Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Na letošní rok připadlo smutné výročí vypuknutí První světové války, kterou tehdejší papež Benedikt XV. označil za „zbytečný masakr“. Na Boží hod Vánoční roku 1914, tedy přesně před sto lety, však došlo na Západní frontě k nevídané události, totiž ke spontánnímu příměří. „Zákopy válčících stran byly velice blízko sebe, vojáci snášeli stejné nepohodlí a stejné utrpení, ale především náleželi ke stejným křesťanským tradicím, uznávali hodnotu Vánoc, Ježíšova narození přinášejícího mír“ – říká Antonio Bessana, historik zabývající se První světovou válkou, který vysvětluje motivy oné jedinečné události.

Ve Flandrech, Belgii, podél Západní fronty Velké války vyhlásili angličtí a němečtí vojáci spontánní příměří: vyšli ze zákopů, stiskli si ruce, objali se, účastnili se mše. Společně zazpívali, vyměňovali si blahopřání, obdarovali se drobnými dárky, zahráli si společně míčové hry. „Byly to křesťanské kořeny Evropy – komentuje dále italský historik – které rozkvetly uprostřed hrůz války, která přinesla více než 9 milionů padlých vojáků na všech stranách, ale také 7 milionů obětí z řad civilního obyvatelstva. Tyto kořeny však byly První světovou válkou částečně vytrhány.“ Některé z dopisů anglických vojáků, kteří tuto epizodu dosvědčují, vyšly nyní italsky v knize Vánoční příměří – dopisy z fronty (La tregua di Natale – Lettere dal fronte, Lindau, Turín 2014).

„Toto sbratření vojáků bylo přijato s nevolí vládami a armádními velitelstvími“ – komentuje Roberto Morozzo della Rocca, profesor soudobých dějin na univerzitě Roma III. „O Vánocích příštích let byla proto přijata opatření, která podobným událostem zabránila. Rovněž tak sdělovací prostředky na obou stranách o této události až na jednu výjimku téměř neinformovaly. Během dalšího trvání Velké války bylo příměří vždy zakazováno, protože umožňovalo vojákům rozpoznat v sobě lidi, Boží děti, čímž byla demaskována faleš válečné propagandy, která popisovala nepřítele jako zběř. V tomto kontextu proto začaly být Vánoce vykreslovány jako opovrženíhodné pacifistické svátky.“

Jiný znalec této problematiky, italský historik Daniele Menozzi, vysvětlil pro vatikánský rozhlas širší dějinné pozadí tzv. Velké války:

„Politická scéna na přelomu 19. a 20. století se vyznačovala nástupem nacionalismů. Katolíci, kteří byli v důsledku sjednocovacích procesů liberalismu většinou odsunuti od politické moci, začali ve válce vidět příležitost ke znovuzískání role, které byli zbaveni. Proto se začínají přimykat k nacionalismům, ale především se snaží prokazovat loajalitu vládám jednotlivých států, které je povolaly do zbraně a poslaly na frontu.“

Postoj papežů, počínaje Piem X. byl zcela odlišný. Benedikt XV. těsně po svém zvolení, jen pár měsíců po vypuknutí války, posílil tuto pozici a odsoudil válku i její ideologické motivy hned v první encyklice Ad Beatissimi Apostolorum…

„Jistě, není pochyb o tom, že papež neprojevoval žádné sympatie k tendencím oslavujícím válku a glorifikujícím konflikt na základě vlasteneckých idolatrií. Právě v těchto letech totiž začíná odsuzovat sekulární zbožšťování národa, kterým je absolutizována hodnota národa jakožto organizačního kritéria kolektivního soužití. Řím jasně poukazoval na obrovské škody, které tento konflikt páchal, a stejně tak neustále usiloval o mír a vyvíjel konkrétní činnost na zmírnění těchto škod a utrpení. Je však třeba přiznat, že zpočátku papež, byť nepřímo, přiznával vládám právo rozhodovat o tom, zda válka je nezbytná pro dobro vlasti, a připouštěl, že věřící mají povinnost poslouchat příkazy vlády, přinejmenším v prvních letech.“

Teprve s postupem této války dochází ke změně tohoto postoje, který vyjádřil Benedikt XV. v srpnu roku 1917 diplomatickou nótou vyzývající válčící strany k míru, když označil tento konflikt za „zbytečný masakr“. Zahájil tak jakousi „náboženskou delegitimizaci konfliktů“, lze-li to tak říci…

„Věta „zbytečný masakr“ měla vskutku obrovskou váhu, protože, je-li válka zbytečná, padá tak princip, o který se opírala teologie tzv. „spravedlivé války“, to znamená, že padá morální recept k použití násilí za účelem stanovení správného řádu kolektivního soužití, jehož narušení připouštělo užití zbraní. A proto i přes omezení, která jsou vlastní diplomatickému papežskému dokumentu, započíná Řím novou etapu, poněvadž konstatuje, že válka tak dlouho trvající a postihující s nebývalou krutostí a zuřivostí nejen vojáky, ale i civilisty, je zbytečná. Byla tak zpochybněna morální dovolenost války. Řím se vydává novou cestou, která trvá dodnes. Církev se už neprezentuje jako soudce či rozhodčí konfliktů, ani jim nedává morální statut, ale zasahuje do nich jako aktivní tvůrkyně pokoje. Zmíněný papežský dokument zahájil právě tuto cestu.“

Tolik italský historik na okraj 100. výročí Vánočního příměří v zákopech První světové války.

(jag)