Vypravovala mi německá rodina své zážitky z letní dovolené. Mají obyčejně společně volných čtrnáct dní. Zavřou proto byt, klíče svěří vrátnému, psa a kočku babičce na starost a jedou někam do světa. Aby to všechno až do posledního detailu ?klapalo?, dají si vypracovat plán od cestovní kanceláře. Vždycky to vyšlo. Ale jedno léto zatoužili po romantice. Nic nepřipravovali. Nasedli prostě do auta a jeli, kam je cesta vedla, ?do modra?, jak se německy říká. Byly tu sice každý den nové starosti s hledáním noclehu, ale bylo tu i mnoho krásných překvapení a komických situací. Tedy i tato dovolená se jim vydařila.
I život se podobá takovému letnímu výletu. Někteří chtějí mít všecko zajištěné, všecko předem zorganizované. Jiným se líbí pustit se i na cestě životem ?do modra?, dát se překvapit, pozorovat, jak den po dni vyjde. Které z těch dvojích máme pochválit? Možná to vyjde dobře i těm prvním i těm druhým. Ale obojí mohou přijít z nenadání do velkých nesnází.
Ti, kdo chtějí mít život předem zajištěný, potřebují peníze, dům, penzi a musí se na ty prostředky spolehnout. Kdyby zklamaly, životní plány by se zkazily. Ti druzí to mají, jak se zdá, snazší. Zpívají si: ?Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová?. Vypadají méně ustaralí. Ale nesmíme jim tuze věřit. Jejich lehkomyslnost uletí jak motýl, když dolehne na ně bída. Bez zajištění, bez nějakého pevného bodu se stává člověk proletářem, potulným, žebrákem. Chtěl se zbavit starostí, které s sebou přináší majetek, a našel horší starosti, které jsou spojeny s nemajetností.
A přece, jak se zdá, evangelium pocit zajištěnosti odsuzuje podobenstvím o boháči, který si zajásal: ?Plesej, duše, máš zásoby na mnoho let? (Lk 12,19). V noci nato umřel. Druhé podobenství o boháči a chudém Lazarovi je ještě otřesnější (Lk 16,20-31). To, co zajišťovalo blahobyt na zemi, se tu stalo překážkou věčné blaženosti. Často se v Písmu poukazuje na to, že je život krátký a že je tedy nesmyslné zavalovat se starostmi o to, co tak rychle uteče a co je pomíjející.
Přesto však je nebezpečné udělat urychlené závěry z podobenství. Jsou to obrazy a musíme se nejdříve vžít do myšlenky, která se jimi chce vyjádřit. Pokud pak jde o výslovné výzvy Kristovy, i ty nesmíme vytrhnout ze souvislosti jeho celkového postoje ke světu a k přirozeným hodnotám.
Je pravda, že Písmo zdůrazňuje pomíjejícnost života. Uběhne rychle, ničím si nezajistíme jeho délku, smrt přijde nečekaně. Ale to se tu nikdy neříká proto, abychom tu krátkou dobu promarnili nedbalostí. Má to být naopak povzbuzení, abychom vyvinuli co nejintensivnější činnost. Ten pak, kdo pracuje usilovně, nemá čas, aby se zabýval zbytečnými starostmi. Mezi ně patřily pro světce i starost o peníze a o hmotné zajištění. Jejich lehkomyslnost v těchto případech se zdá až nenormální. Jak se mohl Don Bosco opovážit začít se stavbou kostela, když měl v peněžence jenom malý peníz? Jak mohl sv. Ignác darovat žebrákům všecky peníze, které dostal od dobrodince na cestu do Palestiny, když věděl, že v Benátkách na loď nikoho zadarmo nevezmou?
Takových a podobných příkladů je v životopisech svatých mnoho. Ale není to romantická cesta ?do modra?. Jejich bezstarostnost je spojena s vědomím, že někdo jejich cestu zajistil a že se postará o každý detail. Má však každý z nás nárok na takovou víru, která přenáší hory? Titíž svatí, kteří se jednou ukázali tak pozoruhodně důvěřivými v Boží prozřetelnost, v jiných případech dovedli svá díla pečlivě připravit a finančně zajistit. Byli tedy nedůslední? Jenom zdánlivě. Důsledná byla u nich důvěra, že Bůh neopustí toho, kdo dělá jeho práci podle jeho vůle. Vůle Boží pak se projevuje různě v různých situacích a u různých osob podle jejich povolání. V normálním životě se od obyčejného člověka žádá, aby se staral rozumně a pracoval s jistým zajištěním. Přijdou však na každého chvilky, kdy nám Bůh dává najevo, abychom se mu docela svěřili a obrazně řečeno si vyjeli do modra s vědomím jeho slíbené ochrany.
Dal by se tento dvojí postoj vyjádřit přirovnáním. Představme si tři lidi. Jeden má peníze. Co s nimi? Řekne si: Nechám všech starostí a budu užívat života, mám k tomu dostatečné prostředky. To je postoj bláhového bohatce z evangelia. Druhý typ člověka si představme v této formě. On má chuť něco pěkného a dobrého udělat. K tomu je ovšem potřeba peněz a on je nemá. Rozhodne se tedy zatím dělat něco jiného, výdělečného, a šetřit. Až si našetří tolik, že se bude moci pustit do díla, které si předsevzal, dá se do práce. Ale ne dřív! Vydal by se v nebezpečí, že dílo ztroskotá. To pak by bylo škoda pro ně samo a stálo by mnoho zbytečné námahy. Třetí typ je člověk, kterého zavolali a svěřili mu důležité poslání. On si je vědom, že s tím budou spojeny velké výlohy. Ale ti, kdo mu práci svěřili, jej ujistí, aby se nebál, že oni se postarají o to, co bude potřeba.
První typ je, jak jsme viděli, v evangeliu odsouzen jako bláhovost. Postoje druhého a třetího člověka charakterizují člověka rozumného a hluboce věřícího. V normálním životě si my sami stále vyhledáváme cestu a děláme plány pro budoucnost. Ty ovšem musí být rozumné a předpokládají i zajištění proti nehodám a nepředvídanostem. Platí tu: Nechoď na nádraží, dokud nemáš peníze na lístek a nežebrej, dokud máš sílu si vydělat! Ale jsou okamžiky, kdy je člověk oprávněně jist, že nám Bůh svěřuje jisté poslání. V tom okamžiku ovšem můžeme a máme všecku starost svěřit jemu samému. Ti, kdo šli za Kristem na osamělé místo, on sám zázračně nasytil rozmnožením chlebů (Jn 6,1 násl.; Mt 14,13-39); Mk 6,30-52; Lk 9,10-17). A těm, kdo ho slyšeli, ukázal polní lilie a ptáky na obloze. Vždyť i o ty on se stará. Není to vždycky zázračné. Ale malé náznaky na takové divy můžeme stále objevovat ve svém vlastním životě, když jej pozorujeme očima víry.
odeslat článek
vytisknout článek
