Vatikán/Argentina.
Villa La Cárcova je jednou z nekonečných a nechvalně proslulých chudinských čtvrtí Buenos Aires. Ve farnosti v samém středu favely slouží O. José Maria Di Paola, známý spíše jako Otec Pepe, jehož zásluhou vychází farní list
La Cárcova News. Argentinský kněz, kterého arcibiskup Bergoglio dlouhodobě podporoval, v lednu přišel s nápadem požádat současného papeže o rozhovor. Otázky však nekladli profesionální žurnalisté, nýbrž sami obyvatelé favely. Vzniklo tak otevřené, kolektivní a protokolu se vymykající dílo, které v nákladu dvou tisíc pěti set výtisků vychází právě dnes. Poté, co se díky úsilí několika mladých lidí noviny týden tiskly v malé místní tiskárně, aby se k rodinám ve farnosti dostaly těsně před druhým výročím pontifikátu.
Jedna z otázek zněla:
Dnešní móda vede mladé lidi k virtuálním vztahům, a to také v naší čtvrti. Co dělat, aby mládež opustila svůj svět fantazie, vrátila se do reality a ke skutečným vztahům?
„Rozlišoval bych svět fantazie a virtuálních vztahů. Virtuální vztahy někdy nejsou vystavené na fantazii, nýbrž naopak na realitě a jsou velmi konkrétní. Je ale zřejmé, že toužíme po nevirtuálním vztahu, tedy fyzickém a citovém vztahu, který trvá v čase a v kontaktu s lidmi. Myslím, že nebezpečí, které dnes hrozí, je dané skutečností, že jsme schopni hromadit veliké množství informací a pohybovat se v celé řadě věcí pouze virtuálně. Z mladých lidí se stává muzeum. Takový muzeální mladý člověk je velice dobře informovaný, ale jak naloží s tím vším, co ví? Plodnost v životě neprochází cestou hromadění informací či pouze virtuální komunikací, nýbrž cestou změny konkrétní existence, což konečně značí milovat. Nemůžeš milovat člověka, pokud mu nestiskneš ruku, nebo ho neobejmeš. Pokud někoho miluješ natolik, že si ho chceš vzít, tedy chceš se mu zcela odevzdat, a přitom ho neobejmeš a nepolíbíš, nejde o pravou lásku. Virtuální láska neexistuje. Existuje vyznání virtuální lásky, ale pravá láska předpokládá fyzický, konkrétní kontakt. Jdeme k podstatě života a ta je zde. Tedy, nikoli muzeální mladý člověk s virtuálními informacemi, nýbrž mládež, která cítí a svýma rukama – zde je to konkrétní – nese svůj život kupředu. Rád mluvím o trojí řeči – jazyku hlavy, srdce a rukou. Mezi těmito třemi jazyky má být soulad. V tom smyslu, že myslíš o tom, co cítíš a děláš, cítíš to, nač myslíš a co děláš, děláš to, co cítíš a nač myslíš. V tom spočívá konkrétnost. Zůstávat pouze na virtuální rovině je jako žít s hlavou bez těla.“
PLNÉ ZNĚNÍ rozhovoru je ZDE
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
