Svatý Jan, který byl spolu s ostatními učedníky ve večeřadle onen večer prvního dne po sobotě, sděluje, že Ježíš stanul mezi nimi, řekl: „Pokoj vám“ (
Jan 20,19-20) a ukázal jim svoje rány. Tak poznali, že nejde o přízrak, ale že je to právě On, Pán, a zaradovali se.
Osm dní nato Ježíš přišel do večeřadla znovu a ukázal rány Tomášovi, aby se jich dotknul, jak žádal, a mohl tak uvěřit a stát se také svědkem Zmrtvýchvstání.
Také nám dnes, tuto neděli, kterou svatý Jan Pavel II. nazval nedělí Božího Milosrdenství, ukazuje Pán svoje rány skrze evangelium. Jsou to rány milosrdenství. Opravdu: Ježíšovy rány jsou ranami milosrdenství. Jeho ranami jsme uzdraveni.
Ježíš nás vybízí, abychom pohlédli na tyto rány. Jako Tomáše nás vybízí, abychom se jich dotkli a uzdravili svoji nevíru. A především nás vybízí, abychom vstoupili do tajemství těchto ran, které jsou tajemstvím Jeho milosrdné lásky.
Skrze ně jako zářící štěrbinou můžeme spatřit veškeré tajemství Krista a Boha, Jeho Umučení, Jeho pozemský život plný soucitu s nejmenšími a s nemocnými, Jeho vtělení v Mariině lůně. A můžeme projít zpět celé dějiny spásy: proroctví – zejména o služebníkovi Jahveho, Žalmy, Zákon a Smlouvu, až k vysvobození z Egypta, k prvním velikonocím a krvi obětovaných beránků, k patriarchům, až k Abrahamovi a potom nocí času k Ábelovi a jeho krvi, která křičí ze země. Toto všechno můžeme vidět skrze rány Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého Ježíše, a jako Maria v Magnificatu můžeme poznat, že „jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení“ (Lk 1,50).
Tragickými událostmi lidských dějin jsme někdy zdrceni a ptáme se: proč? Lidská zloba může ve světě otevřít propast, obrovská prázdnota zbavená lásky, zbavená dobra, zbavená života. Tehdy se ptáme: jak zaplnit tuto propast? My to nedokážeme. Jedině Bůh může zaplnit tuto prázdnotu, kterou zlo vytváří v našich srdcích a v našich dějinách. Ježíš, učiněný člověk zabitý na kříži, zaplňuje propast hříchu hlubinou svého milosrdenství.
Svatý Bernard se ve svém komentáři k Písni Písní (Promluva 61, 3-5, Opera omnia 2,150-151) zastavuje právě nad tajemstvím Pánových ran a užívá silné a smělé výrazy, jejichž připomenutí nám dnes může přinést užitek. Říká, že „tělesnými ranami se projevuje tajemná Kristova láska, vyjevuje se obrovské tajemství lásky a ukazují se útroby milosrdenství našeho Boha“.
Bratři a sestry, toto je cesta, kterou nám Bůh otevřel, abychom konečně vyšli z otroctví zla a smrti a vstoupili do země života a pokoje. Touto Cestou je On, Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý Ježíš, a jsou to zvláště Jeho rány plné milosrdenství.
Svatí nás učí, že svět se mění obrácením našeho srdce, k čemuž dochází díky Božímu milosrdenství. Proto se jak před svými hříchy, tak před velkými tragédiemi světa, „moje svědomí chvěje, ale nebude jimi otřeseno, protože budu pamatovat na Pánovy rány. Byl totiž »proboden pro naše nepravosti« (Iz 53,5). Co je tak smrtelné, aby nemohlo být rozvázáno Kristovou smrtí?“ (ibid.).
S pohledem upřeným na rány Zmrtvýchvstalého Ježíše můžeme zpívat spolu s církví: „Jeho milosrdenství trvá navěky“ (Žl 117,2); Jeho milosrdenství je věčné. S těmito slovy vtištěnými v srdci jděme stezkami dějin ruku v ruce našeho Pána a Spasitele, který je naším životem a naší nadějí.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
