Rádio Vaticana

Vatikán. Petrův nástupce dnes ráno obětoval mši svatou za pronásledované křesťany v Sýrii, Iráku a dalších částech světa. Závěrečná meditace na téma “Pozdvihnout Eliášův plášť a stát se proroky bratrství” poté v dopoledních hodinách zakončila pětidenní postní duchovní obnovu římské kurie, kterou provázel karmelitán O. Bruno Secondin. V samém závěru mu papež František poděkoval:

”Jménem nás všech a také svým jménem vám chci, Otče, poděkovat za vaši práci při duchovních cvičeních. Není jednoduché dávat kněžím exercicie, protože jsme všichni trochu komplikovaní, ale vám se podařilo zasít zrno.”

Eliášův příběh byl pro kuriální duchovní cvičení “nové téma”, a právě proto jsem si ho vybral, vysvětluje pro naše mikrofony O. Bruno Secondin. Zejména upozorňuje na dynamiku, kterou se vyznačuje prorokovo jednání i jeho slova.

”Eliáš je prorok, který kráčí a žije svým posláním až za hranice. Přemisťuje se na Sinaj, jde až do Libanonu. Jeho osobnost se mi jevila jako velice vhodná pro současnou dobu a nynější pontifikát. Eliáš je prorok – velký prorok, avšak své poslání naplňuje na různých místech a Boha zakouší znenadání jako povolání ke smlouvě a věrnosti. Kolem této zajímavé postavy jsem tedy vše vystavěl.”

Epizody z Eliášova života, pokračuje O. Secondin, dokládají, co pro člověka znamená setkání s Bohem a zásadní změna životního stylu.

”Vyjít z vnějškovosti, odejít z vesnice, vstoupit do hloubky vlastní identity, setkat se s Bohem a dospět také ke střetu s pomýlenou náboženskou identitou, abychom se postupně dávali přetvářet Bohem. Bohem, který se velice liší od našich představ a je jinde, než stojí naše vesnice. Je nutné zhloubi očistit to, co prožíváme, co jsme prožili a najít smysl příslušnosti k Bohu.”

Eliáš se dostává do situací, ve kterých musí bránit chudé před těmi, kdo by je chtěli využívat. Srdce, které změnil Bůh, je však připravené k solidaritě a k úsilí o spravedlnost. Ve scéně smrti proroka obklopují skupinky učedníků, nazývaných jako “synové proroků”. Odvážného, ale nepřístupného muže náhle zasahuje atmosféra bratrství, podotýká italský karmelitán.

”Když Eliáš vystupuje do nebe, padá z něj plášť, jeho typický oděv a symbol. Plášť si bere jeho učedník Elizeus a připojuje se ke skupinám učedníků. Ti uznávají, že na Elizea sestoupil Eliášův duch, a proto plášť nemůže upadnout. Je nutné jej pozdvihnout, otevírat nové cesty, říci si pravdu sami o sobě a postavit se před pravdu Boží, čelit manipulacím a námaze chudoby, abychom se opět navrátili na cesty bratrství.”

Na výzvu k pozdvižení Eliášova pláště papež František odpověděl:

”Kéž Pán dává vzrůst tomu zrnu, které jsme od vás dostali. A také přeji sám sobě i všem přítomným, abychom odtud mohli vyjít s kouskem Eliášova pláště, v ruce a v srdci. Děkuji, Otče.”

Rozloučil se papež František s exercitátorem, Otcem Secondinem. Zhruba sedmdesát účastníků duchovních cvičení pak opustilo Dům Božského Mistra kongregace paulínů v obci Ariccia jižně od Říma a dvěma autobusy se vrátilo zpět do Vatikánu. Podle argentinského jezuity O. Diega Farese, který toho času hostuje v římské redakci jezuitského periodika La Civiltá Cattolica, právě tady začíná skutečná obnova římské kurie.

”Toto je pravá reforma! Vykonat exercicie společně s druhými je velice silná duchovní zkušenost. Hodně se při ní sdílí, ačkoli si každý duchovními cvičeními prochází sám. Papež František uskutečňuje to, čemu v Tovaryšstvu Ježíšovu říkáme “duchovní řízení”, tedy vůdcovský styl, který nedbá pouze na to, co se dělá, nýbrž jak se to dělá, v jakém duchu a zda je to “k větší Boží slávě”. Pro pochopení tohoto stylu je dobré, že papežovi spolupracovníci dostávají ignaciánské exercicie. Pokud se papeži podaří obnovit kurii a církev, pak to nebude reforma vedoucí jenom ke vnějším změnám.”

Papež se svými spolupracovníky se již podruhé stahuje k duchovním cvičením do ústraní, mimo Řím, a tím dává dobrý vzor nejenom biskupům a kardinálům, ale všem věřícím, pokračuje O. Fares.

”Pro mne je to určitá provokace, protože, upřímně řečeno, občas duchovní cvičení zanedbávám a omlouvám to přemírou práce. Když si ale na ně udělá čas papež, už neexistují žádné výmluvy. Duchovní cvičení jsou milostí pro celou církev. Svatý Ignác je udílel laikům a lidem každého druhu, podle jejich možností a přání. Duchovní cvičení jsou pro nás darem, nikoli povinností.”

Říká argentinský jezuita, který současného papeže zná od svého vstupu do řádu před čtyřiceti lety.

(jag)