Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Evangeliem této neděle je podobenství ze svatého Matouše (25,14-30). Vypráví o jednom člověku, který si před odchodem na cestu zavolal svoje služebníky a svěřil jim svůj majetek ve hřivnách, což byly ve starověku velké peníze. Prvnímu služebníkovi svěřil pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu. Během pánovy nepřítomnosti měli tito služebníci majetek zužitkovat. První a druhý z nich výchozí kapitál zdvojnásobili; třetí však ze strachu, že ztratí všechno, zakopal obdrženou hřivnu do země. Když se pán vrátil, první dva pochválil a odměnil, zatímco ten, který odevzdal pouze obdrženou částku, byl pokárán a potrestán.
Význam je zřejmý. Člověkem z onoho podobenství je Ježíš, služebníci jsme my, a hřivny představují majetek, který nám svěřil Pán. Co je tímto majetkem? Jeho Slovo, eucharistie, víra v nebeského Otce a Jeho odpuštění… zkrátka spousta věcí, to nejcennější, co má. Toto je majetek, který nám svěřuje nejenom, abychom jej střežili, ale abychom jej rozmnožili! Zatímco v běžné mluvě „hřivna“ označuje výjimečnou individuální vlastnost – například hudební či sportovní talent apod. – v podobenství jsou hřivny Pánovým majetkem, který nám svěřuje, abychom jej zužitkovali. Jáma, kterou v zemi vykopal služebník „špatný a líný“ (v.26), ukazuje na strach z rizika, který blokuje tvořivost a plodnost lásky. Strach před rizikem lásky nás totiž brzdí. Ježíš po nás nechce, abychom uchovávali Jeho milost v trezoru! To od nás Ježíš nežádá, nýbrž chce, abychom ji užili ku prospěchu druhých. Všechna dobra, která jsme dostali, jsou k tomu, aby byla darována druhým, a tak se rozrostla. Je to jako by nám řekl: „Tady máš moje milosrdenství, moji něhu, moje odpuštění: vezmi je a důkladně je využij.“ A co jsme s tím udělali? Koho jsme „nakazili“ naší vírou? Kolik lidí jsme povzbudili naší nadějí? Kolik lásky jsme sdíleli se svým bližním? To jsou otázky, které je dobré si položit. Jakékoli prostředí, i to nejvzdálenější a neschůdné se může stát místem, kde se tyto hřivny rozrostou. Neexistují situace či místa, která by znemožňovala křesťanskou přítomnost a křesťanské svědectví. Svědectví, které od nás Ježíš žádá, není uzavřené, ale otevřené a závisí na nás.
Toto podobenství nás podněcuje, abychom neskrývali svoji víru a svoji příslušnost ke Kristu, nepohřbívali Slovo evangelia, ale nechali jej cirkulovat ve svém životě, ve vztazích v konkrétních situacích jako sílu, která způsobuje krizi, očišťuje a obnovuje. Stejně tak odpuštění, které nám dává Pán, zejména ve svátosti smíření, nedržme uzavřené v sobě, ale nechejme je, aby uvolnilo svoji moc, strhlo zdi, které postavil náš egoismus, a podnítilo nás k prvnímu kroku v zablokovaných vztazích a k navázání dialogu tam, kde už není komunikace... Jednejme tak, aby tyto hřivny, tyto dary, které nám daroval Pán, sloužily druhým a skrze naše svědectví rostly a přinášely užitek.
Myslím, že by bylo hezké, kdyby si každý z vás dnes doma vzal evangelium svatého Matouše a přečetl si 25. kapitolu, verše 14 až 30, a rozjímal o nich trochu. O hřivnách, bohatství a všem, co mi Bůh daroval duchovního a dobrého, o Božím Slovu. Jak to udělám, aby rostlo v druhých? Nebo je budu jenom střežit v trezoru?
Pán nedává všem stejné věci stejným způsobem. Osobně nás zná a svěřuje nám všechno, co je dobré pro každého z nás. V nás ve všech, ve všech je však něco stejného, totiž tatáž nezměrná důvěra. Bůh nám důvěřuje, Bůh do nás vkládá naději! A to u všech stejně. Nezklamme Jej! Nenechme se oklamat strachem, ale oplácejme důvěru důvěrou! Panna Maria je ztělesněním tohoto postoje způsobem nejkrásnějším a plným. Obdržela a přijala ten nejvznešenější dar: osobu Ježíše. A velkodušně Jej nabídla lidstvu. Prosme Ji, aby nám pomohla být služebníky „dobrými a věrnými“, abychom se „radovali se svým Pánem“.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
