Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán/Mexiko. Papež František poskytl u příležitosti druhého výročí zvolení na Petrův stolec exkluzívní rozhovor mexickému televiznímu kanálu Televisa. Novinářka Valentina Alazrakiová mu kladla otázky v Domě sv. Marty. Na výlučné papežovo přání se natáčení konalo v místnosti, kde se běžně schází poradní sbor devíti kardinálů, pověřený reformou římské kurie, a které vévodí velký obraz Panny Marie Guadalupské. Není proto náhodou, že počáteční otázky a odpovědi mířily do Mexika a že je uvodila hluboká papežova reflexe o úctě k Matce Boží z Guadalupe, která je pro Latinskou Ameriku „zdrojem kulturní jednoty, vedoucím ke svatosti vprostřed hříchu, nespravedlivosti, vykořisťování a smrti“.

„Nemoci Mexika jsou obdobné těm ve zbytku světa“, tvrdí papež, „tedy migrace a zdi, které jí mají bránit“. František mluví o hranicích mezi Mexikem a Spojenými státy, ale nezapomíná ani na Středozemní moře s jeho Lampedusou, a prohlašuje se za hlas migrantů. Jak říká, vnímavost vůči těmto lidem není ideologická, nýbrž spontánní a odvozuje se z jeho osobní zkušenosti a migrace jeho rodičů. Mexická hranice, podotýká papež, má navíc další problém – obchod s narkotiky. František připomíná vraždu 43 studentů z Igualy, která vyžaduje spravedlnost, a vysvětluje, proč se nedávné kardinálské jmenování týkalo právě arcibiskupa mexické pohraniční diecéze Morelia: „Žije v horké oblasti, takříkajíc na rožni, přitom je to však velký svědek křesťanského života a výborný kněz.“

Obsáhlou papežovu úvahu dále vyvolala otázka, vztahující se k rozkvětu evangelikálních sekt v Mexiku a Latinské Americe vůbec. Novinářku zajímalo, jakou zodpovědnost na úbytku svých věřících nese sama katolická církev. Papež vyzývá k rozlišování mezi sektami a poctivými evangelíky. Jako důvod odchodu z katolické církve jmenuje klerikalismus, nedostatek osobního kontaktu a blízkosti a také „katastrofální“ homilie, které nezasahují srdce. „Pro evangelíky je kázání cosi jako svátost“, poznamenává, „proto jsem přípravě na homilii věnoval velký prostor v Evangelii gaudium.

Druhá část rozhovoru se již věnuje ryze vatikánským tématům – instituci emeritního papežství, reformě římské kurie, budoucímu zasedání synody o rodině a ustavení komise na ochranu nezletilých, ale také akcentu nynějšího pontifikátu na životní strohost a péči o chudé. Vraťme se však k tomu, co se odehrálo právě před dvěma roky – poslednímu konkláve. Kardinál Bergoglio se na ně dostavil z Buenos Aires jen nalehko, jak vzpomíná. Nepočítal s dlouhým průběhem a byl přesvědčen, že se do své arcidiecéze vrátí na Květnou neděli, proto si v předstihu připravil homilii. Novináři jej považovali za významného volitele, který nerozhodným kardinálům naznačí jméno vhodného kandidáta. Poprvé se hlasovalo v úterý večer, podruhé ve středu ráno a potřetí před obědem, upamatovává se papež František.

“Pak se ale začalo dít cosi podivného. Při obědě se ptali na mé zdraví a podobně. A když jsme se odpoledne vrátili (do Sixtinské kaple), dort už se pekl v troubě. Po dvou hlasováních bylo vše hotovo. I pro mne to bylo překvapení. Při prvním z odpoledních hlasování, kdy jsem pomalu začínal chápat, že to pro mne může být nezvratná situace, vedle mne seděl kardinál Hummes, přítel, velký člověk, který je ve svém věku delegátem biskupské konference pro Amazonii a je pastoračně velice činný. Neustále se ke mně nakláněl a říkal mi: Nedělej si starosti, je to dílo Ducha svatého. Rozveselovalo mne to. Když při druhém hlasování bylo dosaženo dvou třetin hlasů, spustil se potlesk, jako v závěru každého konkláve. Kardinál Hummes mne políbil a řekl mi, abych nezapomínal na chudé. Tato věta mi kroužila hlavou, až mne dovedla k volbě jména. Během hlasování jsem se modlil růženec, protože mám ve zvyku modlit se tři růžence denně, a pociťoval jsem nesmírný pokoj, až k nevědomí. Tento pokoj pro mne byl znamením toho, že si to Bůh tak přál. Dodnes jsem o tento pokoj nepřišel. Je to cosi uvnitř, jakýsi dárek.

Ani nevím, co jsem dělal potom. Řekli mi, abych povstal. Nevím, zda mi dali pronést přísahu, nevzpomínám si. Byl jsem v pokoji. Šel jsem si převléci sutanu a když jsem vyšel, zamířil jsem nejprve za kardinálem Diazem, který byl na vozíčku, a potom jsem pozdravil ostatní kardinály. Poté jsem pořádal římského vikáře a kardinála Hummese, aby mne doprovodili do lodžie (Vatikánské baziliky), což protokol nepředpokládal. Zatímco kard. Tauran ohlašoval jméno nového papeže, modlili jsme se v Paulínské kapli. Když jsem vyšel ven, nevěděl jsem, co říci. Toho, co následovalo, jste už všichni byli svědky. Hluboce jsem cítil, že služebník potřebuje Boží požehnání, ale také požehnání svého lidu. Neodvážil jsem se prosit lid o to, aby mi požehnal. Jednoduše jsem řekl: Modlete se, aby mi vaším prostřednictvím Bůh požehnal. Všechno ze mne vyšlo spontánně, i modlitba za Benedikta XVI.

Jste rád papežem?

Nejsem jím nerad.

Co se vám na papežství zamlouvá či nezamlouvá. Nebo jste snad se vším spokojen?

“Líbilo by se mi, kdybych si jednoho dne mohl vyjít do pizzerie a dát si tam pizzu, aniž by mne někdo poznal.“

¨ To by bylo skutečně krásné!

“Říkám to jako příklad. V Buenos Aires jsem se hodně toulal, pohyboval jsem se mezi farnostmi. Stojí mne trochu námahy, abych se toho vzdal, ale je možné si zvyknout a najít nějaký způsob, jak chodit světem – třeba po telefonu, nebo jinak…

Mexická novinářka na tomto místě poznamenává, že se papež vícekrát zmínil o nedlouhém trvání svého pontifikátu…

“Mám pocit, že můj pontifikát bude krátký, čtyři nebo pět let, nevím, možná také dva nebo tři. Dva roky už uběhly. Je to jakýsi vágní pocit. Je to možná jako psychologie hazardního hráče, který sám sebe přesvědčí, že prohraje, aby si nečinil iluze, a když vyhraje, je rád. Nevím. Mám však pocit, že mne sem Pán umístil na krátký čas, a nic víc…Ale je to jen pocit. Nechávám stále možnosti otevřené…“

Soudí papež František v obsáhlém rozhovoru, který poskytl mexické televizi.

PLNÉ ZNĚNÍ rozhovoru je ZDE

(jag)