bezpečná hráz proti vlnám pýchy a falešných novostí? Duch svatý ať nám pomáhá být si stále vědomi této skálopevné lásky, která nás činí pevnými a silnými v malých i velkých souženích a uschopňuje nás, abychom se neuzavírali před těžkostmi, čelili životu odvážně a hleděli do budoucnosti s nadějí. Jako tehdy na jezeře v Galileji, tak také dnes na moři naší existence je Ježíš Tím, kdo přemáhá síly zla a hrozby zoufalství. Pokoj, který nám dává, je pro všechny; také pro četné bratry a sestry, kteří utíkají před válkami a pronásledováním ve snaze dosáhnout míru a svobody.
Drazí, včera jste slavili Pannu Marii, Potěšitelku zarmoucených, která je „tam malá a impozantní, neokázalá jako dobrá matka“. Svěřme naší Matce církevní a občanské putování této země. Kéž nám pomůže následovat Pána, abychom byli věrní, nechávali se denně obnovovat a zůstávali pevní v lásce.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
