Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Papež František je prvním jezuitou na Petrově stolci, což se odráží v jeho gestech, skutcích a myšlení. Ukázat tuto souvislost se pokouší kniha „Papež jezuita, „nedokončené myšlení“, svoboda a laicita u papeže Františka“ (Il Papa gesuita. Pensiero incompleto, liberta a laicita in Papa Francesco). Autorem je Vittorio Alberti, profesor filosofie na Papežské lateránské univerzitě (foto). Kniha se snaží pochopit souvislost mezi křesťanstvím, svobodou myšlení a laicitou. Vittoria Albertiho se redaktor Vatikánského rozhlasu zeptal nejprve na to, v čem je nejvíce patrné, že František je synem svatého Ignáce z Loyoly:

„V tom že je svobodný. Toto je velmi zřetelné, protože jezuita má spiritualitu, která mu ukládá hledat Boha ve všech věcech. Duchovní cvičení svatého Ignáce radí hledat Boží vůli ve všech věcech. A všechny věci, to znamená také ty nejméně myslitelné, nejméně předvídané, nejvíce originální, a to nejenom v rámci struktur církve. Tuto svobodu hledání a povolání tlumočí do své role. Myslím, že toto je v něm nejvíce jezuitské.“

V podtitulu knihy se objevuje výraz nedokončené myšlení. Proč je nedokončené?

„O nedokončeném myšlení mluvil sám papež a definoval tak právě jezuitskou spiritualitu, tedy myšlení, které se neuzavírá, nedělá definitivní tečku a nevytváří tudíž žádný nátlak: věříš, jsi uvnitř, nevěříš, jsi venku. To že je nedokončené, znamená, že je stále otevřené, stále hledá, jako filosofie.“

Jedním z bodů, který se objevuje při listování touto knihou, je papež František a antiklerikalismus…

„Antiklerikalismus je pojem, který je interpretován podle toho, co nám k tomu podává historie. V zásadě jej tedy nechápeme jako hnutí za osvobození od církve jakožto struktury moci vázané k trůnu. Pravý antiklerikalismus není nic jiného než křesťanství, nic jiného než instance svobody. Je to osvobození, které přináší křesťanství, když oponuje idolatrii viditelných struktur. Jako křesťan nemohu než bez ustání hledat svědectví, víru, bratrství… František tedy ukazuje antiklerikalismus jako cestu, na níž máme být více křesťany a méně klerikály.“

Dalším bodem knihy jsou aspekty kontinuity mezi Benediktem XVI. a Františkem…

„Řekl bych, že prvek kontinuity je přímo logický. Benedikt XVI. učinil obrovské gesto, když abdikoval, a určil tak krok, to znamená – podle mého názoru – že dal určitý směr následujícímu konkláve. Vzhledem k tomuto tak významnému, závažnému, dramatickému a odvážnému kroku, nebylo možné jednat jinak, jak to ostatně naznačil sám Benedikt XVI., než přistoupit k radikální obnově církevních struktur a celé církve, určitým návratem k pramenům.“

Říká autor knihy „Papež jezuita“, Vittorio Alberti.

(mig)